Beznaděj

Každém ráno se probouzím a vstávám s myšlenkou na Tebe, na to, že Tě uvidím. Celý den je pak o moc hezčí.
Umyju si a upravím vlasy, nalíčím se a pak už spěchám na dřívější autobus… to abych Tě stihla.
V metru pak přemýšlím co všechno Ti řeknu až Tě potkám.
Čekám na zastávce a celá se třesu zimou. Tvá tramvaj jede až za několik minut a Ty v ní obvykle býváš. Nějak vnitřně poznám kdy Tě mám šanci potkat.
Tramvaj přijíždí do zatáčky, vyčká na světlech a pak už zastavuje. Dveře se otevřou a lidé nastupují a vystupují… mezi nimi i já.
Dělám, že si čtu knihu a přitom se nenápadně rozhlížím kolem sebe… hledám Tě.
Pak Tě mé oči spatří a srdce se rozbuší tak, že ho snad musíš slyšet.
Většinou mám ‚štěstí‘ a naše oči se nestřetnou.
Cesta do práce trvá asi deset minut… je to jediná chvíle, kdy jsem s Tebou v jiném prostředí než je práce. Někdy si přeji, aby trvala věčně.
Celých deset minut se snažím přemluvit své nohy k pohybu. Hlavou mi víří tisíce myšlenek. Srdce se snaží přemluvit mozek, aby nohám vyslal signál…nic…jsou jak přibité k podlaze, neschopné pohybu.
Možná, že o mě víš…možná ne.
Blížíme se do cílové zastávky a Ty se zvedáš. Většinou se setkáme u dveří, krásně se na mě usměješ, pozdravíš mě a pak oba vystoupíme. Naše cesty se rozdělí a opět se sejdou až v práci.
Když se v práci potkáme obvykle prohodíme pár slov, vyměníme si pár úsměvů, pár pohledů….víc nejsem schopná.
Chvíle kdy odcházím domů jsou jedny z nejtěžších, i když vím, že Ty už v práci třeba dávno nejsi. Jsem si jistá, že Tě na cestě domů nepotkám.
Večer v posteli přemýšlím…přemýšlím o tom jak jsem totálně neschopná. O tom, že ze sebe nejsem schopná dostat těch pár slov a ….a někam tě pozvat. Nemám odvahu…nebo co mi brání?
Pokládám hlavu na polštář a usínám…opět s myšlenkou na Tebe a na to, že to třeba zítra bude jiné…že se Tě už určitě zeptám…
Další den se tenhle kolotoč roztáčí nanovo.
Ale co když Tě příští ráno třeba už nepotkám??!