Smolař

Že mi to nejde s holkama je asi můj osud. Nebo jsem prostě smolař.
V současný době jsem blázen do Saši a mám takový tušení, že bych tu smůlu mohl konečně prolomit. Kdyby ale Saša nebyla takovej kus, tak bych si třeba víc věřil, ale takhle se v tom leda plácám. Kdyby jste lidi věděli, jak já trpím! Třeba si se mnou jen hraje, možná ani to ne, možná mě už z toho panictví definitivně hráblo a já si vykládám milé a nenucené chování jako kdovíco. Aby jste rozuměli, Saša je nová zpěvačka v naší kapele, je to náš novej objev a trochu to u nás provětrala a všichni se fakt snažíme a ona vůbec nezabrala na Davida a ke všem se chová kamarádsky. Tak nějak nám zútulňuje zkušebnu a tuhle dokonce přinesla bábovku a mě dala jako prvnímu talířek a když zkoušíme sólovky, tak stojí tak blízko u mě, že mám co dělat, abych zvládal hraní, co to se mnou dělá. A občas se mě dotkne, jen tak mimoděk, třeba, když se něčemu smějeme, tak jako že si rozumíme mě stiskne ruku nebo letmo obejme. Někdy podpoří nějakej můj názor a po zkoušce schválně nespěchá jakoby čekala, že jí nabídnu doprovod. Ale nedávno za ní byl nějakej starší chlápek a něco ji předával a pak jí bral takovým fárem domů. Tak abych zase něco nezvoral, s klukama z kapely to asi probírat nebudu, tak si říkám, co jsem vlastně dělal blbě dřív.
Na střední se mi líbila Erika, vybral jsem si jí nejspíš hlavně proto, že byla tichá a nesmělá, což teď vidím, že asi byla dost chyba, protože to já byl taky a když se to umocnilo, tak to teda nemohlo mít moc akční průběh. No a to nemělo. Ale byla taková milá a romantická, tak trochu stranou a přitom pěkná. Hodně jsem si toho o ní nafantazíroval, jako, že to je takové zdání, že až si spolu začneme, bude z ní vášnivka. Já mám v těhle věcech dosela fantazii, no ale jak jsem řekl, akce dlouho žádná a ona vůbec netušila a já zase jen tušil a nic. Pak jsem chytil tu úplavici a skončil v nemocnici na infekčním a bylo mi teda hodně zle, jako snad ještě nikdy a jak jsem tam tak ležel sám a vysílený a myslel i trochu na konec života a taky na ni, na svou něžnou vílu netušených možností, která nic netušila o mých citech a ani představách, tak jsem se zařekl, že do toho musím jít, pokud to teda přežiju. Takže jsem jí to vylíčil a bylo to vyznání, až jsem se divil, co to ve mě je, ale...vyděsilo ji to a nechtěla mě ranit, ale prostě mě musela odmítnout. Tak jsem se trochu vzpamatovával z citového otřesu, no ale komu se to nestalo, ne? Riskovat se musí.
Líza byla holka mýho dobrýho kámoše a líbila se mi, jasně že jo. Nechtěl jsem na ni myslet, ale bylo hodně těžký ji ignorovat. Jak jsem měl sakra tušit, že s kámošem si začala jen proto, abych žárlil? Že to s nim nemyslela vážně a chtěla mě. O mě do tý doby valnej zájem nebyl, tak jak jsem to měl tušit. A kámoš to vzal taky dost úkorně, docela mě sejmul a nebylo z toho nic ani pro jednoho z nás. Nakonec z toho vyšla Líza jako největší chudinka a my dva jako žárlivý tupci.
Vzpomínky na Irču mě ještě trochu berou, ztratil jsem s ní takovýho času a nikam jsme se nedostali, vždyť já ji měl rád a tak jsem se snažil, zůstat trpělivej, ale že v mým případě to byl nadlidský výkon, to nikdo neocenil. Ono se to asi ani nedá moc nikomu vyprávět. Kolik vyzývavých a přitažlivých holek s vaginismem asi běhá po světě, nejspíš moc ne, ale já to musel vyžrat. Dokázala mě tak rozhicovat, ale nemohla za to. Občas jsme si i společně pobrečeli, ale to asi není to, co od tohodle typu snažení člověk čeká. Tak jsem se s ní musel rozejít, v zájmu pudu sebezáchovy, myslím.
Takže smolař? Nakonec jsem se rozhoupal a Saše zavolal. Nejdřív se lekla, že zapomněla na zkoušku, ale pak byla ráda, že volám jen tak a já jsem ze sebe docela obstojně vysoukal to, co jsem si asi 20 minut před tím zkoušel nanečisto a asi to vypadalo vtipně a přirozeně, protože tak na mě působila i ona a jasně, souhlasila, že budeme mít rande zítra v pět odpoledne na náměstí před radnicí. Byl jsem v semým nebi, jestli teda víte, co si pod tím přestavit. Přípravy byly ukrutný a svoje nejlepší triko jsem nakonec musel nechat doma, protože jsem ho tak postříkal voňavkou, až jsem uznal, že by ji to mohlo skolit. Kolem náměstí jsem se potuloval už skoro hodinu před pátou. Nenápadně jsem se s rukama v kapsách obhlížel ve výkladních skříních a nacvičoval si tak ležérní frajerský styl. Když jsem ji uviděl. Vystoupila z auta v protější ulici a s kým myslíte,že byla? Jo, s tím chlapíkem, co vypadal skoro, že by mohl být její fotr, ale tak nějak jste vycítili, že spíš nemohl, oháklej byl asi ležérnějc než já a zmizeli spolu ve vchodu rohovýho baráku. Chvíli jsem tam očumoval, ale nic jsem nezjistil, jen jsem teda dost znejistil. Co asi dělají, přemítal jsem, co spolu sakra teď dělaj a nic pozitivního mě nenapadalo. Těsně před pátou jsem se odlepil od vchodových dveří a tak nějak ze setrvačnosti a trochu se sebezapřením jsem se dovlekl před radnici a do výkladních skříní jsem na sebe radši ani nekoukal. Stál jsem tam pět minut a připadal si jako vůl a přesně v pět hodina pět minut jsem se sebral k odchodu. A řeknu vám, pět minut bylo až dost.
Přesně v pět hodin a pět minut Saša sbíhala schody po dvou, když jí konečně skončila hodina zpěvu u pana profesora. Dneska jí dal zabrat, nemohla se soustředit, myslela na to setkání, těšila se moc. Ve spěchu zkonrolovala hodinky, bude mít 10 minut zpoždění, to je tak akorát, aby to nevypadalo, že se může pro něj přerazit i když to tak je, ale nemusí všechno vědět. Však on na ní rád počká, tím si byla celkem jistá...