Realita...

Jemně se ho dotýkala na zádech a on ji hladil po vlasech. Pohupovali se z jedné nohy na druhou. Přál si aby píseň nikdy neskončila. Byla z mužem, kterého milovala. Mohla se ho dotýkat, cítit jeho teplo. Měla pocit jako by se vznášela. Chtěla uletět, ale něco ji tížilo. Neplakala. Přestože měla tisíc důvodů, slzy nepřicházely. Byla dokonale šťastná, i když jen na chvíli. A s koncem písně se jejich těla oddálily, ale stále se drželi za ruku. Nasucho polkla a podívala se mu do očí. Přestože jeho pohled dokonale znala, to co viděla ji překvapilo. Byla v nich bolest a strach. Strach z toho co právě mělo přijít. Udělala krok dozadu. Jejich ruce se rozpojily. Jen kývl hlavou, jako by chtěl říct „Já vím“. Odešla. Nechala ho samotného stát uprostřed parketu.

Ruce se ji třepaly tak, že se nemohla trefit klíčem do zámku. Po nekonečném boji se konečně dostala domů. Ihned zamířila do sprchy, kde se poprvé z tento večer rozplakala. Chtěla se nadechnout, ale nemohla, tak moc ji to bolelo. Ale přitom hluboko v sobě cítila, že jedná správně. Proud vody odplavoval její bolest, až přestala úplně plakat. Vylezla z vany. Cítila se, jakoby se právě vzbudila ze snu. Ze snu tak krásného, že nemohl být skutečný. Byla ženou, která celý život žila realitou a neměla sílu se od ní odpoutat a žít svůj sen.

Těsně před tím, než šla do postele zkontrolovala děti. Spaly klidně. Pak ulehla k manželovi. Snažila se být co nejtišší, ale přesto ho vzbudila. „Ty už jsi doma?“ zeptal se jí. „Ano. Už jsem doma. Vrátila jsem se… Jsem zpátky“, a políbila svého muže na tvář. Byla natolik silná, že se dokázala vzdát svých snů a znovu začít žít realitou. Tou realitou, která byla správná pro většinu lidí. A tak to podle ní má být…