První sníh

První sníh…první bílé vločky dopadají na Athein čumák, tam chvíli zůstávají a můj pes vypa-dá jako klaun, potom roztají.
Brouzdám tou krásou a strašně mi to připomíná jeho. Minulý rok v zimě jsme ještě byli spolu. Postavil mi pod okno pokoje ze sněhu srdce a stál u něj dokud jsem se neprobudila a nevy-hlédla ven. Nic nebyla lež, myslel to vážně. Pak najednou z ničeho nic ho vidím na rohu líbat jinou.
Slzu unáší vítr a dopadá mezi sněhové vločky. Všechno bude jinak. Ale jdu dál, Athea změni-la barvu z černé na bílou. Docela rapidní změna, ale musím si zvykat. Na všechno.
Najednou slyším hvízdání. Snad na psa, nechci se otáčet. Pak se zvuk opakuje, nedá mi zvě-davost…z koruny stromu na mě někdo mává. A tak jdu blíž, pohlédnu nahoru: „Bunkr? A nesněží ti tam?“
„Tak se pojď přesvědčit.“
Atheu přivazuju dole, snad nebude naštvaná, když na chvíli zajdu na návštěvu. Tak lezu naho-ru po dřevěných příčkách. Je to tam útulné, podlaha s jemným kobercem a v oknech těžké závěsy. Uprostřed toho sedí kluk, krásný jako pobřeží Aenis za šera.
„To bolí, jak jsi krásná,“ řekne a zadívá se mi hluboko do očí. Nejdřív jde stranou bunda, mikina a džíny. Ležíme na vlnách lásky, mírně se pohupují podle větru. A je nám teplo, jako u moře, jsme tam sami na pláži-v písku.
Potom nás přikryje nějakou dekou, sedíme tam opřeni v objetí: „Doufám, že jsme nezačali ze špatného konce,“ řekne po pár minutách ticha.
„Já taky nechci, aby to končilo začátkem.“