Jízda autobusem

Jízda autobusem

Sedím v autobuse mířícím k nádraží a už notnou chvíli pokukuji po brunetce v oranžové bundě. Sedí o pár sedaček dál než já. Ale k mé nevýslovné (a nevyslovené) radosti čelem ke mně. Ostatně, kdyby seděla zády asi bych si jí ani nevšiml (ono posuzovat dívky dle zátylku není moc efektivní). Takto jsem jí nemohl přehlídnout. Ne, že by to byla taková ta krasavice co v reklamách propagují šampony proti lupům, nebo holící strojky (ať už pánské či na nožní chloupky), ale něčím mě zaujala. Troufal bych si říct, že to bylo Něco v ní. Něco v ní co pronikalo ven očima… a úsměvem. Asi by se to dalo i nazvat, že se mi líbí, i když tričko co jsem si nedávno koupil se mi taky tuze líbí a přesto se s ním nechci vodit za ruk(áv) a šeptat mu něžná slovíčka do švů.

Začínám si jí detailně prohlížet. Hnědé vlasy volně spadající k ramenům. Oči a ústa decentně namalovaná. I když možná vůbec, to prostě nejde rozeznat, jak to vypadá přirozeně. Černé rifle, ale ne takové ty co mají rozkrok až kdesi u kotníků a nosí je puberťáci na pískoviště. Prostě normální rifle. A taky bundu. Oranžovou, jak už jistě víte. S bílými pruhy. A nějaké bílé boty.

Jak si ty boty tak prohlížím zaregistruju, že se na mě dívá. Nenuceně (spíš jakoby nenuceně) otočím hlavu a začnu si prohlížet město utíkající za oknem. Koutkem oka (spíš okem celým) se na ní rychle podívám. Prohlíží si mě. Asi sem malinko zrudnul. Snad si toho nevšimla. I když při jejím soustředěném pohledu to snad ani dle zákonů optiky není možný. Zaostřím na město za oknem. Nic zajímavého, jel jsem tudy už tolikrát, že si vzpomenu na každý detail… hned potom co ho spatřím a vzpomenu si že si ho pamatuju. S předstíraným nezájmem stáčím oči k druhé straně autobusu. Ovšem uprostřed pohybu se můj pohled střetne s jejím. To něco co je v ní mě zasáhne přímým úderem. Mezi oči. Omráčené na ni hledim. Nemůžu oči odtrhnout. Váhavě se usměje. Opětuju její krásný úsměv, i když ten můj dozajista tak krásný nebude. V tu chvíli autobus prudce brzdí a náš oční kontakt je přerušen stojící důchodkyní, které upadla francouzská hůl.

„Teda“, žasnu v duchu. Tohle se mi nikdy nestalo. Teda aspoň ne doopravdy. Zdálo se mi o tom mnohokrát. Znovu se odvážím na ní pohlednout a znovu se to opakuje. A znovu.. a znovu. Nějak podvědomě cítím, že to není jen tak. Takhle na sebe dva sobě neznámí a nepředstavení lidi v autobuse neciví.

Kdyby nebylo toho urostlého vlasatého týpka tisknoucího se k ní a dozajista porušujíc její osobní i intimní zónu a který dává autobusu jasně najevo, že ta slečna vedle něj je jeho (jak se dnes říká) mladá, tak bych si myslel, že by snad i…

„Nádraží, konečná stanice, prosíme vystupte“, zazní celým autobusem. Vstávám, hážu si kytaru přes rameno a jdu k nejbližším dvěřím. Uprostřed nich se s ní setkám. Tázavě se na ní podívám a ona polohlasem, tak aby to neslyšel její stávající kluk, mi sdělí: „Promiň, sem šťastně zadaná“. Naposledy se usměje a odejde v rámě směrem… někam.. na sever. Omráčeně se k ní otočim zády – tedy směrem na jih - a prkenně odcházim. Holky jsou zvláštní.

Kdesi směrem na sever v mysli jedné brunetky:
„Ale, bylo něco v něm Něco, Něco co proudilo ven očima... a ... úsměvem.“