Oni a Tell-část 2.

O pár dní později...
Táta mě poslal nakoupit, takže mám fakt radost...
Zamyšleně přemítám, co koupím, když někdo promluví:
„Ahoj...Stello.“ no, kdo myslíte, že to byl? No jistě můj dredař beze jména:).
„Jé, čau, ani ses minule nepředstavil.“
„No jo, promiň hned to napravím, Mirek jméno mé...“
„OK, tak já jsem Tell.“
„Tell?“
„Jo, já totiž svoje jméno nemám ráda, tak mi každej říká Tell.“ odvětím.
„Dobře to si budu pamatovat, hele, když jsme se tak hezky potkali, nezajdem někam?“
„Já teď jdu nakoupit, ale můžem se sejít někdy jindy, když mi dáš číslo, tak se domluvíme.“ sdělím mu nejistě svou prosbu a čekám na reakci. Trochu se bojím, že odmítne, ale koneckonců, to on mě pozval. Vzápětí se ukáže, že moje obavy jsou naprosto zbytečné, jelikož Mirek bleskurychle vytahuje mobil a diktuje mi číslo. Ještě ho prozvoním a je to.
Rozloučíme se a já si to pádím do obchoďáku, ten je ale zavřenej, tak to doma slíznu a život jde dál :).

Čekám den, dva, tři, ale Mirek se neozval. Zřejmě se na to vykašlu, na Tomáška stejně nemá.

O týden později...
Někdo mi volá, usoudím, když zaslechnu brečet svůj telefon...MIREK!!!
„Prosím, Volanská.“
„Ahojky, tady Míra, jak je?“
„No teď už skvěle.“
„To jsem rád, nechceš jít zítra do kina?“
„A na co?“
„To je tajný.“ odpoví tajemně.
„Hmm, ty tajnůstkáři, fajn půjdu.“
„Dobrá tak zítra v sedm u vás?“
„Fajn, pááá.“ usměju se a zavěsím.

Typický problém, co si vezmu na sebe? Nesmí to bejt usedlý, něco trošku vyzývavějšího, ale ne zas jak pro lehčí děvče, ačkoli, lehký holky to maj někdy tak jednoduchý...každou chvíli jinýho kluka, užívaj si nevážou se...jej o čem to sakra přemýšlím?!

Druhý den se moje myšlenky probíranému učivu úspěšně vyhýbají a putují a kličkují mezi mojí skříní a Mirkem a Tomáškem...
Hned po škole si skočím na oběd s kámoškou a pak už spěchám domů.
Bronzové nebo stříbrné stíny? Červené nebo černé upnuté tričko? A co kalhoty? Džíny nebo černý sexy zvonáče? Jsem v koncích.
„Hojík Ricky, můžeš se stavit?“ ptám se nesměle.
„Telly, já chtěla jít koukat na tv, co potřebuješ?“
„Vybrat na dnešek garderóbu, prosím, prosím, prosím...“ doprošuji se.
„Ach jo, to ale podstatně mění situaci, už mažu.“

S Ricky šlo vše, jak po másle ihned jsme měli to pravé.
Přiléhavé džíny, které mi obtékají postavu, černý korzet a krátké sáčko, k tomu vhodné doplňky , barvičky a vlásky...i své milované dřevěné korálky jsem pro dnešek odložila.
Ještě botky na podpatku a............vypadala jsem fakt dobře!
„Ricky, já tě miluju!“ objala jsem kámošku.
„No jo, prosímtě, tak ať ti to vyjde.“ řekla Ricky a odebrala se zpět domů ke svému dvd.
„Tati? Tak já jdu jo?“
„Moment, kam jdeš?“
„No, do toho kina přeci.“ řeknu nejistě.
„Takhle? Zbláznila ses?! Nikam nejdeš, leda, když si smažeš tu hrůzu z obličeje!“
Rodiče..............

Tatínka nakonec umírním a čekám na Mirka.

SEJDEM SE AZ V KINE, MEL SEM MALEJ PROBLEM. NEZLOB SE PA MIREK.

Tak to mě teda nepotěšilo, ale co, to se může stát každýmu, obhájím si pro sebe Míru a vyrážím směr kino.
Ať jsem se však před kinem rozhlížela, jak jsem chtěla Míru jsem nespatřila a uvnitř ho moje oko taky nepostřehlo. Že by se na mě vykašlal?
„Hej, ty si Telly viď?
„Jo.“ řeknu užasle... „Odkud mě znáš? A říkej mi Tell.“
„Dobře Tell, já jsem Mirkův kámoš Lukáš, nemohl přijít, tak mě poslal za sebe.“
„Aha, no dobrá, co se dá dělat.“ řeknu zoufale.
Ten pitomec, nechal mě tu trčet! On se na mě vykašlal! Idiot! Idiot! Idiot!
Takhle uvažuji po zbytek filmu. Nejenže mám nervy na pochodu, ale ten film je ještě ke všemu pěkně debilní...

„Tak, jak se ti líbil film?“
„Ehm, byl super.“ zalžu.
„Jo? Míra si myslel, že se ti to bude líbit.“ řekne už sebejistě Luki, čímž mě odrovná, tak on Míra věděl, ani vkus nemá!