Čtyři oči 7.díl

Sylva

Dopotácet se na zastávku a nastoupit do toho správného autobusu mě dnes stojí nemalé úsilí. Těch několik důchodců, co zjevně čekají na stejný spoj jako já, si moji maličkost nedůvěřivě přeměří a okamžitě dají hlavy k sobě. Ať si třeba trhnou, babky, pomyslím si a znovu si přehraji ranní scénu.

………… Když jsem se probudila, v prvních několika sekundách jsem byla silně zmatená z toho, že jsem v cizím bytě a v cizím pokoji a vedle mě navíc leží spící Standa. Pak se mi ale vybavilo moje včerejší upřímné vyznání, jeho hluboké lesknoucí se oči a následně už jen divoké polibky a …… Všechno to bylo sice hezké, jenže sotva se probudil i Standa, přepadly ho nepopsatelné výčitky svědomí, asi pětkrát se mi omluvil a nakonec z něj vypadlo, že jsem pro něj byla jen takový úlet. Vlastně něco takového přímo neřekl, možná jen naznačil, možná z něj mluvil zbylý alkohol, nicméně jsem se co nejrychleji oblékla a utekla odtamtud se slzami v očích. Moje líčení přitom vzalo za své, řasenku jsem si rozmazala po tvářích a zbytky rtěnky se také určitě někde najdou.
Není divu, že se ty babizny mohly zbláznit, pomyslím si, když se konečně vpotácím do našeho bytu a hned v předsíni mám Lehký šok. Ze zrcadla na mě hledí úplně někdo cizí s rozcuchanými vlasy, mikinou oblečenou naruby a s kruhy pod očima. A přestože cítím nepopsatelný smutek, v téhle chvíli si náhle připadám jaksi podivně vyspělejší a o něco rozumnější, než když jsem to tady včera opouštěla. Neměla jsem mu naletět. Ale já ho pořád tak miluju!
Podle bot zjistím, že nejsem jediný přítomný obyvatel našeho panelákového jádra, ségra se dnes zjevně také rozhodla ulít ze školních radovánek. O to víc mě vyděsí, když náhle zaslechnu vysoký výkřik. Panebože, co se stalo? Během několika vteřin se octnu u koupelny a zabuším na dveře.
,, Julie! Hej, Julie! Zatraceně, otevři! Seš v pohodě?“ Strach, který v tu chvíli ve své dvojče cítím, je opravdu nepopsatelný. ,, Dělej, sakra!“ V zámku skutečně zarachotí klíč a já mám tak možnost, prohlédnout si sestřin bledý obličej s poněkud šokovaným výrazem.
,, Co se stalo?“ Místo odpovědi mi cosi vrazí do ruky a protáhne se kolem mě do kuchyně. Při pohledu na papírek se sama málem skácím.
,, Ježišmarjá,“ Dopotácím se k nejbližší židli, kde se okamžitě složím. Napřed Standa, teď tohle! Pondělky jsou vážně bláznivé dny!

Julie

Poněkud bezradně sedím schoulená v křesla, bradu si opírám o pokrčená kolena a v zamyšlení si na prsty natáčím své dlouhé světlé vlasy. Venku se pomalu smráká, lidé mizí ve svých domovech a okna pomalu začínají zářit světlými barvami. V kuchyních se ženy otáčí kolem plotny, zatímco jejich manželé dosti pravděpodobně sedí v obýváku u televize a sledují přímý přenos fotbalového zápasu. Ratolesti si nejspíš hrají v dětském pokoji s autíčky nebo s bárbínami a ti větší výrostci zasednou k počítači a začnou chatovat o sto šest. Obvykle tyhle věci moc nevnímám, připadají mi jako každodenní stereotyp. Tenhle večer je to však jiné. Zřetelně cítím, jak se chvílemi celá třesu, jednou mám pocit radosti, kdežto během sekundy se mé nitro změní na nepřístupné a plné smutku.
,, Hej, Julie,“ Náhle se ozve naléhavé klepání a matčin hlas mě přiměje vrátit se to té šedivé reality. V pokoji panuje šero a ticho, Sylva již odpoledne taktně vyklidila pole a uhnízdila se na pohovce v přítomnosti mp3 přehrávače. Jsem jí za to nepopsatelně vděčná, v téhle situaci si vážně potřebuji ujasnit co a jak.
,, Ano?“ Rychle zamrkám, protože na řasách cítím ty dotěrné stříbrné potvůrky, nicméně pak si uvědomím, že je zamčeno. Nikdo mě tak nemůže načapat takhle bezradnou a nejistou. Každý máme prostě občas slabší chvíle.
,, Budeš s námi večeřet? Máme rizoto,“ Tiše popotáhnu. Jak dojímavá je tahle rodičovská starost. Vlastně mi to nikdy nepřišlo, pokaždé jsem to brala jako samozřejmost. A teď? Něco se ve mně zlomilo. Jaká bych asi byla matka já?
,, Ne, díky,“ Zřetelně slyším, jak se nadechuje, aby mě zavalila další salvou starostlivých otázek, ale to už rázně zakročí mé dvojče.
,, Mami!“ zavolá Sylva odněkud z kuchyně. ,, Můžeš na moment, prosím?“
,, Díky, ségra,“ zahučím, i když je mi jasné, že o mé vděčnosti doopravdy vědět nemůže, ledaže by byla senzibil. Raději se natáhnu po mobilu, který beztak celý den hypnotizuji pohledem.
,, Haló?“ Ondrův hlas na druhém konci mě na okamžik zažene do úzkých.
,, Ah.. ahoj. To jsem já, Julie!“
,, Ahoj, Jsem rád, že voláš. Potřeboval bych s tebou mluvit!“
,, Já s tebou taky. Hodilo by se ti to třeba zítra dejme tomu v deset?“
,, Ty nemáš školu?“ zarazí se na okamžik.
,, Ondro, já,“ Krátce si povzdechnu, ,, Zítra se to všechno dozvíš!“
Proč mám vtíravý poct, že ten rozhovor byl nějaký …… jiný?

Na domluvené místo setkání přijdu takřka na minutku přesně. Ondru vidím už zdálky, sedí na lavičce a na tváři mu pohrávají paprsky slunce. Hůl má opřenou hned vedle, přičemž s klidem vyčkává. Chvíli ho jen tak pozoruji přibližně z desetimetrové vzdálenosti a hlavou mi probíhají různé myšlenky. Jaký by z něj byl táta? Bude to dítě chtít? Co na to jeho matka? A hlavně, miluje mě vůbec?
,, Ahoj,“ Nevypadá ani trochu zaskočeně, nejspíš mě slyšel přicházet.
,, Ahoj. Posadíš se?“ Neurčitě mávne rukou směrem k lavičce.
,, Dobře,“ Mlčky zaujmu místo vedle něj. Jakkoliv jsem se na tenhle celý rozhovor připravovala, to vše bylo zbytečné, neboť mám v hlavě totálně prázdno. Jako kdyby někdo v nedalekém papírnictví koupil velkou bílou gumu a udělal tak v mé mysli tlustou čáru.
,, Co jsi mi chtěla říct?“ zajímá se můj společník a já si opět samou nervozitou začnu okusovat nehty.
,, Asi nejlepší bude, když začneš ty,“ povzdechnu si nakonec, když už nevím, jak dál.
,, Jak chceš …… Víš, už hodně dlouho jsem přemýšlel. Je mi skoro dvacet šest a myslím, že bych si mohl začít hledat někoho, po jehož boku bych chtěl strávit zbytek života. Popravdě, Julie, sice tě pořád strašně miluju, ale ty jsi mladá, máš všechno před sebou. Chceš studovat a něčeho dosáhnout a to se ti se mnou asi nepovede. Byl bych …,“ Na okamžik se odmlčí a vypadá to, že nemůže ta slova přenést přes rty. ,, Že bych byl pro tebe nejspíš jenom zbytečná přítěž, co sis kdysi neuváženě a zbrkle uvázala na krk. A pak by nám to přestalo klapat, ty by sis našla někoho … někoho normálního a na mě bys postupem času zapomněla. Možná bude lepší, ukončit to teď a netrápit se v budoucnu!“ Úžasem oněmím. Jako kdybych slyšela mluvit jeho matku, veleváženou paní profesorku!
,, To si myslí tvoje matka,“ dostanu ze sebe nakonec stěží, ,, ale jak ona může vědět, co je mezi námi? Nicméně ses tak rozhodl a já budu tvé rozhodnutí akceptovat!“ Postavím se na nohy a statečně bojuji s přívalem horkých slz.
,, Ondro, pamatuj si, že já tě miluju. Tohle rozhodnutí je osudové, já si totiž doopravdy myslím, že si moje životní láska. Vlastně to vím …,“ S těmito slovy se otočím na podpatku a rázným krokem se vydám k domovu. A Ondra tam za mnou zůstane sedět, sám, zasmušilý, hloubající nad tím, co jsem mu právě řekla.