Čtyři oči 5.díl

Sylva

Skučivý severák se prohání liduprázdnými ulicemi města, kolem vysokých šedivých, na první pohled nevábných, paneláků. Nikde není ani človíčka, pouze sem tam někdo předběhne od proskleného vchodu s pytlem odpadků k popelnicím, a co nejrychleji sprintuje zase nazpátek, popřípadě se občas objeví nějaký malý hafan, následován svým naštvaným páníčkem. Není divu, komu by se v tuhle deštivou a chladnou neděli někam chtělo! Vlastně mi to vyhovuje, mohu zůstat v posteli a vymlouvat se na rýmu, které v posledních dnech dohnala každého druhého, aniž by mě kdokoliv podezříval. V zarudlých očích se mi neustále lesknou slzy, kruhy pod nimi mám také dost velké a papírových kapesníku spotřebuji nepočitatelně. Jenomže příčina toho všeho je úplně jiná.
,, Tady máš čaj,“ Ve dveřích se objeví ségra, jediný momentálně zdravý člen v naší rodině. Dnes má, na rozdíl ode mě, až podezřele dobrou náladu, od rána září jako sluníčko a dokonce si i pobrukuje. Rychle zamrkám, abych zahnala ty dotěrné stříbrné kapičky, a pokusím se o úsměv. Julie postaví hrnek na noční stolek a na jejím čele se objeví drobná vráska.
,, Tak hele,“ začne najednou, ,, Celý den vidím, že se s tebou něco děje a rýma to vážně nebude. Nenutím tě, abys mi to řekla…,“ Zamyšleně se posadí na pelest postele.
,, Ale třeba by bylo lepší to ze sebe vysypat, než se tím dusit!“ Jestli jsem se předtím o něco pokoušela, bylo to marné, přestanu se totiž ovládat a rozbrečím se jako malá holka!
,, Včera … Standa mi řek, že … že tu svojí slepici ...že jí požádá o ruku!“ Tak a je to venku. To těžké břemeno za mě spadlo, zůstal jen nekonečný smutek. Vysmrkám se.
,, Nejradši bych šla hodit mašli!“ Julie mne obejme.
,, Sylvo, neblbni,“ To se ti lehce řekne! ,, Vždyť za to žádná kluk nestojí!“ To není pravda! Standa jo! ,, To přejde!“ Nepřejde! Dotčeně se odtáhnu, sevřu v náručí plyšáka a jako dítě, které něco mermomocí chce, trucovitě odpovím:
,, Tomuhle nerozumíš. Byl to ten pravej a já ho ztratila. Tohle jen tak nepřejde!“ Juliinou jedinou reakcí je krátký povzdech. Pak už nic neříká, protože ví, jaký sem paličák.

Když si to v pondělí trucovitě nakráčím do školy ( celý včerejšek jsem se hádala s našima, že dneska zůstanu doma, ale kdepak ,páni rodiče si poručili, že!), hned ve dveřích mám dojem, že mě šmejkne. Ať už se kouknu kamkoliv, přes nástěnky, co se odjakživa tváří, že zdobí neútulné a neosobní chodby, až přes skleněné výplně oken či garderób místních studentů, odevšad se na mě šklebí srdíčka, červené balonky, růže a jiné podobné hovadiny. Panebože!
,, To snad není pravda,“ uteče mi překvapeně, ale tu už se ke mně hrne rozradostněná Martina. Při pohledu na její úsměv od ucha k uchu a zasněný výraz si jen pohrdavě odfrknu. Probrečela jsem celou neděli, od rána jsem na každého protivná a tohle mě úplně dorazí. 14. února by vážně všichni nešťastníci neměli vylézat z postele! Martina si můj úšklebek vyloží po svém.
,, Ty nemáš doprovod večer na mejdan?“ Zavěší se na mě, a tak musím chtě nechtě s ní bok po boku vyrazit směrem ke třídě. Cestou mě utěšuje:
,, To nevadí, určitě ti někoho seženem. Taky mi psal Tomáš, víš, ten od marka z oddílu, že prej příde taky!“ Zastavím se tak náhle, až nestačí přizpůsobit své tempo mému a pokračuje několik kroků dál.
,, Co blbneš, prosimtě? Si něco zapomněla?“ Podívám se na svou kamarádku docela cizíma očima a náhle vidím věci, které jsem předtím neviděla. Jak může být někdo takový samolibý a sebejistý??
,, Na tu párty nejdu,“ oznámím ledovým hlasem, ,, a ani trochu mě netrápí, že nemám žádný doprovod. Spíš jsem si teď uvědomila dost podstatnější věci. Sorry!“ S těmito slovy se otočím a co nejkratší cestou spěchám na záchod, kde se zamknu v kabince, a nehledě na fakt, že právě zvoní, se opět rozbrečím jako malá holka. Tohle bude vážně dlouhé období!

Julie

Hlasitě vzlyknu a zápěstí ruky si pokouším otřít slzy. Moc si tím nepomohu, líčení už mám beztak kompletně rozmazané po celém obličeji. A na cestu stejně neuvidím, potácím se od strany na stranu. Jediným štěstím je, že teď, krátce před jedenáctou večerní je ulice takřka liduprázdná, žádná auta nejezdí. A i kdyby někdo zrovna náhodně vykoukl zpoza záclony, nejspíš by mě měl za nějakého náhodného opilce.
Zhluboka popotáhnu. Kdoví, možná by to bylo lepší, mít v sobě pár sklenic piva, než zažít to, co jsem prožívala několik minulých hodin.
Začalo to vlastně celkem nevinně. Minulý týden už to bylo celkem měsíc, co jsme spolu s Ondrou chodili, a tak jeho rodiče zatoužili poznat moji maličkost. No, co se dalo dělat, v pátek po škole jsem skočila koupit bonboniéru a přesně v osm zazvonila u domovních dveří.
,, Dobrý večer,“ Říká se, že první dojem je důležitý, ale já se při pohledu na vysokou kostnatou ženu s kulatými obroučkami a umělým úsměvem málem skácela. A už tehdy mi bylo jasné, že rozhodně nejsem typ dívky, jaký by si tahle staromódní dámička představovala po boku svého mladšího syna.
,, Jen pojďte dál,“ Moc srdečnosti v jejím hlase nezaznělo. Znělo to spíš jako, kdyby si dovnitř do prostorného bytu zvala nějakou malou šedivou krysu z ulice. ,, Manžel se bohužel opozdí, má nějaké neodkladné pracovní povinnosti. Povečeříme bez něj!“ Moc dobře jsem si všimla, jak při slově povinnosti zamrkala. Že by slušný pan manžel měl někde bokem milenku?
Ondra už na mě čekal v jídelně za svátečně vyzdobeným stolem. Více jak krátký polibek na přivítanou jsem si nedovolila, kdoví, za co by mě ta rádoby ,, zoufalá manželka“ měla.
,, To vypadá nádherně,“ řekla jsem takříkajíc jenom z nutnosti, když ta sůva přede mě postavila talíř plný čehosi, co se snad jen vzdáleně podobala tradičnímu pečenému kuřeti. Zkusím si tipnout:
,, Čínská kuchyně?“
,, Ne, Julie, indická. Mimochodem, mohu vám říkat Julie? Jistě vám to nebude vadit, že?“ To víš, že ne, ujistím ji rádoby milým pohledem, ale v duchu se mi vybaví akorát kyselý citron.
,, A copak děláte za školu?“ A vida, už je to tady. Křížový výslech á la nenápadnost sama přichází.
,, Jedno pražské gymnázium. Specializuje se na jazyky a humanitní předměty!“
,, A letos maturujete, nemám pravdu?“ Klid, holka, to zvládneš. Jedna, dva, tři, …
,, Ano. Z češtiny, angličtiny, francoužštiny a dějepisu!“
,, Žádná matematika ani jiné takové předměty? Podle mě není na škodu mít v hlavě pár vzorečků!“ Již předem mi dal Ondra echo, že jeho matinka učí na zdejší základce fyziku a chemii. To je vážně smrtelná kombinace.
,, Jak se říká, každý máme hlavu na něco jiného,“ Další přeslazený cukrblik. Myslím, že kyselá smetana by po jejím boku určitě zezelenala závistí!
Když jsme dojedli moučník ( Jakási hmota, ve které jsem vzdáleně poznala banány a zmrzlinu ), nabídl se Ondra, že skočí pro víno. jeho matka to pochvalně uvítala a sotvaže za ním zapadly dveře, naklonila se ke mně a naléhavým hlasem začala:
,, Doufám, slečno, že si uvědomujete, že můj syn je naprosto jiný než ostatní. Obě jistě víme, že tohle setkání bylo pěkná fraška, opravdu si nedovedu představit, že zrovna vy byste měla po Ondřejově boku strávit několik dalších let. Nic si nebudeme nalhávat, do manželství se jistě nepohrnete a ve společném bytě byste to také dlouho nevydržela. Pochopte sakra, že je slepý!“
,, Možná je slepý,“ odpověděla jsem dotčeně, ,, ale rozhodně není hloupý. A já také ne. A vůbec, nevím, co tady vlastně řešíme. Není to jen jeho věc?“
,, To sice ano,“ sykla moje protivnice a v očích se jí zablesklo, ,, Nicméně jsem to já, kdo s ním žije pod jednou střechu třiadvacet let. Vy ho neznáte. A i kdybyste chtěla sebevíc, určitě vás to do roka přestane bavit, odkopnete ho, najdete si někoho jiného a brzy zapomenete. Ale on ne. A já nechci, aby mu bylo ubližováno!“
,, To nechceme ani jedna,“ ujistila jsem jí. ,, Vy si ovšem uvědomte, že Ondra je váš syn, a tak nemusí odnášet nevěru vašeho muže!“ Bylo mi jasné, že jsem přestřelila, nicméně když jsem naštvaná ( a ona mě doopravdy vytočila!), málokdy si kontroluji slova, než mi vyletí z úst.
,, Co si to dovolujete?“ Hlas jí přeskočil o oktávu výš.
,, Snažím se vám otevřít oči,“ odsekla jsem a vyskočila na nohy. V tu chvíli do místnosti vešel Ondra.
,, Už musím, volala mi mamka,“ vymluvila jsem se urychleně , ,, Zavolám ti, ano?“
,, Fajn,“ pousmál se. ,, Je všechno v pořádku?“
,, Jo, nemusíš mít strach!“

A jak mu teď mám krucinál říct, co je jeho drahá matinka zač?!! Že jí nemám ráda a ona na oplátku nesnáší mě? Že mě přemlouvala, abych ho opustila? Že se ho snaží chránit, ale přitom mu jen a pouze ubližuje? To přece nejde!
Jsem v takovém stavu, že když se mi konečně povede trefit klíčem do zámku a vklouznout do předsíně, kde narazím na ségru, co tu pochoduje se zubním kartáčkem v puse a cosi veledůležitého datuje do svého mobilu, příšerně se lekne.
,, Co se stalo?“ Vyčerpaně se svezu podél zdi a usadím se na botník. Dál už bych vážně nedošla, do očí se mi tlačí nová salva slz, a tak jí to všechno vyklopím.
,, A když si to tak všechno promyslím,“ dodám nakonec, ,, Jakou můžu mít jistota, že ona to nenahučí do Ondry a ten se se mnou pak nerozejde?!“ Sylva se ke mně nakloní a zase si po dlouhé době ležíme v náručí jako nejmilovanější sestry.
,, Musíš věřit!“ Vlastně má pravdu ..