Vyznání

I kdybych tisíci slovy popisujícími lásku stvořil verše, přece by má báseň nevypověděla, co vše ti chce říct mé srdce. Neboť můj cit daleko přesahuje hranice jazyka i hranice mne samého a zakončuje se teprve v tobě. To až v tobě dostávají mé pocity smysl. Ty jsi je vyvolala a ty je utváříš, zraňuješ a pozvedáš. Přijímáš je a nabízíš mi své. Tobě, ženo, bylo dáno umění tak nesmírné, že je v tobě možno vyvolat nový život, a přece jsi ho nyní vyvolala ty ve mně. V tvém nitru jsem nalezl více zlata než v honosných palácích a více vroucnosti než v modlitbě.
Až přeběhnou roky jako splašené koně, až čas pokryje prachem fotografie z mládí, rozryje mé dlaně, unaví mé pohyby a rozsype mi stříbro do vlasů, ty mě musíš milovat. Tak jako nyní a s každým dnem víc. Pak budu mít pro co žít, neboť se budu těšit z narůstající míry tvé lásky.
Ach, kéž ráno tento krásný sen nezpřetrhá