Na férovku

Chtěla jsi to slyšet. Tak proč teď stojíš přede mnou a nevěřícně na prázdno otvíráš ústa? Proč na mě koukáš, jako bych to byla já, kdo spadl z jahody? Teď nevíš, co máš dělat. Vpíjíš se očima do mých a hledáš aspoň malinký náznak vtipu, důkaz, že si dělám legraci a tohle celé je jen výplod tvého mozku, ale..pomalu ti dochází, že je to pravda. V očích se ti začíná postupně objevovat poznání. Vydechneš. Podívám se ti do očí tak, jako nikdy. Nechávám ti číst v nich všechno. To utrpení, strach a..lásku. Chápeš. Chápeš a přesto nic neděláš. Vidím, jak se ti začínají chvět ruce. Já cítím, že se mi tlačí ven slzy. Sklenění mi oči. „Nebreč.“ Šeptáš ale já si přesto uvědomuji tvá slova až příliš hlasitě. To už vzlykám. Váhavě zvedneš ruku a setřeš mi slzu, cestou z koutku oka až ke rtu. Chvěji se. Vím, že to cítíš. Ruku zase stáhneš. Připadám si jako herečka v tragikomedii. Stojíme tu, mi dvě, kamarádky mezi nimiž se pouhými dvěma slovy vytvořila propast. Teď už není cesty zpět a já absolutně nevím, co dělat. Zvedneš ruce a váhavě mi je obtočíš kolem krku. Tiskneš se ke mně a teď jsem to já, kdo cítí vzlykavé záškuby tvého těla. Tvé černé vlasy mě šimrají na krku a jejich kokosová vůně mě omamuje. „Promiň.“ Vdechnu ti jemně do ucha a cítím, jak ses maličko odtáhla. Vezmeš mě za ruku a tenhle nepatrný dotek způsobí, že se zachvěji. „Je ti zima?“ Jak nevinná otázka. Obě víme, že topení hřeje na maximum. Přiblížím k tobě hlavu. „Nedělej to.“ Zaprosíš a já vím, že musím. „Nemáš mě ráda?“ Ptám se a je mi jedno, co z tohohle rozhovoru vyjde. „Já..mám, ale ne..“ „Nemiluješ mě?“ „Ne..Nemůžu“ Řekneš to až moc rychle. Obě to víme. „Takže mě nechceš líbat? Nechceš vědět, jaké to je?“ Stojím teď až moc blízko tvého těla, až téměř cítím jemné chvění tvých řas. „Ne.“ Chytnu tě za pas. „A říkáš pravdu?“ Vydechneš. „Ne.“ Přitisknu své rty na tvé, překvapené. Nejprve jemně. Čekám na reakci. Tlumeně vydechneš do mých úst. „Už to konečně udělej.“ Přesně na to jsem čekala. Po nekonečné chvíli se od tebe odtrhnu. Nadechneš se. Víš, co chci slyšet. Ta slova, která všechno tohle způsobila. „Miluji tě.“