Na vždy poslední.....

Seděla u stolu-dávno byla noc-, ale ona to nevnímala. Nechtěla...Nemohla!! Nechtěla jíst, pít, nechtěla nic! Jenom lásku, kterou ztratila....Nemohla to prostě pochopit.....
Vše bylo tak krásné....Jeli spolu na lodi, jako každý jiný den. -Vltava je opravdu nádherná řeka-. Ona byla schoulená v jeho náručí, jako by jí někdo chtěl ublížit, on ji držel tak pevně, jako by mu ji chtěl někdo ukrást... A najednou slza. Malá, lehoučká, ale přece. Jako by něco tušila....Nechtěla si to připustit, kazit tu pěknou-možná na vždy poslední- projížďku. Vstala. Stoupla si k nízkému zábradlíčku a rádoby nenápadně poslala tu slzičku pryč. Pryč, daleko od ní-od nich-!! Dívala se do dálky a vzpomínala....
Je to rok, co se na téhle lodi seznámili. Byla to náhoda, ale krásná-děkuju Bože-....!!
Milovala lodě-její tatínek vlastnil loděnici na Vltavě-každé odpoledne sem chodívala a užívala si ten-po každé jiný-pohled na Hrad, celé Hradčany, tisíc pražských věží, Petřín, ale i jen tak, na lidi kolem……
Jednou,-v pátek-kousek od Trojské lávky-její nejoblíbenější můstek-, nastoupila na loď parta, kterou dobře znala. Byli to „Kluci ze Staromáku“, mládeži známá pražská popová kapelka. Podle jejich náladičky zřejmě něco oslavovali. Všichni se bavili, až na jednoho osamělce. Neznala ho. Byl snad u nich nový. Seděl s nimi, ale nevnímal je. Mhouřil oči do dálky, ale neusmíval se. Jeho sněho-bílé tílko, které výrazně kontrastovalo s jeho snědým tělem, zářilo a světlé vlasy, dokonale oholená brada a seprané džínsy budily dojem drsňáka. Líbil se jí. Podíval se na ni. Jemně, něžně, smutně... Sklopila oči. Zčervenala. Bála se opět na něj pohlédnout, ale přeci musela. Něco ji k němu táhlo. Zvedla oči, ale on už tam neseděl. Stál o kousíček blíže k ní, u zábradlíčka a díval se do hloubky Vltavy. Moc chtěla jít za ním, ale bála se-zase ten strach-. Za chvilku ta partička vystoupila, ale ne celá. On jediný zůstal na lodi a nedal se přemluvit ani četnými pobídkami svých kamarádů. Opět vypluli. On, po chvilce váhání přistoupil k ní a-opět ten pohled-zeptal se: „Máte tady volno, slečno?“ Se sklopenýma očima přikývla. Seděli mlčky asi dvě lodní stanice, ale pak se rozpovídali a zdálo se, že se znají od jakživa. „Konečná!“, řekl kapitán jejich lodi, „vystupovat!“ Přešli na břeh, ale loučit se nechtěli. „Přijdeš zítra?“, nesmělá, leč pro oba důležitá otázka. „Ano“. Její srdce jásalo, jako ještě nikdy.
Na této lodi-Světluška se jmenovala-se scházeli každý den a bylo jim spolu nádherně……
Jako teď…… Dnes sice tolik nemluvili-dávala to za vinu včerejší roztržce-, ale přes to se cítili nádherně. „Konečná“, známý hlas ji vytrhl z jejího dumání. Obrátila se k němu a opět mlčky, ale už ruku v ruce, vyšli na břeh. Klid po bouři. Po včerejší hádce už ani stopa. Rozloučili se a už teď se těšili na zítřek....
Brzy ráno ji vzbudil zvonek. Nechtělo se jí, ale přece vstala. Otevřela. Za dveřmi stáli dva policisté. „Slečna Musilová?“, ptal se mladší z nich. „Ano“, řekla polekaně a hlas se jí zlomil. „Je nám to moc líto, ale vašeho přítele včera v pozdních večerních hodinách srazilo auto. Na místě byl mrtev, ale v ruce svíral tuhle krabičku.Jeho kamarádi říkali, že byla pro Vás.“ S těmito slovy jí podal malou, červenou krabičku a spolu se svým společníkem odešli. Jako ve snu zavřela dveře a došourala se do kuchyně. Otevřela krabičku a uviděla překrásný prstýnek. Nemohla tomu uvěřit...Rozplakala se. Pro lodě, pro auto a jeho řidiče, pro prstýnek, pro jeho nádherné, upřímné oči-už nebyly smutné-, pro lásku, kterou už jí nic nevrátí…....!!