Zahřát tělo i duši

...Voda, stříbřitá stuha perel plavící se mezi kořeny stromů, ševelila své teskné a někdy veselé příběhy do nočního ticha. A někdo jim naslouchal. V oněch očích vody i ve zraku takřka plného měsíce se tvářila jako dívka, hledajícvše odpovědi na neexistující otázky, bloumajíc o životě, ale pro běžného pozorovatele to byla kočka. A ne ledajaká...
Mladá Shady ponořila svou neobvykle velkou tlapku do vody a nechala ty sříbřité pramínky, aby ji ve svém tanci obtančily...
"Vodičko moje... To, co mi tu vyprávíš, je sice hezké, ale kdo tomu bude věřit? Snad jen támhle měsíc, co ti se mnou naslouchá, snad stromy, které znají to, co ty a snad i slunce, které zrovna hlídá druhou stranu země... Proč ti nerozumí i jiní? Vždyť máš tak líbivý hlas a přesto ho tak málo bytostí poslouchá..." povzdechla si.
Voda na její stesky jen zazvonila o přečnívající oblázky a dál si pohrávala v korytě, jako by jí bylo jedno, kdo jí naslouchá a kdo ne....
"Pamatuji, jak jsem podobně promlouvala s nebesy... Taky mi nebyla schopna odpovědět a jen si tak dál hrála. Nerozumím tomu-to vám stačí tak málo?" ponořila do vody i druhou tlapku a vítr rozševelil listoví. "Musela jsi toho slyšet i zažít hodně, kolik lidí, zvířat, stromů a oblak ti muselo vyprávět svůj příběh... Jak dlouhé byly tvé rozmluvy se slunce, měsícem, hvězdami? Závidím ti a přesto tě lituji-musíš být věčná a tvůj život se mění jen s korytem a okolím."
"Polštářku, už zase si povídáš s tím potůčkem?" objevil se jí za zády majestátní tvor. Jeho hlava se jevila vlčími tvary, ale zdobil ji delší čumák, skoro kravské uši a dva rovné rohy. Krk, o tolik elegantnější než jakým se mohou chlubit i samy labutě, tak ladně přecházející v krátké tělo pokryté srstí až v dlouhatánský ocas. Hřbet mu zdobila dlouhá stojatá hříva, která zdobila i dravčí pařáty na tygřích nohách v podobě rousní...
"Ach, Plyšišíííí!" zaradovala se micinka a přiskočila k Japonskému draku, "Kdepak se tu bereš?" začala se o něj otírat.
"Vítr mi řekl, kde se touláš a že se trápíš... Chtěl jsem tě zahřát svým tělem." stál jako socha, tak majestátní, tak chladná...
Nebohé kotě naň zamžouralo lesklýma zelenýma očima a olízlo mu hruď: "Ty můj poklade, to si nemusel. Vžyť jsem si jen... jen povídala s tím potůčkem..."
"Ale já bych byl radši, kdyby sis povídala se mnou... Třeba že jsem toho nezažil tolik jako voda, vítr nebo lesy, snažím se ti porozumět. Snažím se pro tebe najít odpovědi a ukonejšít svou zvědavost, tvůj stesk..." sklonil k ní hlavu a se zavřenýma očima jí otírání oplatil.
"Však já vím, ale copak je to nějaké potěšení, poslouchat neustále něčí vzlyky a zarputilé úvahy?" pohlédla k nebi. "Oni jsou jakoby mou součástí... jsou někým ze mne... Jejich odpověď slyším ve svém nitru, ne napovrchu..." vydala se zpět k potůčku a lehla si. Drak ji následoval a po lehnutí jí nabídl místo po svém boku. Samnozřejmě, že přijala.
"Ano, jenže tím se dostaneš stále hloubš a hloubš a neusměješ se... ty myšlenky tě budou tížit, vždyť já už tě aspoň trochu znám!" zasmál se a olízl jí po hlavičce.
"Grooow, toho se občas až bojím..." zakňourala snad až nešťastně, ale při pohledu na draka to nevydržela a vyprskla i spolu s ním smíchy.
"A teď zase trochu vážně, pročpak jsi byla tak smutná, duše moje?"
"To nic... To už je jedno..."
"Ale není, povídej, micinko." jemňoulince do ní žďuchl.
"To teď už vážně není vůbec podstatné..."hrála si zase tlapkou ve vodě.
"Micí?! Nezlob..."zamračil se na ni laškovně.
" Když... Mně se po tobě tak stýskalo... Tolik jsem po tobě toužila..." povzdechla si...
"Ach, ty moje malá ťuňťo... Teď už jsem u tebe...Miluji tě..."
Znovu se mu zahleděla do očí-stále se jí leskly, ale usmála se: "Však já vím..."
A tak chladnou noc zahřál jeden dlouhý polibek a vášeň, která vyzařovala z dvou tvorů, milujících se na břehu potoka...