Černá a bílá 23

Vytáhla z kapsy mobil a otevřela právě příchozí sms. AT SE TI DARI. PUSU. Usmála se nad jeho stručností a výstižností. Naposledy se nadechla na kuráž a vešla dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravila už od vchodu paní za přepážkou. Mile se na ni usmála a přišla blíž. „Tak jsem tady, jak jsme se domluvili,“ dodala, když si všimla překvapeného výrazu za sklem.
„Jo, jasně. No jo. Tak pojď dál,“ vzpomněla si konečně pošťačka a šla Evě otevřít dveře do samotné pošty. Vešla nejistě dál a pomalu se rozhlížela. Všude bylo plno přístrojů, papírů, obálek, hromady letáků a novin … Hlava jí z toho šla kolem.
„Takže ty se nechceš o prázdninách jen tak povalovat, jako ostatní?“ ptala se jí paní středního věku, aby řeč nestála. Mezi tím se snažila dostat do kanceláře.
„No, člověk by neměl tři měsíce jen tak zahálet. A hlavně potřebuju peníze,“ dodala upřímně a následovala pošťačku dál.
„Takže,“ pronesla paní důležitě, když se zastavila u stolu s hlavním rozpisem, „měla bys na starosti tenhle rajón.“ Ukázala prstem na mapě města obrovskou plochu. „Běžně to trvá tak čtyři hodiny, když máš trénink. Do toho se dostaneš tak na konci léta.“ Cože? vykulila na ženskou oči a na nohou ji zaboleli budoucí boláky a otlaky. „Budeš rozdávat klasickou poštu, letáky a jednou za čas i důchody. Až na to dojde, vysvětlím ti to blíž. Teď pojď se mnou ke stolku.“ Paní se vydal tou stejnou cestou zase zpět a zamířila k přepážce, kde dosud seděla. Eva pozdravila cestou další dvě zaměstnankyně a zaplula za pošťačkou mezi poličky. „Začít bys mohla v pondělí, to by šlo, ne?“ otočila se na Evu tázavě. Nedovolila si něco namítat. Ženská se otočila zpět k monitoru počítače a dlouho si pro sebe něco breptala. Eva se rozhlížela po všech papírek, četla si štítky pořadačů, zkoumala z dálky přístroje kolem. K jednomu se přiblížila víc a zohnula se k němu. Taková malá věcička, co to může dělat? Okem hodila po pošťačce, ta ale byla nenávratně hypnotizována monitorem. Chvíli váhala a nakonec zmáčkla malý čudlík na boku přístroje.
„Co to …?“ lekla se ženská divného zvuku. Když se otočila, tisícové bankovky létaly z přístroje překvapivou rychlostí, padaly všude možně po stole a na podlahu. Eva se snažila přístroj nějak zastavit, ale nešlo to. Po pár dalších vteřinách zběsilého vyletování bankovek z přístroje stály obě dvě v obrovském množství peněz. Dveře od hlavní kanceláře se otevřely a vedoucí pošty zíral na tu spoušť. Jako muž (který by měl podle všeho mít větší technické myšlení) přiskočil a vytáhl přístroj ze zásuvky. Pak se pořádně porozhlédl po místnosti, v očích nedokázal skrýt zuřivé plameny.
„Kdo tady to způsobil?“ rozkřikl se plným hlasem po celé budově. Eva se před ním jen chvěla a špitla:
„Já.
"A ven!!“ rozkřičel se ještě víc. Bylo mu jedno kdo to je, proč tu je a vůbec. Vyrazil s ní dveře. Když odcházela, pošťačka už klečela na kolenou a tisícovky sbírala.

Cestou domů se stavila v obchodě nakoupit zásoby na víkend. Zbytek cesty se ještě usmívala nad svým leknutím, když se při placení se cvaknutím otevřela pokladna. Vyšla schody do druhého patra a odemkla dveře od bytu. Hned za nimi si zula pár pohyby nohou boty, klíčky hodila na poličku a nákup položila na kuchyňskou linku. Veškeré potraviny uklidila, nalila si sklenici džusu a šla se posadit na pohovku. Nezapnula televizi. Jen tiše seděla a přemýšlela, co bude teď dělat. S tou prací na poště počítala skoro stoprocentně.
Asi po půlhodině takovéhoto nicnedělání zazvonil zvonek. Zvedla se a šla otevřít.
„Ahoj,“ pozdravil ji Štěpán a vlepil jí sladkou pusu.
„Čau,“ oplatila mu nadšený úsměv a pustila jej dovnitř. Stejným způsobem jako ona před tím se zul a vešel dál do bytu. Byl tu jako doma, znal každý kout. Pomalu se doloudala za ním a složila se zpět na gauč.
„Tak jakejs zanechala dojem?“ ptal se jí netrpělivě, když si k ní přisedl.
„Nezapomenutelnej,“ odpověděla ironicky a vyložila mu celou svou na dlouhou dobu poslední návštěvu pošty. Smál se, když si tu situaci představil.
„No tak,“ utěšoval ji, jakmile se smíchem přestal, „určitě se ještě něco najde. A tak strašně na tom zase nejseš, ne? Máma tě může založit.“
„Jasně,“ souhlasila otráveně, „ale víš přece, že na ní nechci viset. Jsem ráda, že už ji nemám pořád na krku. A tím bych se jí upsala.“ Objal ji a dál ji uklidňoval.
„A co budeme dneska dělat?“ zeptal se jí po chvíli, pln elánu.
„Jé, zrovna dnes se mi nikam nechce,“ vrhla po něm prosící pohled a zajela hluboko do pohovky.
„Však nikam chodit nemusíme,“ oponoval.
„Tak co máš teda na mysli?“ šibalsky zamrkala.
„Zkouknem nějakej film,“ vyhrkl nadšeně.
„Ahá …“
„A co sis myslela, ty nestoudnice?“ ptal se jí, když se zvedal pro dvd, které přinesl. Hodila po něm polštář.

Bylo krásné sobotní ráno. Sluneční paprsky jí skrz velká okna svítily do obličeje a tak ji probudily. Zamžourala očima kolem. V posteli ležela sama, deka napůl shozená na zem. Sedla si a odhrnula rozcuchané vlasy z tváře. Chvíli jen tak seděla a snažila se opravdu probrat. Po dlouhém přemáhání se zvedla a zamířila do koupelny. Svlékla ze sebe pyžamo a zalezla do sprchy.

„Dobrý den, paní Bílá,“ pozdravila Eva Štěpánovu mámu, když jí přišla otevřít.
„Ahoj, Evko. Pojď dál.“ Uvolnila jí cestu a pak se vrátila zpět do kuchyně. „Dnes dělám svíčkovou,“ oznámila pyšně, když si všimla jejího zvědavého výrazu.
„Ahoj,“ pozdravil ji Štěpán a sbíhal za ní se schodů. Políbil ji a zamířil znovu nahoru do svého pokoje.
Zavřela za nimi dveře místnosti. Stejně jako Štěpán její byt, i ona znala jeho pokoj skvěle. Měla na něj krásné vzpomínky, které se jí vždy vybavily, když sem vešla. Štěpán usedl k počítači.
„Podívej,“ zavolal ji k sobě, a když přišla, objal ji kolem nohou, „zrovna se domlouvám s jedním kámošem na té kapele. Zná jednoho skvělýho klávesistu.“
„Tak to je super,“ sdílela jeho nadšení. Posadila se na postel a poslouchala všechny Štěpánovy nadšené plány. Už si domluvil zkušebnu, nástroje měl taky téměř sehnané, a právě až na klávesy sehnal i všechny členy kapely. Byl do toho hrozně zapálený a každá maličkost mu v tomhle udělala obrovskou radost. Spokojeně seděla a dívala se na něj. Všechno už je za nimi. Vše přestáli. Poslední školní rok byl jejich vztah téměř dokonalý.
„A co až nastoupíte do školy?“ přerušila jeho výklad.
„Co? Škola? No to budem zkoušet o víkendu. To se nějak udělá. Znáš to, když se chce, všechno jde,“ usmál se na ni a připojil se k ní na postel. Po chvíli líbání se jí zeptal: „A co dnes? Máš nějakej návrh?“ Zakroutila hlavou a nechala ji spadnout do polštáře. „Tak vyrazíme s ostatníma na koupaliště, ne?“ Nadšeně souhlasila, ale to už na ně volala paní Bílá. Oběd byl na stole.

Slunce pálilo dál. Moc dobře si bylo vědomo, že je léto, prázdniny se rozjíždí a tepla není nikdy dost. Voda v bazénu byla osvěžující, však taky každému, kdo do ní lezl, to trvalo pěkně dlouho. Jediný, kdo se s tím nepáral, byl Mirek. Rozběhl se a do vody skočil bombu. Voda se rozstříkla na všechny strany a on se vynořil nad hladinu s vykulenýma očima. Nakonec ale nadšeně zvolal: „To je super. Zkuste to taky!!“ Jenže ostatní zastavil plavčík, který ukázal naštvaným gestem ceduli ZÁKAZ SKÁKÁNÍ. Nezbylo jim tedy nic jiného, než vlézt do bazénu obvyklým způsobem. Když sem dnes přišli společně, Eva byla celkem překvapená, že je tu Vlasta. Už to bylo přes deset měsíců, co se s Dušanem rozešli, ale ti dva se pořád nějak nemuseli. Naštěstí pro ni odjel Dušan na fotbalové soustředění a ona si mohla po dlouhé době zase s přáteli vyjít. Nechyběla tu ani Kamila, která se držela hesla, že bez chlapů je jí líp. Karel se chystal po prázdninách na ekonomickou školu. Ale už od začátku prázdnin byl téměř každý den v lihu. Komentoval to tím, že jakmile z něj bude Pan Ekonom, nemůže být věčně „slitej jak hovado“. Filip a Jarda se studiem skončili. Tak tak odmaturovali a hned po konci školního roku si začali shánět nějakou práci. Mirka, věčného šaška jejich party, čekal ještě jeden ročník na učilišti, a tak tyhle prázdniny nebral tak tragicky jako ostatní. Ti věděli, že jsou to jejich poslední opravdu společné prázdniny a chtěli jich většinu strávit dohromady.
Když takováhle banda vleze do bazénu, rozhodně nezačne plavat poslušně kolečka kolem dokola. Začali kohoutí zápasy. Eva vylezla na krk Štěpánovi, Kamila Filipovi a boj začal. Ostatní se bavili pohledem na ně a celý souboj doprovázeli šploucháním vody a plácáním do hladiny. Po půlhodině však měli dost káravých pohledů plavčíka a znovu vylezli na břeh.
„Ty, Eviku,“ přitočil se Mirek na dece nenápadně k ní a začal ztišeným hlasem. „Vidíš tamtu holku?“ a nenápadně ji Evě ukázal. Byla to bruneta, s delšími vlasy, dvoudílné plavky byly hoodně bokové, ale s tou postavou si to mohla dovolit.
„No. A co?“ zeptala se, ale koutky jí cukaly.
„Co asi! No, jak ji mám jako oslovit?“ zrudl.
„Co já vím, já holku nikdy nenabalovala,“ bránila se a usmívala se víc a víc. Její uhýbavé odpovědi Mirka pomalu vytáčely.
„No tak jak Štěpán sbalil tebe?“ Chvíli se zapřemýšlela, pak pohlédla znovu na tu dívku.
„To na ni raději nezkoušej,“ okomentovala to a vzpomněla si, jak jí byl zpočátku Štěpán nesympatický a jak mu po jejich prvním polibku vrazila facku. „Nevím. Zkus ji pozvat na nějaký pití,“ navrhla. Pobavilo ji pomyšlení, že ji Mirek prosí o pomoc s dívkou. Domluvili se tedy na společné akci a vrátili se k hovoru ostatních.
Mirek z holky, nejspíš sedmnáct, tipovala Eva, nespouštěl oči. Po dvaceti minutách tohoto pozorování se bruneta zvedla z deky a vydala se k občerstvení. Mirek drcl do Evy, rychle se zvedl a zamířil tamtéž. Když došel k cíli, Eva už stála pár metrů od něj ve frontě na toalety. Pozorně poslouchala, ale přes rámus z bazénu slyšela jen každé druhé slovo. Mirek přistoupil blíž k oné dívce, která právě obdržela kelímek s kolou od prodavače.
„Ahoj,“ usmál se na ni, jak nejlépe to v té křeči dokázal, „můžu tě na něco pozvat?“
Dívka se něj nedůvěřivě podívala. „No, právě jsem si pití koupila,“ a ukázala mu plný kelímek s nápojem. Eva stála opodál, uši nastražené. Mirek právě stočil ruku za záda a ukázal jí palec dolů. Plácla se do čela a nevěřila Mirkově neschopnosti. Sbalit holku na koupáku je snad první lekce, kterou se na střední kluci učí. To už na ni ale došla řada a ona zalezla na záchod. Zaklapla jej a sedla si, hlavu opřenou o dlaně. Dala si na čas. Poté vylezla ven, řada se utvořila pěkná. Pomalým krokem kráčela kolem občerstvení, kde do teď ti dva stáli. Jakmile ji Mirek zpozoroval, znovu stočil ruku za sebe, palec vztyčený vzhůru. Spokojeně se usmála a zamířila lehce k dece. Stočila se do náruče Štěpánovi a chvílemi párek pozorovala.
Opět zalezli do vody, trochu vyčerpat tu přebytečnou energii. Kamila teď byla v partě středem pozornosti, Eva se Štěpánem lelkovali u okraje bazénu a Vlasta měla bůhvíproč špatnou náladu. Najednou uslyšela šramot někde za sebou na jejich dece. Otočila se. Mirek se oblékal a sbíral svoje věci.
„Copak?“ usmála se na něj šibalsky a tušila odpověď.
„No co,“ uculil se, „je pět večer, celkem pozdě. Jdu Gábi vyprovodit.“ Mrkl na ni a zmizel. Zahlédla ho ještě jak u východu tu dívku dohnal a ona se na něj zářivě usmála.
“Tak Gábi …“ pomyslela si a zavrtala se víc do Štěpánova objetí.