Pokus V.

Doru Igorovo přiznání překvapilo, a nebyla si úplně jistá, jestli ji to trochu nemrzí, ale co, je to tak, a ona to nezmění. Co ji teď trápilo bylo, že tím, jak se chová k Hynkovi Igorovi ubližuje. Nevěděla co má dělat. Kolikrát se jí stalo, že byla s klukem i když věděla o někom – no hlavně to bývaly holky – komu se ten dotyčný líbil. Ale tohle bylo jiné. Igor byl jiný. Celé to bylo nějak jiné. Chtěla si o tom s někým promluvit, nejlépe s Vladěnou, ale to by znamenalo prozradit Igora a to nepřicházelo v úvahu.
Druhý den ráno se probudila naprosto vyčerpaná. Tak neklidné sny snad ještě neměla. Zdálo se jí o Igorovi, o Hynkovi a snad ještě o miliónu věcí. Netušila jak bude dnes fungovat ve člunu, když si ráno ztěží došla na záchod. Poté co se jí to povedlo, aniž by při tom usnula, si sedla k ohništi a koukala do vyhaslého, od rosy vlhkého popelu. Úplně vypojila mozek a prostě jen sledovala tu nehýbající se hmotu. Po tom, co zavrhla nápad spočítat, kolik popela tam je, jí začala klimbat hlava. Stále si opakovala, že usnout nesmí, co kdyby ji tak někdo našel? Ale bylo to silnější. Hlava jí spadla na rameno a už nevěděla o světě. Netušila jak dlouho mohla spát, když se s trhnutím probudila po tom, co ucítila poklepání na rameno.
„Promiň, vzbudit jsem tě nechtěl, nějak mi nešlo do hlavy, že bys tu spala.“ Usměje se na ni Igor a sedne si k ní.
„To je v pohodě… nějak sem to na dnešek nezvládla, no.“ Snaží se opětovat úsměv.
„Taky jsem se moc nevyspal.“
Nastane trapné ticho. Přerušené výkřikem.
„Snídaně!“ zpoza největšího stanu vylézá Vlaďka a nese podnos se spoustou namazaných rohlíku, housek a kdoví jakého pečiva ještě.
„Netušila jsem, že už je vzhůru.“ Dívá se Dora na Vlaďku, ale mluví k Igorovi.
„Zlatíčko, všichni už jsou vzhůru alespoň půl hodiny.“ Pobaveně prohlásí Igor.
„To jsem to všechno zaspala?“
„Uhodla. Jestli takhle vytuhneš i v člunu, tak nevím jak dojedeme.“ Prohlásí Hynek, který k nim mezitím přišel a zaslechl Dořinu otázku. Stoupne si nad ně a poplácá Igora po rameni. „Tak co, kámo? Vyspal ses dobře?“
„Líp to nešlo.“ Zalže Igor.
Dora se snaží vyčíst něco z jeho tváře, ale nenalézá nic, co by nasvědčovalo tomu, s čím se jí včera svěřil. Obdivuje ho za to, jak dokonale to zastírá. Igor se na ni zvídavě podívá. Tenhle výraz je naopak úplně jasný. Dora rozpačitě zamrká a otočí se zpět k ohništi.
„Tak půjde snídat taky někdo z té separované elity u ohniště, nebo už tam spíte tři? Wow, jeden dokonce i ve stoje.“ Ušklíbne se Vlaďka směrem ke svému bratrovi.
„Už jdeme.“ Zvedá se Igor.
„Jojo, kuchtičko, už jdeme.“ Dora se pokusí zvednout, ale nohy nehodlají poslouchat. Oba chlapci se k ní najednou sehnou a pomohou jí vstát. Ale je to Igor, kdo ji pustí první. Hynek ji naopak chytí kolem ramen se slovy, že ji radši dovede až tam, aby cestou nespadla a nepotloukla se. Dora se otočí a hodí pohled na Igora. Zase se tváří jako by nic (Jak to sakra dělá? napadne ji.) a klidně je předběhne, prý aby mu to ostatní nesnědli všechno. Kluci se smějí a říkají, že to by mu udělat nemohli, protože on potřebuje jíst víc než oni, aby trochu přibral.
Zbytek rána proběhne v klidu. Při balení stanů si všichni sdělují poznatky ať už o tom, jak ten pitomý stan nejde složit nebo se nevejde tam, kam se předtím vešel, tak i o tom, kam že dnes jedou a kde že budou muset ty stany znovu stavit. Po uklizení všech propriet se vítězoslavně podívají na místo, kde předtím stál jejich tábor.
„My jsme ale šikovníííííííí.“ Zasměje se Kryštof.
„No, taky bez snídaně byste neudělali nic.“ Připojí se k němu Vlaďka.
„Pravda, kdoví, jestli budem dnes jíst ještě něco jiného.“ Utne jejich smích Matěj.
Fakt asi žárlí, pomyslí si Kryštof, tak se panáčku koukej, ušklíbne se k tomu v duchu. Přejde těch pár metrů, co mu zbývají k Vlaďce a vezme ji zezadu okolo pasu.
„Však nám tady naše hvězda zase udělá nějakou dobrotu.“ Řekne.
„Když budete hodní. A šikovnííííííííí.“ Zatetelí se blahem Vladěna.
Dora se musí usmát. Leknutím sebou trhne, když Matěj hodí věci do prvního člunu a div hystericky nezakřičí, jestli teda jako pojedou, nebo si budou sestavovat jídelníček.
Vlaďka se vysmekne Kryštofovi a jde k němu. To snad ne, to by neudělala, napadne Doru. Spletla se. Jestli Vlaďka má Kryštofa ráda, tak i přesto je její povaha silnější.
Vladěna přijde k Matějovi a dá mu ruku na rameno.
„Máš snad nějaké konkrétní přání?“ olízne si rty.
Dora ještě nikdy neviděla někoho tak rychle roztát. Matějův výraz se změní během vteřiny.
„Když pojedeš se mnou ve člunu, tak to probereme.“
„A tak to zas ne. Už včera se řeklo, jak kdo jede, ne?“ ozve se rádoby vesele (všichni ten tón cítí) Kryštof, který se mermomocí snaží vyhnout tomu, aby řekl, že Vlaďka má jet s ním. Nakonec se ale neubrání. „A Vlaďka má jet se mnou.“ Nakloní spokojené hlavu na stranu, když si všimne, jak se Mates zatvářil. Nemá, co by na to řekl, Kryštof má pravdu.
„Tak možná příště, Maty.“ Usměje se Vladěna na chlapce, projede mu vlasy rukou, otočí se od něj a kráčí ke Kryštofovu člunu. Cestou hodí vítězoslavný pohled na Doru.
„Já to nechápu.“ Ujede šeptem právě Doře.
„To jsme dva.“ Vedle Dory stojí úplně stejně šokovaný Hynek. Dora na něj vylekaně pohlédne. Přes to divadlo úplně zapomněla, že stojí vedle ní. Rozhlédne se, kdo všechno to ještě sledoval. Buď byli jediní, koho to tak zaujalo a nebo všichni ostatní nadpozemskou rychlostí sklopili oči ke své práci a začali připravovat další čluny.
„No,“ zatřepe hlavou Hynek, a nasadí veselejší tón, aby naznačil, že tohle se řešit nebude, „takže ty jedeš se mnou, že? Jak Kryštof řekl, včera se to rozhodlo a tys mi jako začátečník byla přidělena.“
„Vypadá to tak.“otočí se k němu Dora a neunikne jí zářivý úsměv.
Vydají se připravit se na cestu a Dora pohledem hledá Igora. Podle včerejšího plánu by měl jet s Kubou. Kuba je přece jenom trochu fyzicky zdatnější a někdo tu loď přece táhnout musí, bylo řečeno včera k všeobecnému veselí. Igorovi to nevadí, Kubovi taky ne. Je rozhodnuto.
Čluny postupně vyrážejí. Dora se klepe strachy a Hynek se jí směje. Pár metrů za sebou slyší oba Vlaďčin flirtující smích, ale oba to přejdou mlčením. Mají dost práce s tím, aby Hynek říkal Doře co má dělat. Po prvním trošku větším kamenu Doru napadne věta, kterou se tentokrát nebojí říct nahlas. Stejně ji nikdo neuslyší.
„Bože, já tu umřu…“
Sama neví, jestli kvůli tomu, jak nejistě se cítí ve člunu a nebo kvůli zoufalému pohledu, který na ni vrhl Igor, když si sundala před Hynkem triko, aby mohla být jen v plavkách. A ten pohled jistě nebyl ten poslední.
„Já tu prostě umřu.“