...Naposled...

Ahojky lásko,
už je to dlouho, co jsem ti psala naposled, ale snažila jsem se na moc nesmutnit, víš. Jenže dneska je to přesně půl roku, co jsem přišla o někoho, kdo pro mě tak moc znamená.

Za ten půl rok se toho hrozně moc stalo. Sám víš, jak je to u nás doma. Spíš bylo, teď je to mnohem horší. A já místo toho abych se připravovala na příjmačky, které mám za chvíli, jsem venku, abych nemusela poslouchat mé úžasné rodiče. Tančit už ani nechodím, není nějak čas. Ale ještě pořád jsou dny, kdy na Tebe musím myslet. Přemýšlet, jaké by to bylo kdybys tady byl se mnou. Kdybych měla pořád na očích ty růžové brýle, cos mi nasadil. Z jedné strany je to fajn je mít, ale z druhé? Není přece jen občas lepší vidět svět v reálných barvách? Jenže s Tebou to nešlo. Byla jsem s Tebou šťastná. Ale teď jak si odešel, už to nejsem já, ta střelená holka, která se smála všemu. Ta holka, které neustále hrabalo. Ta holka, která byla naivní. Teď už vím, že život není lehký. Už nejsem naivní, spíš teď mám strach ze všeho. Nechci se už trápit. Nesměji se už všemu. Nevím, asi díky té události jsem dospěla? Možná jo.

Davčo, moc Ti děkuju za vše. Tohle je asi můj poslední dopis. Rozhodla jsem se, že začnu znovu. Prostě uvědomila jsem si, že život jde dál. A já Tě už nikdy nedostanu zpátky. nezapomenu na Tebe. Jsem ti vděčná za všechno, i teď když tu nejsi, tak tu je osůbka Tobě moc blízká. Je to tvá sestra, která mi je oporou a já jí. Obě Tě milujeme…ale jen pro mě budeš můj neodolatelný zajíček, který mi dokázal, že na světě je krásně, ale i zle. Který uměl milovat tak moc, jako i nenávidět. Který by žil i umíral pro své přátele. Děkuji.

Navždy s láskou…Tvé srdíško