Srub v jahodové zahradě

(...)
Paprsky slunce se už dávno schovaly za mraky a na obloze se teď postupně objevují hvězdičky. V malé zahradě, zapadané listím z jabloní, stojí starý přízemní dům a na tuto večerní hodinu je v něm poněkud živo. Uprostřed všeho chaosu stojí Verone v zástěře a s odporem ve tváři umývá poslední zbytky nádobí. Z obýváku je slyšet pestrý rozhovor dvou starších sourozenců, do kterého se mísí matčin i otcův hlas (většinou současně). Takhle by Verone nikdo nepoznal...

"Ani se nestihnu osprchovat, než odbije jedenáctá," šeptá si tiše pro sebe, jakoby ji mohl kdokoli slyšet. "Pitomý nádobí, ani jsem si nestačila pořádně prohlídnout ty hadříky z Aarona." Strčí opět houbu pod proud vody a chopí se dalšího talíře od kečupu.

"Verone, až to budeš mít hotový, přijď se s náma koukat na telku, ať si taky po dnešku odpočineš," zvolá otec přes celý dům až o sebe cinknou dva hrníčky stojící poblíž papiňáku.

"Odpočinu? Tohle připomíná spíš diskusní kroužek než odpožinek u televize," pomyslí si a pak odpoví stejně hlasitým křikem:"Promiň, ale radši si půjdu odpočinout do postele."

Stejně ví, že už ji nikdo neposlouchá. Její rodina je fajn, nepatří mezi ty zastaralé, nudné nebo netýmové, jen její nejmladší člen se občas prostě cítí jako páté kolo u vozu.
A tak Verone odhodí utěrku a plácne do vypínače. Pak vběhne do koupelny, vmžiku se osprchuje a upraví.Než dorazí do pokoje stačí se stavit v lednici a zobnout si z mámina dortu. Jakmile za sebou zamkne, zrodí se jí na tváři ironický úsměv. Z šatníku vytáhne tmavou mikinu a nazuje si kecky, které schovává za postelí. Potom už jen zhasne, otevře okno a vyskočí na trávník. Jejich domek nemá plot a tak Verone jen vyjde na cestu. Seběhne přes štěrk dolů a zamíří k zahrádkářské kolonii.

"Ááá...pust!" Vyjekne, když ji někdo chytí za kotník a uskočí od plotu. Potom se však zadívá na obrys sedící postavy, která se pro sebe směje. "Chico?" Nakloní hlavu na stranu a kousne se do spodního rtu, aby to vypadalo koketně. Přijde blíž a sesune se do trávy vedle něj. "Tohle mi už nedělej!" Začne se konečně smát.
"Ani nevíš, jak jsi při tom byla roztomilá." Dotkne se špičkou ukazováčku jejího bříška a druhou ruku ji pohladí po vlasech. "Měla bys nosit, delší trička." Skloní se k ní až ji slova, která mu vychází z úst, zašimrají na rtech. Políbí ji.
"To bys vážně chtěl mít těžší přístup k bříšku?"
"To ne, ale ... víš moc mě nebaví čekat na návštěvní hodiny v nemocnici." Vybruslí smyšlenou odpovědí.
"Tos mohl říct rovnou, že tě můj taťka pozval na oběd." Začne se usmívat nad tím ledem fantazie.
"Nějak jsem se zapomněl zmínit," zašklebí se, "ale neboj, mluvili jsme celou dobu jen o tvym zdraví."
"No tak co je pro mě teda nejlepší?" Prolomí Verone všechny výmysly.
"No, my jsme se tak shodli, že nejlepší ...(a to se nechci chlubit)... jsem pro tebe já."
Verone se zaculí:"Já si to myslím taky."
"Miluju tě, lásko." Zadívá se ji Chico přes tmu do očí a políbí ji na špičku nosu, pak vstane a vyzvedne ji z trávy. Společně dojdou k jedné ze zahrádek, odemknou vrátka a projdou kolem dlouhých jahodových záhonků až k dřevěnému srubu. Tam rozsvítí malou lucernu a pověsí ji na hák ve stropě. Konečně na sebe oba vidí.
"Dneska ti to děsně sluší, Verone." Obejme ji kolem pasu a dívka se vyhoupne na botník, stojící za ní. Vezme jeho ruku do dlaní a položí si ji na pásek u kalhot.(...)