Rekapitulace

Jak bych začala? U okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřila? Před očima se mi právě začíná promítat náš příběh.
Dnes už to bude téměř rok, ale i po takové době si pamatuji nejmenší detaily, jako by to bylo včera. Zdá se až neuvěřitelné, kolik se za tu dobu stalo věcí. Ať příjemných či nikoli.
Jako každé pondělí jsem nestíhala. Hned po škole mě čekalo cvičení se zády. Vůbec mě to nebavilo, takže jsem tam chodila maximálně jednou do měsíce než každý týden. Ale tohohle pondělí jsem nelitovala, že jsem se přinutila tam jít. Právě tam jsem tě poprvé potkala. Sice jsme se viděli jen na okamžik, ale i ten stačil k tomu, aby ses mi dostal hluboko pod kůži. Ještě dlouho potom co se za tebou zabouchly dveře, jsem o tobě nemohla přestat přemýšlet. I když jsem si nedávala naděje, že bychom se ještě někdy mohli vidět nebo spolu dokonce mluvit, snažila jsem se zjistit aspoň kdo jsi.
Vlastně to bylo docela snadné. Nějak jsem vypátrala, že chodíš s mým bráchou do třídy. Ale co s tvým jménem, když jsi neznal moje? Po několika týdnech jsme se potkali znovu. Opět jen letmo, ale vzpomínám si i na přesné datum. Bylo to 1. června. A tím, že jsi se zase objevil, ses mi dostal zpět do podvědomí. Přesto jsem se ani teď nepokusila se s tebou nějak blíže seznámit. Působil jsi na mě moc nedostupně…

Pak přišel zlom. Najednou jsi věděl kdo jsem, ale taky jsi ve mně začal vidět kamarádku, se kterou jsi ruku v ruce usínal. Připadalo mi to jako sen. A můj krásný sen pokračoval. Dalších pár dní jsme si moc pěkně psali. Ať přes icq nebo přes smsky. Nikdy jsem nebyla šťastnější, chtělo se mi létat. A to doslova?. Probudil jsi ve mně emoce jako ještě nikdo před tebou. Vlastně jsi jeden z nejhodnějších lidí co znám.
Pak se najednou můj sen rozplynul. Už jsi mi nepsal přání na dobrou noc, pomalu jsi mi ani neodpovídal na pozdrav. Nic. Jako když se přeruší film. Cvak a konec. Tma. Nechápala jsem to. Co se to s tebou najednou stalo? Udělala jsem snad něco špatně? Dodnes nevím.
Tehdy jsem si řekla, že jedním neúspěchem život nekončí, vlastně se tím řídím dodnes, a na přerušený film musím nastavit další. S názvem rodina, kamarádi, zábava – život.
Po pár měsících se naše cesty zkřížily zas. Ale ty sis mě nevšímal. Tehdy by mi stačilo i kamarádství, ale ne ignorace. Zrovna mě napadl jeden citát. „Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“ Proto jsem si začala s Víťou, tvým kamarádem. Byla to chyba, ale alespoň jsi se se mnou začal trochu bavit. Nevím, co se v tobě tenkrát odehrávalo. Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Možná jsi měl slečnu. Kdo ví? Jen ty sám.
Asi nám osud přál a připravil nám další setkání. Tentokrát jsem se mohla těšit z toho, že opět usínáš vedle mě, ale i z tvých rtů. Mohla jsem tě hladit po celém těle. Do té doby jsem nic podobného nezažila. U tebe jsem našla to, co jsem hledala. Zatím všichni kluci před tím ve mně viděli jen holku na jednu noc, ale ty ne. Jen ty jsi mě viděl jinak.
Ale pak? Opět tma. Náš film se opět přerušil. Ráno jsi kolem mě chodil jako by se vůbec nic nestalo. Mezi námi byla propast plná chladu a možná i strachu z budoucnosti. Bylo těžké se s tím smířit. Říká se, že čas zahojí všechny rány. Když i moje zahojil, přišlo naše další osudové setkání. Už od večera jsme se k sobě měli víc než normální kamarádi.. Bylo zvláštní a zároveň krásné na sobě cítit tvé ruce, doteky a rty. Zašli jsme dál než kdykoli před tím. I když nevyšlo všechno podle našich představ, bylo to to nejkrásnější co jsem kdy zažila. Když o tom tak přemýšlím, nejlepší chvíle mého života jsem zažila s tebou.
Cvak. Film se zastavil…Opět nastala ta neproniknutelná tma. Možná zasáhl rozum a uzavřel mi srdíčko před vším tím trápením, které by mě čekalo…Necítila jsem nic. Ani smutek, radost…nic ve spojitosti s tebou. Už radši ne…měla jsem toho dost za celý rok, co jsi mě soustavně trápil. Vždy když jsem si myslela, že jsem na tebe zapomněla, objevil ses a udělal mi v hlavě zmatek.
Tentokrát jsi mi řekl, že se teď nechceš vázat. Nechtěla jsem tě nikdy omezovat, nebo něco takového, proto jsem to nechala tak jak to je a už se o nic z mé strany nepokoušela. Zůstaly mi vzpomínky, které nebolí a naopak mě nutí k úsměvu. To já se k tobě dostala tak blízko, i když jsi mohl mít pomalu každou, kterou by jsi chtěl.

Uplynuly dva týdny a opět jsme na sebe narazili. Jen letmo, ale na ten úsměv, který jsi mi na dálku poslal, nikdy nezapomenu. Ten úsměv jsi daroval jenom mně. Uvnitř jsem šílela štěstím při chvílích, kdy jsi „patřil“ jenom mně. A tahle byla jedna z nich. Asi jsi to neměl dělat. Odstartoval jsi tím vlnu emocí a pocitů, které konečně prorazily až do mého srdce.
Jsou to další dva týdny a já přemýšlím, jestli jsem o tebe neměla víc bojovat. I kdybys mě odmítnul u srdce mě píchne a zabolí, ale život jde dál a já chci žít dál. Musím žít pro ostatní, co mě potřebují a mají mě rádi, musím tu pro ně zůstat a pomoci jim kdykoli to budou potřebovat. Když má někdo špatnou náladu nebo problémy, vždy tu pro něj budu abych ho rozveselila. Pokud mám dar držet ostatní nad vodou, když si myslí, že se potápí, chci ho využít naplno.
Takže i kdybys mě chtěl mít pořád jako kamarádku, usměji se na tebe, abys neviděl jak mě to bolelo, protože kdybys to věděl, trápil by ses. Je pravda, že jsme se viděli jenom párkrát, ale jedno vím. Trápíš se, když vidíš, že jsou kvůli tobě lidé smutní. To je jedna z věcí, kterých si na tobě vážím. A myslím, že máme minimálně jednu věc společnou. A to velké srdce.
I když to s námi dopadne jakkoli, věřím, že tohle není konec. Ale jen nový začátek.