puzzle s nečitelnym nápisem

"Zhasni", rozhořčeně mu řekla, plná obav, strachu a částečně i smutku. On nevěděl, že se každej den dívá. Dívá na to, jak se jejich embryo pohodlně rozvaluje. Dali mu napít..
Teď mu bylo dvacet a věděl co dělá. Jí bylo líto, že se její dítě, který mělo bejt jako vona, nedostalo tam, kam vona. Neměl lásku. Vlastně měl. A myslel si, že tak je to dobrý. Když s někym byl, nikdy to nebylo z lásky. Protože měl tu jedninou. A v tu částečně věřil. Ale vona nebyla...existovala jen v jeho srdci, mysli...
Pokaždý se na něj ta děvka koukala, jakoby mu šeptala: "Budu ta poslední". Částečně uněj hledala zázemí, byl to snílek s prázdnym bytem a s velkou plazmovou televizí. Rád se díval z okna..jen tak, na pouliční lampy... a fascinovaly ho obrázky embrya.. měl celou sbírku.. ktrou ukrad v nemocnici, když byl na praxi. Vlastně to nikomu nevadilo, moh jich mít, kolik chtěl...
Probouzel se každej den sám, ale cítil tu vůnu. Její, byla tak autentická... moc si k sobě nikoho nezval..aby mu jí lidi nevočichali.
...žít v jeho světě, je jako žít v nekonečnym vesmíru, která nemá žádný planety. Jen halucinace. Vim to,..žiju v něm přes rok. A jeho představy mi vždycky popisuje tak, že nikdy na sobě nechci dát znát, že mi stejkaj slzy po tvářích.. dělám, že du třeba udělat kafe. Nebo jen pustit hudbu.
On pořád povídá, skládá u toho puzzle, to samý. Velký modrý srdce s nenápadnym nápisem ...ten ještě nerozluštil.. dala sem mu ho k naší desátý schůzce. Měl radost. To mi fakt lichotilo.
Skládala sem pro něj básničky, ktrý sem házela po ulicích. Někdo to i sbíral. To mi možná taky torchu lichotilo. Ráda sem sledovala ty reakce. Hlavně lidský oči. Ty mě dostávaj.
Naposledy, když sem něco hodila ulicím, to sebral ne moc hezkej kluk, takovej podivín, typovala sem ho na podobnej typ jak sem já. Shoval si ten papírek do kapsy... nevim, co s tim pak dělal.. Já když najdu něco osobního, vylepim si to na zeď. Je to pěkný. Líbí se mi to.

Jednou zas za mnou přišel. Aby složil puzzle. A vypovídal se. Z tý věčný deprese. Já vždycky poslouchám a pak mu ani neradim, aby toho nechal. Protože by to bylo zbytečný. Je chytřejší než já . Ale neví toho tolik co já. O nás.
Dala sem vařit vodu. Pustila nějakou jazzovku..a sedla si na zem. A poslouchala.

Vždycky jí vidím. Jak mě hladí po tváři a říká, že si tohle přála. A já jí odpovídám, že její city opětuju. Je tak krásná. Tos nikdy neviděla.

Nemohla sem to vydžet.. Políbila sem ho, snažila sem se. Jen se na mě podíval, zavřel oči a vzdychnul. Rozkoší?
Ne..bylo to přesně takový to „ty vole už zase, grr“
Asi sem se rozbrečela. Nevim. On odešel a nechal tu rozeskládaný puzzle. A rozlitý kafe.
A mě...
Musela sem se jít vožrat. Prostě to spláchnout a nemyset na něj. Do němoty...do němoty..do němoty...

Ráno sem se vzbudila ve svý posteli. Asi to tak fakt bylo.. asi jo..to puzzle tam pořád bylo..jen hrnek uklizenej. Byl tu!

„Sakraaaa...ááoohuuuiiáá...kolikrát sem ti iřkala, že sem nemáš jen tak vpadávat“ ?
„No promiň, ale snad má právo vidět svojí holčičku jak si žije“!
„Jo asi jo. Mám se dobře. Prosimtě di, zavi za sebou. Není mi dobře“.
„Chceš něco z lékárny? Nebo cokoliv jinýho“?
„Mami ,co se stalo“?
„Všechno je v pohodě, jen má starost o tebe“.
„Tak ahoj“.
„No ahoj. Až budeš mít náladu...no nic, když sme ti naobtíž..“
„Mami-...“..“To je jedno..“

stejě už zabouchla dveře. Nebyl tu. A nebude. Proč ne? Mám číslo, zavolám mu. Ne, nejsme ubohá. Sem. Tak proč ne?v čem je sakra problém? Rok mu dělám terapeutku a teď se bojim?..jo asi dělal terapeuta von mě..
Šla sem něco nechat na pospas ulici. Nějakej výkřik, něco ze mě. Možná celý mý srdce.

Na chodníku stál ten podivín. Vypadal líp. A měl nový triko. Nějakou jamajku nebo co.
„Nemáš tam něco speciálního? Pro ty všední dny, něco pro mě?“
„Obávám se že ne“
„Nezajdem si o tom někam promluvit“?
„o čem“?
„no takoď nahoru“
…
„ty si ještě skládáš puzzle jo?
„ne“
„znám tě, vim že to puzzle miluješ“
„čet si toho hodně“
„skoro všechno“
„nemám ze sebe dobrej pocit“
„já taky ne“

„jsi hodně nešťastná a já prázdnej. Svěř se mi víc.“
„nejsem stavěná na lásku. Nedokážu to. Nedokážu bejt šťastná“.
„když budeš chtít, tak budeš“
„nevim“
„stačí se rozhlídnout kolem sebe“
„stačí?“
„skoro“
„jak tohle všechno víš“?
„vim to od jinejch, sám sem nic nezažil“
„seš šťastnej?“
„asi jo“
„asi“?
„hm“
„hm“
„musim jít“
„ahoj“
„ahoj“
…

nikdy sem ho neviděla. Ani toho, pro kerýho sem skládala básně, ani toho, které je četl. Byla sem sama. Chtěla sem to. Zbyly mi fotky zárodků, tak sem si s nima vylepila zbytek zdi.
Dvakrát sem si zavolala s podivínem. všechno mi bylo jasný.. Mluvil klidně. Byl šťastnej. Plnej. Života. Lásky..

namalovala sem svůj autoportrét, velký embryo, se slzama v očích ale s úsměvem na tváři. Pak poslala poštou. Adresa :LÁSKA. Někdo to asi musel vyhodit. Ale byla sem volná. Třeba teď někomu budu patřit. Třeba ne.

Třeba taky láska. A ulice. Chodík. A máma. A básničky. A kafe.
Třeba nic takovýho není.
A třeba nejsem ani já. . . .