Čekáním strávíš život v čekárně. . .

Možná, když přestane sněžit. . .Příjdeš.
Možná, když se rozední. . .Příjdeš.
Možná až přestanou hvězdy svítit. . .Příjdeš.
Tak proč je hluboká zasněžená noc a já stále čekám?

Stála jsem tam na tom místě, kde nastoupil
si do auta a odjel si z mého života. Tenkrát. . .Dívala jsem se za tvým odjíždějícím autem a po tvářích mi stékaly slzy hořkosti. Cítila jsem se tak opuštěně a prázdně.
Opustilo mě všechno, to co mě dosud drželo nad vodou.
Najednou jsem se se plácala na místě a nevěděla jak dál.
Ptala jsem se sama sebe proč?
Proč mě nemáš dostatečně rád?
Proč mi tolik ubližuješ svými činy?
Proč pro tebe znamená tak zatraceně málo?
Těch otázek bylo milion, ale ani na jednu jsem si bez tvé pomoci nedokázala odpovědět.
Byly jen dvě možnosti. . .Buď budu čekat na tvůj návrat a budu doufat, že mi zase dokážeš vrátit chuť do života. Že se vrátíš ke své souzené dívce. . .ke mě!
A neboˇ, že odejdu, zapomenu a už se k tobě nikdy nevrátím. Pak už se na tebe nebudu moct podívat těma očima, tak jako dřív.
Měla jsem dilema, potřebovala jsem nějaké znamení, jak se rozhodnout. Co dál?
Byla mi zima, a tak jsem si strčila ruce do kapes. . .
V kapse jsem našla nějaký podivně zmuchlaný papír, v němž stálo: BUDEŠ ČEKAT?
Usmála jsem se a šla jsem domů.