Bolest v srdci

Stojím u řeky. Hledím do lesklé hladiny, kde se odráží pastýř a jeho ovce. Samozdřejmě hledím na odraz měsíce a hvězd. A volám, volám jak nejvíc umím. Křičím jméno, mně velice známé. Pořád volám. Jsem tu sama. Je tma, ale nebe je čisté,bez mráčku. Je tma jako v podzemí, jen ty hvězdy a měsíc tu svítí.
Posadím se na trávu, je vlhká od rosy. Chladí mě, ale nevnímám to. Nohy a ruce s emi klepají. Myslím jen na něj, na člověka, kvůli kterému se tak trápím, kvůli kterému mám chuť skočit do té řeky, ale neudělám to. Na to jsem moc slabá. Nechci, nesmím prostě nemůžu! Ale nemůžu nemyslet na to, Jaký by to bylo, kdybych já nebyla.
Byli by lidé kolem mě šťastní? To sice nevím ,ale teď na to nesmím myslet, asponˇ ne teď. Snažím se myslet na mé přátele, ale nemohu ovládnout srdce. Mozek mě nutí, abych myslela na přátele, ale srdce? Srdce mě nutí, nutí abych přemýšlela nad ním. A srdce?, to mě bolí. Je to jako střep. Střep, který mě neustále bodá. či se mi přivýrají, chce se mi tou únavou spát. Asi bych měla jít domů. Zvedám se. Najednou, teprve teď, cítím tu vlhkost z trávy, je mi zima.