Bláznivá láska

„To přece nemůžeš! Zničíš lem té látky!“

Njn, naše typická rodinná idylka! Maminka si myslí, že je odborník přes ruční práce. Ona, archeoložka, která v životě nic neušila, bude radit mně, studentce oděvního kroužku. Protočím panenky, naměřím si půl metru stuhy, přichytím ji špendlíky k budoucím šatům, promnu si oči a ťápnu nohou na šlapku stroje. Na zvučivé: „Drrr“ už jsem si nejspíš zvykla, ale na máminu hlavu za sebou stále ještě ne! Chvíli, co chvíli mám šílenou chuť ji něčím přetáhnout po palici! Nejspíš jsem zbytečně krutá, drastická, sobecká. Stuha je konečně našitá! Dám nohu z šlapky, páčkou uvolním šaty. Zdvihnu je vysoko nad sebe. No není to žádný šlágr, ale když se pod to vezme dlouhá černá spodnička, okolo výstřihu se dají látkové růže, no a prostě ostatní věci, mohlo by to na náš ples stačit. Matka stále špicluje za mými zády, nemám chuť ani náladu se s ní vybavovat a ještě poslouchat její komentáře, kde jsem zas udělala chybu. Beztak jí celý život neposlouchám. Sbalím si své saky a odstěhuji je z kuchyně do svého pokoje. Svalím se na židli. Už jen tři dny do plesu!

2 dny do plesu

S Chrisem se střetnu hned u skříňky. Vlastně jsem s tím tak nějak počítala. Ono když má někdo skříňku vedle vás, je možnost, že se s ním minimálně jednou denně nepotkáte, hrozně mizivá. Sotva ho uvidím, nedá mi to! Pevně si utáhnu culík, narovnám záhyby na tričku, nasadím výraz netýkavky a jen aby řeč nestála, prohodím: „Ahoj, Chrisi“. Otevřu skříňku a po očku ho nenápadně pozoruji. Změří si mou postavu v modrých džínsech a černém tričku vážně pečlivě, než vysloví: „Krásné ráno, Angelo.“ Mé jméno vyřkne s jakýmsi zvláštním tónem. Zabouchne dvířka skříňky. Pozoruji ho, dokud nedojde na konec chodby.

1 den do plesu

Matematika, nejnudnější předmět ze všech! Znuděně okusuji konec propisky a koukám z okna. Dnes se bavil se Sue. Poté, co mě spatřil, oba ztichli. Prohlížel si mě svým pohledem rentgenologa a já opět nevěděla, co si mám o něm myslet.

Ples

Nasoukám se do černých, mnou ušitých šatů. Výstřih ozdobím černými látkovými růžemi. Rozčešu dlouhé vlasy barvy mahagonu, abych do nich postupně zapletla tři rudé růže.
Dozdobím se šperky. Dlouhé náušnice, jednoduchý řetízkový náramek, prstýnek s růží a do detailů propracovaný křížek na krk, mi dodají potřebnou eleganci a snad i půvab. Vzdychnu, černou tužkou si přimaluji oči, rudou rtěnkou zvýrazním malé rty. Přes rameno přehodím kus šifónové látky, neboli „lehký šatový přehoz“ a na závěr si obuji černé střevíčky. Zrcadlo právě teď odráží smutnou, obyčejnou a šílenou dívku. Dojdu ke dveřím na balkon, stisknu kliku a naskytne se mi výhled na kouzelné večerní Los Angeles.

Občas bych si přála být normální. Proč na mě všichni koukají tak divně od té doby, co jsem byla v léčebně? Proč nemám přátele? Jsem snad cvok?

Jsem nejspíš poslední, kdo přišel na dnešní ples. Nikdo si mé maličkosti nepovšimne, všichni napjatě očekávají vyhlášení královny školy. Určitě to bude Cady.
„…královnou školy pro rok 2007 se stává Angele Parkurová,“ oznámí ředitelka. Mám pocit, že jsem se hodně přeslechla. Nicméně všichni se na mě otáčí. Velmi pomalu tedy přikráčím k pódiu.Vyběhnu schůdky, dojdu k ředitelce a nenápadně se snažím nakouknout do papíru s výsledky, zahlédnu pouze Angela. V tu chvíli se o mě pokouší mdloby a co teprve, když mi říďa vrazí do ruky mikrofon a ukáže na královský pultík.
Převezmu tedy kytici, korunku a mikrofon. Opřu se o pultík a spustím : „Nechápu, proč jste mě vybrali, ale blázen nejsem!“
Prásknu s mikrofonem, kytku nechám kytkou a korunku hodím do davu. Rozeběhnu se ke dveřím. Klepot střevíčků zní sálem, ohlédnu se. Můj úprk zastaví náraz. Otočím se. Chris! Pevně mě svírá v náručí!
„Kampak, popelko?“
Chci něco říct, ale je rychlejší!
„Víš, nevěřím, že jsi cvok a pokud jsi blázen, tak leda do mě!“
Něžně mě políbí na rty a ten polibek vydá za všechno trápení světa!