Zamilovaný upír

Zdá se mi to jako včera, když jsem ho potkala poprvé. Jenže to už je 8 dlouhých let. Tenkrát mi bylo 17 let. Šla jsem zrovna domů, když jsem viděla na místě, kde nikdy nic nebylo, velký dům podobný zámku. Brána byla otevřená, tak jsem tedy šla dovnitř. Otevřela jsem dveře a vešla do domu.

Vevnitř na mě promluvil záhadný mužský hlas. "Pojď dál, neboj se," řekl ten hlas. Následovala jsem ho do pokoje. Na gauči, jestli se tomu dá tak říkat, seděl mladý muž. Podle mě vypadal na 20 let. Měl na sobě černý kožený kalhoty, bílou podlouhou košili a tmavě hnědý kožený kábát dlouhý asi tak po kolena. Pobídl mě, abych si sedla, tak jsem ho poslechla a sedla si proti němu. Okouzlily mně jeho hluboké pronikavé oči. Najednou sem zapoměla, kam sem to vlastně šla.

"Je to tady pěkné...ehm odkud jsi," začala jsem se ptát. On vstal a šel k oknu.

"Londýn" řekl.

No páni, on je z Londýna, to je z daleka."Londýn, hm, no páni", vzdychla sem si. Pak si sedl ke mě a natáhl se pro kytaru. Když začal hrát, bylo mi smutno a byla sem hrozně unavená. Pomalu sem usínala. Cítila jsem, jak sem se o něj opřela a pak nic. Ráno sem se probrala doma v posteli. Vůbec si nevzpomínám, jak sem se tu octla. Šla jsem do kuchyně za mamkou.

"Ahoj mami, prosím tě, jak sem se dostala domů," zeptala sem se.

Podívala se na mě, "no, bylo asi tak kolem druhé ráno, když někdo zazvonil. Šla sem otevřít a ty jsi tam ležela na zemi, tak jsem tě odnesla do postele", vzpomínala mamka.

Pak sem si vzpomněla na ten dům. Šla jsem znovu na to místo a ten dům tam ještě stál.

"Takže to nebyl sen", tak to je skvělý. Je tu jeden rozdíl, vypadá trochu jinak. Vešla jsem do domu. Zdi, místnosti všechno bylo zašlé stářím a potom záhadném mladém muži jakoby se zem slehla. "To je fakt divný, včera večer jsem tu byla a vypadalo to jinak, bylo to novější". Když jsem se podívala na mobil, kolik je hodin, zjistila jsem, že musím rychle do školy. Celý den jsem nad tím přemýšlela, jak je to možné. Bylo mi jasné jedině to, že se tam večer vrátím.

A je to tu. Ta chvíle na kterou se těším. Šla jsem opět k tomu domu. Jenže tenokrát se z komínů kouřilo a v jedné místnosti se trochu svítilo. Šla jsem tedy dovnitř. On tam seděl a hrál na kytaru. Náhle přestal.

"A-ahoj, promiň, že jsem tě vyrušila. To byla pěkná písnička," usmála jsem se.

"Děkuji....že ses vrátila", řekl. Šla jsem se posadit.
"A jak se jmenuješ", zeptala jsem se.
"Adam", odpověděl.
"Adam...já jsem ..."
"Yutsuko," přerušil mě.
"Jak to víš," vždyť mě sotva zná...nebo ne. Čas utíká, když se dobře bavíte.
"No páni, už je 11 hodin! Musím jít domů. Takže zítra", rozloučila jsem se.

On vstal a chytil mě, "počkej", otočil mě a pevně mě objal. "Neodcházej, zůstaň ještě chvíli", řekl něžně. Co se dělo mě teda překvapilo. Své ruce jsem dala kolem jeho pasu.

"Dobře, ještě chvíli tu budu", řekla jsem. Pak mě začal líbat, nebránila jsem se právě naopak. Trochu mě nadzvedl a položil mě na gauč.

No samozřejmě jsem se jako vždy probrala doma. Asi si budu muset začít zvykat, ale jedno je jisté... večer za ním opět půjdu.

No, ne vždy se vyplatí plánovat dopředu. Ve škole se mi udělalo špatně, tak jsem šla domů. Večer jsem byla doma v posteli. Škoda, dneska ho neuvidím.

Pomalu jsem začala usínat. Bylo kolem 11 hodin v noci, když jsem konečně usnula. Na to ráno ale už nikdy nezapomenu. Proč? Probudila jsem se úplně někde jinde. U postele, ve které sem ležela, seděl adam.

"A-Adame, kde to jsem a co tu dělám", divila jsem se.

"Včera si nepřišla tak, sem přišel já."

Posadila jsem se, "bylo mi špatně, tak jsem nemohla přijít. To ale nevysvětluje, proč jsem tu a kde vlastně."

"Jsi u mě doma. Vítej," poprvé se usmál. Fakt ,já nekecám. Celou dobu měl neurčitý vyraz. Až dnes se usmál.

"Jak daleko jsem od mého domu", ptala jsem se dál.

Adam se zamyslel, "jsme asi tak 5 km od města."

Vyvalila jsem oči, "proč tak daleko... co ten dům ve městě", řekla jsem udiveně.

"Ten tam byl jen kvůli tobě", řekl Adam.

Chtěla sem vstát, jenže se mi zatočila hlava a málem jsem spadla z postele. Adam mě naštěstí chytil a položil mě zpátky.

"Lež, jsi vyčerpaná... Donesu ti vodu", strachoval se Adam.

Vodu mi donesl a dál tam u mě seděl. Nemohla jsem si nevšimnout toho, že měl zatažené závěsy, ale měla jsem pocit, že bych se neměla ptát. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela či pobývala. Už jsem se na nic neptala. Bylo mi líp, tak jsem vysedávala venku u domu. Diné bylo to, že v noci na čas vždy zmizel a pak zase vrátil. Vlastně takhle mizel i ve dne. Vždycky mi něco přinesl a nosil taky noviny. Pokaždé se tam oběvil članek o tom, že mě hledají. Trochu jsem to chápala, ale nechtělo se mi odsud. Bylo mi tu skvěle.

Jednou večer mě vzbudil s tím, že mi někoho chce představit. Šli jsme do obyváku a tam seděl o něco málo starší muž než Adam.

"Tohle je Lukas, lukasi tohle je Yutsuko", představil nás. Připadalo mi, že ho odněkud znám.

"Ahoj, jak se máš? Dlouho jsme se neviděli", řekl Lukas.

"My se známe?", zauvažovala sem.

"Ano samozřejmě, ale možná si to už nepamatuješ. Tenkrát jsem ti zachránil život", řekl mi Lukas.

Hej já si fakt na nic nevzpomínám. Ikdyž-když si ho prohlídnu začíná se mu něco vybavovat.

"No jo, už si vzpomínám ty si ten podivín, který mi pomohl a zmizel dřív, než jsem stačila poděkovat", řekla jsem. Byla jsem ale dost unavená, než abych zůstala a vykecávala dál. "Adame jsem unavená, jdu si zase lehnout", zívala jsem.
"Ne, počkej", chytil mě Adam za ruku.
Vytrhla jsem se mu. "Ne, já opravdu usínám".

Ráno po Lukasovi nebyly ani památky. Zato Adam spal v obyváku. Nechtěla jsem ho budit, tak jsem si šla sednout ven.

O pět minut později jsem viděla policii, jak se blížila a tak sem rychle zalezla do domu. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala. Asi instinkt.

"Co se děje", zeptal se Adam.

Ohlédla jsem se za sebe. "Ehm, nic. Jen jsem viděla policajty, jak jeli kolem".
Doufala jsem, že tu nepůjdou. Náhle však někdo zaklepal na dveře.

"Běž nahoru. Kdyžtak tě zavolám", řekl mi Adam. Šla jsem tedy nahoru. Slyšela jsem každé jejich slovo.

"Dobrý den pane...", řekl jeden.
"No, dobrý, co je? Zrovna jsem spal. Přišel jsem z práce", řekl Adam.

"Tak to se moc omlouváme, ale hledáme tuhle dívku neviděl jste ji", řekl druhý.

Adam se zamyslel. "Ne. V životě jsem ji neviděl". No páni Adam je fakt dobrý herec. To, že je unavený nehraje. On je opravdu unavený. Ale to, že mě nikdy neviděl, je dobrý.

"Můžeš", zavolal Adam.
"Dají někdy pokoj", zeptala jsem se.
"Nevím možná", řekl Adam, "ale dneska radši zůstaň vevnitř.
"A Adame, promiň, že se ptám, ale kam v noci chodíš? Co děláš?"
Usmál se. "Yutsuko, všechno ti vysvětlím, ale až přijde ten správný čas".

Konečně jsem se ho zeptala a on mi nic neřekne! No to je fakt zvláštní. Ale co, nechala jsem to být. Večer... je to tu, za pár minut Adam odejde a já půjdu zase spát. Jenže tentokrát jsem usnout nemohla. Když přišel domů, věděla jsem to.

Najednou jsem uslyšela křik a tak jsem seběhla dolů. "Adame, co se stalo", řekla jsem vystrašeně. Pak jsem viděla, že Adam měl v náručí čísi tělo a na jejím krku měl svá usta.

"A-Adame... co to děláš...", zakoktala jsem. Ani jsem nečekala na odpověď a radši jsem si šla zase lehnout. Po půl hodině přišel za mnou. Nebudil mě, protože věděl, že jsem vzhůru.

"Yutsuko, nechtěl jsem, abys to viděla, ale... já jsem upír... ale jenom napůl, z části jsem člověk!."

Vylezla jsem z pod peřiny. "A která z těch částí na mě teď mluvila", řekla jsem se slzami v očích.

Šel ke mě a objal mě. Nemohla jsem si pomoct, ale brečela jsem jako malý dítě.

"Yutsuko, já tě miluju a nedovolím, aby se ti něco stalo. Slibuju... ne... přísahám, že ti nic neudělám. Hlavně prosím neodcházej."

Do rána jsem utekla. Využila jsem toho, že spal. Od mého utěku uběhl bezmála týden. Nemohla jsem na něj ale přestat myslet. Zjistila jsem, že ho taky miluju, a že se musím vrátit. Zbalila jsem si tedy věci a napsala vzakz: Mami, sbohem. S ním budu štastná.

Ihned jsem se vrátila k němu domů. On tam už ale nebyl. Zrovna byl na lovu, tak jsem na něj čekala. Přišel jako vždy pozdě v noci. Vzbudil mě. "

Yutsuko, co tu děláš", řekl mile.

"Adame, promiň byla jsem hloupá... teď ti věřím a taky tě miluju... odpustíš mi?", řekla jsem.

Adam mě obja, "ale samozřejmě, že ano".

Tahle noc byla tou nejlepší na světě, to mi věřte. Pak jsme se odstěhovali a něco dál, aby nás nenašli tak snadno. Když jsem byla s ním, všechno bylo nádherné. Po nějakém roce mě přestali hledat a já... já se stala štastnou maminkou. Naše dcera zdědila něco málo od otce, takže trochu toho upírství v sobě má. A jak se jmenuje? Jmenuje se Adria. Já si našla nějakou práci a Adam se věnuje tomu čemu vždycky...