Černá a bílá 25

„Ahoj, tak jsem tady,“ ohlásila se, připravená nastoupit do práce. Za pultem byl opět ten sympaťák z neděle.
„Nazdar, zajdi za šéfikem. Je vzadu.“
Uposlechla jeho prvního rozkazu a zmizela znovu v té kanceláři jako včera. Po půl hodině už byla provedena po celém obchůdku, seznámila se se sympatickým prodavačem jménem Ivoš a dostala rozpis služeb na celý měsíc.
„A ty tady děláš jak dlouho?“ vyzvídala, když se koupaliště otevřelo, lidé se nahrnuli dovnitř a oni se museli začít pořádně ohánět.
„Já? … Dvacet korun, prosím … už čtrnáct dní … tady máte zpět. Děkuji,“ odpovídal mezi prodáváním. Každému zákazníkovi daroval zdarma jeden úsměv jako bonus.
„Super, takže až něco podělám, jdu za tebou,“ ujišťovala ho. Jenže on se zasmál a vyvedl ji z omylu.
„Až něco poděláš, tak letíš,“ řekl jí s úsměvem. Z děsem v očích na něj zůstala zírat. „Mě je po tom šuma-fuk, ale šéfik je na to háklivej. Ale neboj, kdyby něco, budu tě krejt,“ mrkl na ni, uklidnil ji a ona se mohla dál věnovat nabírání kopečků do kornoutu. ... céčka, sbírá céčka, v tom je ta léčka … hráli zrovna v rádiu, jehož reproduktory byly posazeny na střeše občerstvení.
„Ty jo, takový šlágry tady hrajou furt?“ zeptala se a dál se smála. Z Ivoše se vyklubal prima kluk, věčně z něj padaly vtipy a trefné komentáře, takže Eva tu práci brala spíš jako zábavu.
„Jede tady rádio. Ale vzadu jsou nějaký cd, myslím, že by se mohly pustit.“ Mrknuli na sebe a v nejbližší chvilce, kdy zákazníci dali pokoj, zalezl Ivoš do skladu a pustil něco jiného. Z repráků se ozvala melodie jakési popové písně.
„Ať se zákazníci pomějou.“ Takhle se bavili po zbytek služby.

„Ty jo,“ vykřikl Mirek, když s partou vešli na koupák a zahlédl Evu ve stánku. Okamžitě k ní přiběhl.
„Brácha?“ zeptal se jen tak šeptem Ivoš a sledoval blížícího se Mirka se strachem v očích. Zasmála se jeho výrazu.
„Skoro,“ dodala, když kamarád doběhl až k nim.
„Eviku, co tady děláš?“ zíral na ni překvapeně. Mezitím ho dohnali ostatní.
„Pracuju, nevidíš?“ otočila se kolem dokola, aby si mohli prohlédnout její pracovní uniformu – zástěru.
„Super, takže ode dneška kopeček zmrzliny za poloviční cenu?“ dělali si z ní legraci.
„Na to zapomeňte, mládeži,“ ozvalo se zezadu a vedle stánku se objevil šéf. Nebo spíš zástupce majitele. Byl to ten mladý chlap, u kterého si Eva tu práci domlouvala. Mohlo mu být kolem třiceti let, ale tvářil se na čtyřicet. Od pohledu kamarádům nesympatický.
„To byl jen vtip,“ bránil Filipův výrok Karel, který vypadal dost bídně. Asi kocovina.
„Nic jiného bych vám ani nedoporučoval,“ zvýšil hlas a znovu zmizel v „kanceláři“. Ivoš s Evou si vyměnili pohled. Ti už s ním zkušenost měli a jeho chování je nijak nepřekvapilo.
„Tak mi půjdem k bazénu,“ oznámil jí ztišeným hlasem Mirek a všichni společně zparodovali tichou chůzi po špičkách. Oba prodávající je pobaveně sledovali.

Pomalu se schylovalo k šesté hodině večerní. Návštěvníci koupaliště zřejmě hodinky nechali doma, takže si ubíhající čas vůbec neuvědomovali. Jenže Evě přišlo, jako by těch zákazníků přibývalo a přibývalo. Naštěstí nálada jí nijak neklesla. Utahaná byla, to ano, ale díky Ivošovi měla stále rozzářený obličej.
„Hele, Evko, už jen hodina. To je super, ne? Šichtu máš skoro za sebou a slibovanej průšvih nikde,“ dobíral si ji, když i jeho pohled padl na velké nástěnné hodiny za nimi.
„Nekřič,“ upozorňovala. Sama si ale v duchu říkala, že ten první den zvládla docela dobře. Zašla do zadní části obchůdku, kde byl dřez přeplněný špinavými půllitry.
„Dám se do umývání, jo?“ oznámila kolegovi a zvedla pákový kohoutek u vodovodu. Ozvalo se hlasité šplouch a velká část občerstvení se ocitla pod vodou.
„Sakra,“ otočila se Eva na Ivoše, na tváři nešťastný výraz. Byla mokrá jak vodník, ze zástěry jí kapala voda. Jenže mu přišel spíš vtipný, než bezmocný, a začal se smát na celé kolo. Přiskočil k ní a vyndal z některé z polic hadru na zem.
„Sem řikal, ne, že když bude průšvih, pomůžu,“ mrkl na ni a utíkal zpět k zákazníkům. Klekla si na tu mokrou podlahu a začala horlivě mazat stopy. Voda se jí přes džíny prosakovala na kůži, takže když pak vstala, měla na nohou dvě krásná velká kola.
„Nazdar, podej mi prosím jednu vodu,“ uslyšela za sebou příjemný hlas. Že by nějaký sympatický zákazník? Nebo aspoň zákazník se sympatickým hlasem? Hlavu však nezvedla, dál se věnovala potopě, kterou způsobila. Jenže zákazník očividně u pultu zůstal. Bavil se o čemsi s Ivošem.
„Hotovo,“ vstala po chvíli z podlahy. Úsměv měla od ucha k uchu, smáčené vlasy jí visely do obličeje, spokojená sama se sebou. Žádný šéf ji neviděl, žádného padáka nedostala.
„Šikula,“ pochválil ji pobaveně Ivoš a vrátil se k zákazníkovi.
„Nová brigádnice?“ zeptal se dotyčný tím sympatickým hlasem a teď teprve se na něj podívala. Musela se v duchu usmát, když v něm poznala místního plavčíka. Krátké, světle hnědé vlasy mu rámovaly kulatý obličej, kterému vévodily průzračně modré oči.
„Jasně, ale zatím to vypadá, že mi ji sem šéf poslal jen tak … aby mě nějak během práce pobavil,“ rýpnul si do ní a provokativně mrknul. Poznámka jí ale neušla a ona mu to oplatila lehkým bouchnutím do zad.
„Jirka,“ představil se jí plavčík a natáhl přes pult ruku.
„Eva,“ přijala ji s úsměvem. Zatímco nalévala limonádu do kelímku jednomu malému chlapci, plavčík si ji prohlížel.
„Hele,“ zeptal se jí pak, „nechodíš sem s takovou tou partou … věčně dělaj bordel. Že jo?“ Nad jejich popisem se zasmála, byl totiž dost výstižný. Uvnitř ní prolétl posmutnělý záblesk. Už byli pryč, dnes odešli dřív.
„Jo, no, přesně s těma,“ zasmála se opět. Chlapeček zaplatil, sebral si své pití a odcupital zpět k rodičům.
„A jak to, že ses rozhodla vyměnit zábavu za práci?“ vyzvídal dál. Posadil se na židličku a chvíli tam s nimi pobyl. Občas se otočil zpět k bazénu, zjistil stav topících, a když neviděl v bazénu žádnou krev, otočil se zase k nim.
„No jo … peníze nejsou všechno. Ale je jich málo,“ odpověděla mu a vrátila se k umývání půllitrů. Tentokrát s kohoutkem zacházela víc než opatrně.
„Jasně, chápu,“ slyšela už jen příjemný hlas za sebou. Teď se do hovoru vrátil zase Ivoš. Očividně se ti dva dobře znali, a tak si měli o čem povídat.

„Tak jo. Asi se pomalu pustíme do uklízení. Za deset minut končíme, tak ať máme něco hotový. Umyj prosím tě nádobí, já sklidím ostatní věci. Pak utři pult a myslím, že pro dnešek stačí.“
„Páni,“ divila se nad jeho velitelským vystoupením. Cd v rádiu dohrálo, hodiny odbíjely poslední minuty prvního pracovního dne, blížilo se k sedmé hodině.
„Ahoj,“ zarazil ji známý hlas od okénka. Otočila se.
„Nazdar, co tady děláš?“ přispěchala ke Štěpánovi, nahnula se a dala mu pusu.
„Říkal jsem si, že když seš dnes první den v práci, tak bych tě tady mohl vyzvednout,“ usmíval se Štěpán. Rozhodně víc jak Eva.
„Aha,“ poznamenala spíš jen tak bokem. „A nebyli jsme náhodou domluveni, že když jsem dnes ten první den v práci, že mě sem doprovodíš?“ otočila se k němu z výčitkou v hlase.
„No jo, ale když on zítra přijede ten brácha …“
„To vím, ale co to má společného?“ nenechala jej domluvit.
„A já měl na zítřek domluvenou zkoušku s kapelou. Tak abych měl zítřek volnej, sešli jsme se dneska.“ Na tváři měl sebevědomý úsměv, jako že je tím vše vyřešeno.
„Tak jsi mi mohl aspoň napsat,“ vyčítala mu dál a věnovala se utírání stolu. Nic jí na to neřekl a tiše pozoroval její činnost. „Byl tady Mirek,“ oznámila mu, když stůl doutírala.
„Jo, jak se má?“
„Čekal tady na tebe skoro celý odpoledne. Prej si mu měl něco donýst.“ Ivošovi připadalo, že jim tu dělá křoví a bylo mu to dost nepříjemné.
„Ježiš, já na to zapomněl,“
chytil se Štěpán za hlavu, ale nevypadalo to, že ho svědomí sžírá za živa.
„Tomu si mohl taky …“ Tuhle výtku ale Eva nedořekla. Přerušil je Ivoš: „Mládeži, je sedm. Zavíráme.“ Stáhl poklop na okénko Štěpánovi přímo před nosem, sundali si zástěry, pozhasínali, posbírali si své věci a vylezli bočními dveřmi ven.
„Tak jo, Evko, zítra tě čekám v jednu,“ rozloučil se s ní a za pár vteřin zmizel za plotem koupaliště.
„Evko?“ podíval se Štěpán zvědavě na Evu. Beze slova jej odbyla. I ona se vydala domů. Avšak už po pár krocích si ji udobřil, objal ji kolem pasu a kráčeli spolu.