Mám snad ještě šanci?

Pořád čekám a doufám, že až znovu otevřu ty dveře. . .

Zahlédnu tě. . .Na první pohled mě zaujme ta tvá červená mikina. . .Budu jen tak nevěřícně stát a koukat.
Snad štípnu se do ruky, jen abych uvěřila. . .
Pak k tobě jako v mrákotách dojdu. . .Až budu jen kousek od tebe, posečkám a budu si užívat každou setinku vteřiny pohledem to tvých krásných očí. . .
Možná, když promluvíš, bude to balada na duši. . .
Třeba tam budu jen tak stát a kochat se, jen se mi nebude chtít mluvit, a to jen proto, abych zas neřekla nějakou blbost, které bych potom litovala. . .Však jak já to umím. . .
Omlouvat se ale nechci. . .už je stejně pozdě, já vím. . .Tak třeba jednou pochopíš, proč to všechno. . .
Možná jednou pochopíš to moje divné chování a pak mi třeba odpustíš. . .Tak jako já tobě. . .Už tolikrát. . .

Třeba bys mě mohl obejmout. . .sevřít mě pevně ve svém náručí. . .Pak čekala bych polibek. . .Nejdřív jen tak do vlasů. . .na krk a na ucho. . .Pak bysme postáli jen tak, dotýkajíc se jeden druhého. . .
Konečně bych si užila ten krásný pocit. . .tu jedinečnou chvíli. . .
Kdyby ses mi podíval do očí, našel bys v nich všechny odpovědi na svoje otázky. . .Také bys zahlédl tu touhu. . .
Vždyť už mě moc dobře znáš. . .Ale já bych tentokrát byla jiná. . .Hodná, vážně!
Vždyť já to také umím. . .možná. . .Jen to chce snahu. . .nejen tu mou. . .

Dneska prostě zkusím otevřít tvé srdce. . .