Černá a bílá 24

„Dnešek se celkem vyvedl ne?“ zeptal se jí, když dorazili společně k ní domů. Přikývla a šla uklidit plavky a ručník. Štěpán se zatím posadil na schodek. Tahle místnosti byla největší v bytě. Obývací pokoj a ložnice zároveň, k obrovské posteli vedlo pár schůdků.
„Chceš? Něco uvařím,“ navrhl, když slyšel tekoucí vodu z koupelny.
„Super,“ vykoukla její nadšená tvář ze dveří. Zasmál se. Věděl, že Eva nerada vaří. Odebral se tedy do kuchyně prohlídnout zásoby.
„Tady to voní,“ vešla Eva do kuchyně. Štěpán stál u kuchyňského stolu a dodělával poslední úpravy.
„Tra dá,“ napodobil famfáru, když před ni na stůl položil kouřící večeři.
„Páni,“ hvízdla nad jeho kuchařským umění. S chutí se do toho pustila.
„Spíš dnes u mě, nebo půjdeš domů?“ zeptala se ho, když spolu seděli po večeři na gauči v tichém objetí. Kde jsou ty časy, kdy trávili společný volný čas na Štěpánově chatě. Poslední dobou se tam vůbec nedostali.
„Ty bys byla schopná mě vyhodit za dveře? Mě, chudáčka?“ zeptal se jí a vrhl psí pohled.
„No podle toho, jak se budeš chovat?“
„A jak poznám, že se chován dobře?“ přistoupil na hru.
„Prostě to poznáš.“ Usmála se na něj a on jí úsměv oplatil polibky.
Tentokrát ji ráno nevzbudili sluneční paprsky, ale šramot a tekoucí voda v koupelně. Promnula si oči. Než se ale stačila zvednout z postele, Štěpán už byl u ní.
„Takže si tu nakonec spal?“ zeptala se ho rozespale, rozcuchané vlasy jí stály na všechny strany. „To ses teda musel chovat hodně dobře,“ dodala a znovu spadla na postel. Políbil ji a zvedl se. „Kam jdeš?“ převalila se na bok a koukala, jak si obouvá boty.
„Eviku, je deset pryč. Dneska jedu na sraz s těma lidma. Jak jsem ti říkal, z kapely.“
„Aha. Tak ať se ti daří.“ Při tomhle povzbuzení si vzpomněla, co ta slova posledně způsobila jí. „Nezapomeň dorazit na to koupaliště. Stihneš to?“
„Jo, jo, určitě.“ Poslal jí vzdušnou pusu, mávnutím ruky ji chytla přilepila na tvář. Naposledy se usmál a zavřel za sebou dveře. Lehla si zpět na záda, zahrabala se hluboko do deky a ještě dlouhou dobu lelkovala.

Jejich hlasitý smích slyšela už od vchodu na koupaliště. Leželi kousek od bazénu, vyhřívali se na pálícím slunci a o něčem debatovali. Dorazila k nim a přisedla si.
„Zdar. Kde máš Štěpána?“ zeptala se Kamila, která si právě natírala krémem nové tetování.
„Jel dneska do Sivotic, zakládá tu kapelu, tak maj dnes první sraz. Ale ještě přijde,“ odpověděla. Tím je přivedla na nové téma a už si plánovali, jak bude hrát Štěpán ve zdejším klubu, jak jim všem sežene lístky zdarma a jak zapaří.
„A že se nepoptal mě?“ zeptal se na oko uraženě Mirek. „Hraju perfektně na kytaru.“
„Jó?“ vyvalil na něj oči Filip. „Ty vole, vždyť jsem tě za celej život slyšel zahrát jen Skákal pes přes oves. A to bych to ani nepoznal, kdybys mi neřekl název.“ Všichni se smáli, i Mirek. Na tváři se mu vykouzlil spokojený úsměv, jako vždy, když se mu vtípek podařil.
„No vidiš, Mirku, co ta Gábi včera? Jak to dopadlo?“ vyzvídala Eva najednou a všichni na Mirka přilepili zvědavé oči.
„Nó,“ začal pyšným gestem, kdy si povytáhl kraťasy. Po všech hodil kontrolní pohled. Byli napnutí jak struny. „Chcete pravdu?“ prodlužoval to ještě. Všichni horlivě kývali, čekali, jak jejich benjamínek zazářil. „Tak popravdě teda. Zdrhl jsem,“ oznámil kamenným tónem. Chvíli na něj tupě zírali, pak čekali vtip, nakonec pochopili, že je to vážně pravda, a vybuchli smíchy.
„Jak to?“ ptala se ho Eva, která se jediná nesmála.
„Hned v první temnější uličce se na mě vrhla. Kdybych se pořádně nebránil, připravila by mě o panenství.“
„Ty vole, o panictví,“ řval dál smíchy Filip.
„To byl básnickej obrat, trotle,“ zklidnil jeho záchvat Mirek studenou sprchou. „Ale vážně, mít u sebe bičík, spráskala by mě jak psa.“ Další vlna smíchu. Mirek se stydlivě culil. Byl rád, že ostatní pobavil, vtip to však nebyl záměrný.
„A přijde dneska?“ zeptal se ho nadšeně Karel.
„To jsem se jí radši ani neptal.“ Eva s Kamilou na sebe mrkli. Že by Karel konečně našel „tu pravou“?
Opatrně, aby nenaštvali plavčíka, zalezli do vody a bavili se tam. Kromě plavčíkových pohledů je dnes po celou dobu provázeli nevěřícné a opovržlivé pohledy dvou stařenek, ležících na břehu kousek od nich. Odplavali na druhou půli bazénu, Jarda vytáhl z batohu volejbalový míč a začali si pinkat. Touhle nevinnou zábavou vypudili z části bazénu všechny ostatní návštěvníky koupaliště.
„Mirku, hele, Gábina!“ zavolal na něj Filip. Mirek prudce trhl hlavou směrem ke vchodu. Dívku však nikde neviděl a s výtkou se obracel na kamaráda.
„Blbej vt…“
Ale už to nedořekl. Karel právě úžasnou nahrávku proměnil v nečekanou smeč a vpálil Mirkovi balón přímo do levé půlky obličeje. Ten se lehce zakymácel a následně zmizel pod hladinou. Všichni k němu okamžitě připlavali, pomohli mu nad hladinu a museli se hodně držet, aby jej nezasypali dalším smíchem. Pod okem se mu rýsovala tmavá modřina.
Karel mu pomohl vylézt z vody, ruku mu podával se slovy: „Sorry, kámo.“ Naštěstí Mirek nebyl nijak urážlivý typ. V hlavě už přemýšlel, jak mu to oplatí. Eva je mezitím předběhla a mířila k občerstvení. Poprosila tam mladého sympatického prodavače o chlazené pití, které ihned přiložila Mirkovi na tvář. Posadili se na malé stoličky u pultu a chvíli ještě chladili Mirkovo „razítko“.
„Hele,“ začal najednou Karel opatrně, „a nedala ti ani číslo?“ Eva po něm vrhla pohled káravý, Mirek ztrhaný.
„Blázníš, v životě bych si o něj neřek.“ Z bočních dveří boudy vylezl mladý muž s papírem v ruce. Přistoupil k okenici obchůdku a přilepil ho na ni. Se zájmem to sledovali.
„Co to je?“ řekla spíš tak pro sebe Eva a přiblížila se. Hledají prodavačku. V očích jí svitla naděje.
„Můžu se zeptat?“ obrátila se s otázkou na mladého prodávajícího. „Proč hledáte prodavačku až teď, po začátku prázdnin? Nestíháš nebo co?“
„Kdepak,“ odvětil s úšklebkem mladík, „už tady jedna byla. Ale vykydla jedné zákaznici kečup do výstřihu, tak letěla.“ Eva na prázdno polkla. Co by asi říkali, na vysypanou pokladnu?
„Měla bych zájem. Kde se můžu hlásit?“ Kluk jí palcem naznačil směr a ona vlezla do dveří, odkud před chvílí vyšel ten druhý muž.

Listovala knihou a popíjela chlazený džus. Venku bylo šero, obloha zbarvená do tmavě modré, dusno se dostávalo do bytu. V takových dnech člověk neví, zda je lepší větrat, nebo zůstat zavřený. V podstatě to vyjde nastejno. Otočila stránku, ale pohled od ní zvedla.
Porozhlédla se po pokoji, po bytě. Neměla k němu moc velký vztah. Když jí ho matka někdy v lednu koupila, byl už v takovémto stavu. Nic moc tu nezměnila, nechala ho být. I když se hlásila na vysokou školu studovat bytovou architekturu, svůj vlastní „domov“ si nijak nepředělala k obrazu svému. Neměla chuť. V době koupi na ní bylo změn až moc. Hořce se nad minulostí pousmála a vrátila se ke knize. Vypila ještě další dvě sklenky šťávy, když jí na posteli zapípal mobil. Založila stranu a knihu odložila. Po schůdcích vystoupala až k posteli, posadila se, četla si zprávu. MUZU SE STAVIT? Opět stručný, jak jinak. Rty se jí znovu povytáhly do hořkého úšklebku. Odepsala mu kladnou odpověď a zamířila zpět ke knize. Jenže nečetla. Proč jí napsal? Normálně nikdy nepíše, když se chce stavit. Prostě přijde a zazvoní. Tak proč najednou?
Přemýšlela takto až do zaznění zvonku.
„Ahoj,“ přivítala ho ve dveřích, na tváři však žádný rozzářený úsměv. Ani on se netvářil vesele.
„Ahoj,“ špitl. Spíš jako spráskaný pes. „Můžu?“ zeptal se. Rukou mu naznačila, ať vejde. Po pokoji se porozhlédl, jakoby tu někoho čekal.
„Promiň mi, že jsem na to koupaliště nedorazil. Nestihl jsem to.“ Žádná odpověď. Tiše ho minula a posadila se na pohovku. Přisedl si k ní.
„Ta zkouška se nám protáhla. Všichni hrajou úplně skvěle, tak jsem si chtěli hned něco zkusit. Zahrál jsem jim pár mejch písniček a tak … Zašli jsem do hospody …“ Měl vážně výčitky, oči bez studu žadonily o odpuštění, vzal její dlaň do rukou.
„Prosím, promiň,“ škemral ještě víc. Podívala se na něj a ten pohled nesnesla.
„Ale jo, vždyť o nic nešlo,“ vysoukala nakonec ze sebe. Nedokázala se na Štěpána dlouho zlobit. V očích mu poskočily nadšené jiskřičky a hned ji políbil. Netrpělivě poposedl a začal horlivě mávat rukama.
„Víš, bylo to úplně skvělý. Všichni jsou naprosto dokonalí. Něco jim dáš a za deset minut to umí jak po dvouměsíčním zkoušení. Některý známý písničky jsme dali hned napoprvé celkem slušně. Jako … bylo to neskutečný. Martin hraje na kytaru líp jak leckterej profesionál. A to je samouk,“ zapáleně popisoval Evě všechno z prvního srazu. Sotva postřehla jména. „Roman, toho znáš, ten se za poslední dobu na bicí ohromně zlepšil, nepoznala bys ho.“
To ne, říkala si pro sebe v duchu, v životě jsem ho hrát neslyšela.
„A Sylva ti zahraje všechno od klasiky až po rock. Nevěřila bys tomu, příležitostně hrává v kostele na varhany a jezdila i s jejich školním bandem. Fakt užásní, všichni.“ Tvář mu zčervenala, téměř nestíhal nabírat dech, jak byl rozvášněn. Dívala se na něj, smála se jeho nadšení a měla z něj radost.
„Sylva … to je ten klávesista, jaks říkal?“
„Jo,“ uchechtl se, „klávesista s kudrnatejma zrzavejma vlasama z dívčí školy. Přesně ten.“ Položil si hlavu do jejího klína a znovu a znovu si přemítal dnešní den. Tvář se mu rozjasňovala. Eva mlčky seděla, byla ráda, že je spokojený. Prsty mu projížděla vlasy, hladila mezi polštářky jeho pramínky trčící nahoru. Po chvíli ticha promluvila.
„Mám pro tebe novinku.“ Zářivě se na něj usmála. Čekala zvědavý obličej, ale přesně naopak.
„Vidíš,“ plácl se do čela, „já pro tebe vlastně taky.“
„Jakou?“ nedočkavě vyhrkla.
„Ne, ne. Prvně ty.“
„Mám brigádu,“ zvolala nadšeně. „Celej červenec. Budu prodávat na koupališti.“
„Páni, se nás tam teda nezbavíš.“ Pobaveně jej plácla po břichu.
„No a ta tvoje?“ nemohla vydržet. Napjatě zírala do Štěpánovy tváře pod sebou.
„Brácha pozítří přijede,“ vyslovil konečně. Eva se usmála. Vzpomněla si na poslední prázdniny, na jeho odjezd, na jejich následné setkání. Po jeho odjezdu do Prahy se neviděli přes tři měsíce. Mezitím si znovu upevnila vztah se Štěpánem, dalo se říct, že se vrátili k normálu. Nikdy mu o sobě a Alešovi neřekla. Když pak v listopadu přijel na otočku domů a potkali se tam … Pamatovala si, že cítila strach – znovu do toho nespadnout, ale zároveň úlevu. Dokázala s ním mluvit, bavit se s ním a přitom se chovat přirozeně. Seděli spolu s paní Bílou i Štěpánem, nic nepoznali. I když pak zůstali o samotě, nic mezi nimi nepadlo. Ani jeden nic nepřipomínal. Žádná narážka, žádná připomínka, rýpanec. Nic. Od té doby na tom byli líp a líp, po dalších měsících už to byli znovu ti kamarádi, jako dřív. Teď se na jeho příjezd těšila.
„Fakt? Přijíždí na prázdniny?“
„No to víš,“ pokračoval Štěpán, „ségra je ve Státech, mě má máma na očích pořád, … Ale zmiňovala se, že chce ten jeho příjezd pořádně oslavit. Prý přiveze ukázat svoji novou přítelkyni.“
Přítelkyni?