...Hokejista VI...

S Jarkem jsem se pohádala snad jako nikdy. Ani nevím čím to začalo, ale skončilo to nadávkami, ponižováním a vyčítáním. Jenže je zajímavé, že mě to ani neštvalo. To, je nějaké divné. I ty city a ta touha k němu nějak opadá. Ale zatím co Jirka. S tím si píši od rána. Volal mi, ale ven jsme nešli. Nějak jsem si chtěla od obou odpočinout, a snad i rozhodnout se. Ale ještě nevím jistě…tuším.

Večer jsem čekala nějakou SMS od Jarka, že se mi omluví. A nic. Se na něj taky můžu vykašlat. A můžu zůstat s Jirkou. Stejně má k mému srdci blíž. Neleze mi na nervy, spíš naopak. Když mi neodepisuje na SMS, tak hypnotizuji mobil, prozváním a jsem nervózní. Já ho asi miluji. Myslím, že napíšu Jarkovi. Pohodlně sem si sedla, pustila metálek a sepisovala jsem SMS. „ Jardo, myslím, že bude lepší, když ten náš vztah ukončíme. Ta dnešní hádka byla poslední kapka. Měj se krásně a nezlob se“ no, je to celkem měkké, ale tak pošlu mu to. Nebudu na něj zbytečně tvrdá. Přijde mi odpověď hned : „ Tak fajn, přemlouvat tě nebudu. Budeš litovat“ ha ha ha, tak to jsem se zasmála.

Na druhý den, se domluvím s Jirkou, že zajdeme na bazén. Teda spíš on to domluvil, já nějak nerada chodím v plavkách. Nejsem prostě štíhlá, ale nezdá se mi, že by to Jirkovi vadilo. To by snad se mnou nebyl tak dlouho, ne? Na bazéně si to parádně užijeme. Hlavně vyblbneme. Když už nás je tam méně, tak se ke mně Jirka přiblíží a políbí. Od té chvíle, se začneme více „nenápadně“ dotýkat, hlavně na intimních místech. Prostě paráda.

Ve škole, odepisuji Jirkovi na SMS pořád, i v hodinách. Jenže jak to pořád vidí má nejlepší kámoška Lucka, tak už to nevydrží a ptá se mě, s kým si to pořád píši. Nikomu jsem neříkala, o mém trojúhelníku, ale teď, když už to neexistuje, bych mohla, ne? No, nakonec jsem se rozhodla, že jí to všechno povím, i s Jarkem. Slíbila mi, že to nikomu neřekne. Jen se tvářila tak nějak..divně. Asi to prvně musí „rozdýchat“

O DVA DNY POZDĚJI

„Přišla Ti SMS“ ozve se můj mobil, hned po něm skočím a v domnění, že mi přijde další zamilovaná zprávička, nedočkavě mačkám OK. „ Ty děvko! Myslela sis, že se to nikdo nedozví co? Jenže jsem se to dozvěděl, jsi děvka. To co jsi udělala ti nikdy neodpustím! Už tě nikdy nechci vidět!“ cože? Jak se mohl dozvědět o tom trojúhelníku? Vždyť jediná kdo o tom věděla byla Lenka. Ale ta by snad nic neřekla. Tak jakto. No, zkusím jí zavolat.
Tuu tuu tuu
„Ano Ivet?“
„Leni, napsal mi Jirka, že jsem děvka a podobně. Prostě se dozvěděl o tom všem. Nevíš náhodou něco o tom?“
„Teda Ivet co si to o mě myslíš?“
„No, já jen, že jsi jediná která to věděla.“
„Ale já to fakt neřekla“
„Tak to je nějaké divné, protože já to řekla opravdu jen tobě, a nikomu jinému“
„Fajn, tak jo“
„Co jo?“
„No, řekla jsem to já Jarkovi“
„A to jako proč?“
„Celé Ti to řeknu. Seděla jsem na i-netu a projížděla jsem si tvé přátele na lide.cz a našla jsem tam Jarka. Byl na chatu, tak jsem za ním zašla a začala si sním psát. Ze začátku jen o tom, jak se má a podobně. Potom jsem to prostě nevydržela a řekla mu o tom. Jsem si myslela, že to už nebude řešit. No jenže, on si našel Jirku, přeci jen bydlí ve stejném městě a z hokeje věděl, kdo to je. O všem mu řekl a zbytek už víš. Ivet fakt promiň.“
„Promiň? Jen promiň? Víš co si? DRBNA, která neudrží nic v tajnosti“

V tom největším vzteku hodím s mobilem a rozbrečím se. Ale stejně si za to můžu sama. Přeci jsem si hrála takhle s dvěma kluky. Jenže…já nevěděla, že to tak dopadne. Jsem kráva. Měla jsem dva, teď nemám žádného. Na SMS mi Jirka neodepisuje. Ani se mu nedivím. Jenže já ho miluji! Ale, to jsem si uvědomila pozdě.

Zvednu se, obleču si svou nejmilovanější mikinku (SLIPKNOT) a jdu se projít. Venku je škaredě, jak kdyby se počasí řídilo, mou náladou. Procházím, kolem známých míst, ale ignoruji je, jdu jen na jedno jediné místo, kde budu mít klid. Kde vím, že nikdo nebude. Na „naše“ místo s Jirkou. Jen jak to místo uvidím, uvědomím si, že to nebylo zrovna inteligentní. Lehnu si na tu trávu, která mi vždy byla postelí. Ve které se cítím, už jak doma. Pustím si hudbu na mobilu a koukám na mraky. Vzpomínám, brečím, ale nelituji se. Vím, že si za to můžu sama.