Oni a Tell-8.část

Auuuuuuuuu... strašně mě bolí hlava...Vzbudím se, jsem nahá a vedle mě leží Mirek a spokojeně oddychuje...
Opatrně nahlédnu pod peřinu...ON JE TAKY NAHEJ!!!
To se mi jenom zdá, musím se vzbudit...
Místo toho se ale budí Míra...
„Ty už snad jdeš?“ ozve se potichu.
„Musím, navíc mě bolí strašně hlava, poslyš, my...spolu...???“
„Ty si nic nepamatuješ? Asi jsme to s tím vínem přehnali.“
„Já tomu nerozumím, jak? Jsi můj kamarád a...tohle se nemělo stát...“
„Lituješ toho? Já ne...“
„Já vlastně ani nevím, musím jít, ozvu se ti jo? Zatím se...měj...“
„Telly počkej!“ křičí za mnou, ale já už beru schody po třech. Jsem vážně husa, takhle ztratím kámoše i kámošku! A co řeknu Ricky? Pravdu? Tohle mi neodpustí... A co s Mírou? Miluju ho snad? Bože, tolik smíšenejch myšlenek+ kocovina, no super! Ne moc good kombinace...

„Ricky, jsi tady?“
„Ahoj, bavila ses dobře?“ řekla kámoška s okázalým zívnutím.
„promiň mi to, nechtěla jsem to takhle pokazit...“
„Ale povedlo se ti to, bavili jste se teda dobře?“
„No...“
„Copak, snad ses nenudila?“ řekla jízlivě. Tím mě rozčílila a já...
„Ani ne, bavili jsme se skvěle, nejdřív večeře následovaná par skleničkami a tancem v klubu a nakonec vínečko v přítmí jeho bytu popíjené při úžasným sexu!“ „Spokojená?!“ dopovím zlomyslně a sleduju její smutný pohled...
„Jsi mrcha...“ zkonstatuje a mě dojde, co jsem jí to řekla...
„Ricky, promiň, nechtěla jsem...“
„Těch věcí, cos nechtěla, je najednou nějak moc, nezdá se ti?!!! Víš co, strč si svoje vysvětlování a obhajoby, jsi hnusná zbabělá mrzká mrcha! Mohlas ho mít, řekl mi, jak to bylo, odkopla si ho a teď, když stál o mně si za ním přilezla a chrápeš s ním!“
„Ale, on se tomu přece nebránil a...“
„Prosimtě, ušetři mě ano? Mě to nezajímá!“
Už jsem nestihla ani hlesnout, měla pravdu, ale já s ním prostě chtěla být...

„Míro?“
„Tell? Děje se něco, ty pláčeš?“
„Ona...Ricky mě nenávidí!“
„Poslyš, on jí to přejde, slyšíš mě? Bude to v pohodě, uvidíš, víš co? Hned pro tebe zajedu jo?“
„Ne, to není ten nejlepší nápad...“
„Ale je, za chvilku jsem tam.“ a bylo ticho...

Stála jsem uprostřed toho pokoje a přemýšlela... „Jak mohou být lidé tak hloupí a obětovat toho tolik kvůli jedné krásné chvíli...

„Telly? Pojď sem zlatíčko...“ Míra dorazil, ještě chvíli jsem na něj nepřítomně zírala a pak jsem se mu s usedavým fňukáním vrhla do náruče.
„Já už takhle dál nemůžu, prostě to nezvládám...“
„Tell, tohle mi něříkej, přece mě znova neodepíšeš...“ řekl zoufale. „Já tě miluju a ty to pořád nevidíš. Nebo nechceš vidět?“ Slzy se zasekly, podívala jsem se na něj, věděla jsem, že to nejsou jen planý kecy, pohladila jsem ho po tváři...
„Já,...promiň mi to...“ po těch slovech se jeho obličej zkroutil do odstrašující grimasy bolesti.
„Promiň mi, že jsem ti tolik ubližovala, taky tě miluju a chci s tebou zůstat...“
Znovu se ke mně obrátil, nejprve mě pevně chytil a rozesmál se, pak už mě políbil...
Že by jsem konečně kápla na to pravý? Že bych se už nemusela trápit? V tu chvíli bylo vše tak růžové a voňavé a nejvíc Míra...miluje mě... A Ricky? S tou už to nějak urovnám...a mohla by mi pomoct Karin...;-))