Stýská se mi

Sedím na židli a koukám oknem ven. No, moc toho nevidím, protože po okně stékají potůčky vody. Ani si nemám s kým povídat, protože tady nejsi. Jsem sama. Já jsem vlastně stále sama. Ne jako ti ptáčci, co sedí ve větvích sousedova stromu. Jsou pořád jen spolu. Jeden druhého neopustí. Nevadí jim ani ten déšť, co zmáčel jejich pírka. Barevná, pestrá, veselá a přesto tak obyčejná. O čem teď asi mluví. Snad o té smutné a uplakané tváři za oknem, která je pozoruje. Je tak uplakaná, jako dnešní den. A i tak z něj má někdo radost. Tráva. Po dlouhém suchém létě je vděčná za každou kapku, za každý deštivý den. Radostně se tyčí ze země a dokazuje nám i sobě, že na zimu je ještě čas. Jen aby ji nepřekvapila bílá, sněhová peřina. Tráva asi ne, ale stromy už jsou na zimní čas připraveni. Shodily svůj barevný podzimní šat a teď v klidu čekají na odpočinek. A já si již potřebuji taky zdřímnout. Už mě unavilo to stále čekání, kdy se konečně ozveš . I přes všechno tohle je tvá tvář jediná věc, které mi prosvěcuje podzimní šedivé dny. Tvá tvář mi vynahradí slunce. Tvá tvář je jediná světlá stránka posledních týdnů, měsíců. Je jako zbývající hvězda na černém nočním nebi. A ty ses ještě neozval. Proč? Já tady marně přemlouvám telefon, aby zazvonil, a z něj se ozvala tři slova. Mám tě rád. Jestli jsou pro tebe tři slova moc, stačily by dvě. Miluji tě. Tak málo stačí k lidské radosti, štěstí a spokojenosti. Jen dvě slova a mohla bych usínat šťastná. Já vím, že se opakuji, ale jak jinak chceš popsat ten přenádherný pocit v srdci, který tě hřeje, až máš dojem, že se rozplyneš.
Nezavolal jsi. Nechal jsi mě samotnou dlouho do noci. Proč mě týráš? Proč? Jsou tři hodiny ráno. Ani jediný náznak zájmu. Čtyři stěny, které svírají pokoj se zavrhnutým člověkem, jsou zahaleny do tmavého kabátu. Občas se na zdi objeví světlo zbloudilého automobilu. Strop mi teď slouží jako promítací plátno. Představuji si tvůj obličej. Tvé vlasy, oči, nos, ústa. Chci si s tebou o něčem promluvit. Ptám se tě, ale ty neodpovídáš. Pomalu se zavírají oční víčka, já usínám a ty mizíš.
Je ráno. Začal další nekonečný den bez tebe. Dva ptáčci, kteří včera seděli u souseda na stromě, teď vyzpěvují a budí svým koncertem každého ospalce. A aby to slyšeli všichni, přidali se k nim další párečky kosů a sýkorek. Už slyším mámu, jak nás svolává k snídani. Tak už bych měla začít vstávat.
Pohled na dušenou mrkev mi na dobré náladě ani chuti nepřidá. Snad aspoň ty brambory mohou někomu připadat lákavé. Mě ne. A ani na jedné ze tří prázdných židlí kolem mého stolku v jídelně nesedíš. Chybíš mi. Moc mi chybíš. Víš proč? Protože jen s tebou mě život baví. Jen s tebou má můj život smysl. Jen s tebou se můžu těšit s každé chvilky na světě. Jenže ty to nevíš. Děláš, jako bys mě neznal. Nevšímáš si toho zvadlého človíčka, co okolo tebe neustále krouží.
Sedím na židli a koukám oknem ven. Vítr si pohrává s nažloutlým listím. Vlastně, ono není nažloutlé. Má mnoho barev. Podzim si dal letos opravdu záležet. Na větvi sousedova stromu dnes sedí jen jeden z věrného ptačího páru. Možná se ten druhý někde zdržel. Nebo shání potravu. Já nevím. Ale určitě se neodloučili navždy. To by zničili mou pevnou víru ve věrnost. Ne. Odloučili se navždy. Ten druhý teď leží na silnici. Není to pěkný pohled. Dokáže smrt rozdělit dvě tak věrné a milující stvoření? Tomu nevěřím. Brzy už na větvi nebude sedět ani jeden. On jistě zemře steskem po své lásce. I láska může zabíjet. Ne jen zlost, krutost, zloba, chamtivost a jiné lidské vlastnosti. A nejspíš i já brzy zhynu láskou. Láskou k tobě. Brzičko vyprchají poslední kapičky života z mého usouženého srdce. Nemáš ani trošičku soucitu? Ani trocha ohleduplnosti by se v tobě nenašla? Já tě prosím, ozvy se mi. Chci tak moc? Pouze chci, abys mi zavolal. Chci tě už konečně poznat.