Černá a bílá 26

Zastavila kohoutek a poslední kapky horké vody dopadly na její ramena. Poslední okamžik odpočinku, alespoň na několik hodin. Dnes přiběhla domů z práce celá udýchaná. Jakmile shodila tašku do kouta, začala se chystat. Za necelou hodinu by už měla zvonit u Bílých u dveří. V županu proběhla bytem, posbírala oblečení a zavřela se znovu v koupelně. Jasně, nechystala se na žádný ples, či nóbl párty, ale přesto … nechtěla přijít s mastnými vlasy od oleje, načuchlá jídlem z brigády. Hlavou se jí honily různé tváře. Tváře dívek, které neznala, spíš si je jen tak představovala. Která by tak mohla být ta jeho? Vysušila si vlasy, lehce si upravila obličej. Jen v prádle si znovu jen tak odběhla do kuchyně zakousnout rohlík a vrátila se pro oblečení. Natáhla si rifle, oblékla si delší puntíkované triko a na krk připnula stříbrný řetízek od Štěpána. Naposledy se prohlédla v obrovském zrcadle na skříni, popadla tašku a vypadla z bytu.

Jakmile se u velkého rodinného domu otevřely dveře, Eva uviděla rozpačitou tvář paní Bílé.
„Konečně jsi tady,“ vypustila z úst a vtáhla dívku dovnitř.
„Co se děje?“ divila se jejímu chování a zmateně se po ní ohlížela. Sotva si stačila zout boty, Štěpánova maminka ji před sebou tlačila do obýváku. V místnosti byly jen dvě osoby. Okamžitě na ně upřela pohled. Aleš vypadal pořád stejně, jen uhlově černé vlasy měl teď možná o něco kratší. Na sobě měl černou pruhovanou košili na bílém triku a rifle, oči mu vesele hrály, na tváři znovu ten přitažlivý úsměv. Vždycky ten úsměv ráda viděla. A vedle něj vysoká dívka, se světle hnědými vlasy staženými do copu. Obličej měla téměř dokonalý, na něm lehkou vrstvu make-upu, učebnicové líčení, možná až umělý úsměv. Byla na první pohled příliš hubená, tunika zavázaná za krkem jí přesahovala přes nevýrazné boky, úzké černé kalhoty na ní byly i přesto volné, na nohou vysoké elegantní podpatky.
„Ahoj,“ pozdravil ji okamžitě Aleš, vstal z pohovky a natahoval k ní ruku.
„Ahoj,“ pozdravila ji stejně i jeho přítelkyně. „Monika,“ představila se s chladným gestem.
„Eva,“ opětovala jí pozdrav nejistě. Zvědavě se podívala po paní Bílé, která jí nenápadně naznačila dosavadní trápení. Společně se posadili do křesel, chvíli po sobě nesměle koukali.
„Tak co první rok?“ prolomila to nekonečné ticho nakonec Eva s otázkou na Aleše. „Jak je po první roce na vejšce?“
„No to víš, jsem rád, že mám aspoň kus za sebou,“ odpovídal jí neurčitě. Tak zvláštně se usmíval, jak to umí jen on.
„A Moniko, ty seš ve kterým ročníku?“ obrátila se i na jeho společnici, aby nezůstala pozadu.
„Studuju univerzitu už druhým rokem. Ekonomie.“ Předběhla otázku. Jasně, na přísnou a bezchybnou ekonomku taky vypadá. Ale o rok starší?!
„Monika je z Prahy,“ zapojila se do malého uvítacího výslechu i paní Bílá. Jakoby při tom udělala ironické gesto. To bude pernej večer, hučelo Evě hlavou. Zase bylo minutku ticho.
„A kde je vlastně Štěpán?“ začala znovu Eva, která si až teprve teď povšimla jeho nepřítomnosti.
„Štěpán? Šel si prý něco na chvílivyřídit nahoru, ale už je tam nejmíň čtvrt hodiny.“
„Tak já se za ním půjdu podívat. Budem hned tady. Slibuju,“ dodala, když si všimla utýraného výrazu paní Bílé. Pohledy všech přítomných jí doprovázely, když stoupala po schodech do patra. Cítila je tak dlouho, dokud z dohledu nezmizela poslední část její nohy.
Našla Štěpána, jak sedí u počítače a s někým si zarytě píše.
„Ahoj,“ pozdravila jej a přistoupila k němu. Políbila jej do vlasů a letmo pohlédla na obrazovku.
„Čau, čau,“ řekl nepřítomným hlasem a dál zíral na zprávu.
„Dole tě postrádají. Pojď, půjdem za nimi.“ Její snaha však moc neuspěla.
„Počkej, já tu teď řeším něco s Romanem. Nějak se mu včera nezdál jeden buben.“
„Štěpáne,“ zaúpěla. Už zase ta kapela. „Pojď. Jdem!“ Chytla ho za ruku a násilím vytáhla z pokoje.
„Jaká byla cesta?“ zeptala se Eva, když už znovu seděli, tentokrát všichni, v obýváku a mlčky po sobě koukali. Proč to musí zachraňovat pořád ona? Navíc není ani rodina. A proč ji napadají jen samé pitomé otázky.
„Jo, dobrá,“ zamumlal Aleš a jen na okamžik k ni zvedl pohled. Monika seděla vedle Aleše skoro jakoby k němu nepatřila. Záda jako pravítko, v obličeji výraz, ze kterého šel až strach. Byl téměř kamenný, žádný stud, ani ostych. Když si Eva vzpomněla na její první setkání s rodinou Bílých …
„No,“ ozval se do další chvíle ticha hlas paní Bílé, „jdu uvařit čaj. Nebo si dáte někdo kafe?“ Všichni svorně zavrtěli hlavou.
„Pomůžu vám,“ nabídla se jí ještě Eva a pospíšila si za ní do kuchyně.
„Tohle bude moje smrt,“ povzdechla si paní Bílá, když napouštěla vodu do konvice.
„Pravda, zrovna nejvřelejší není, že,“ přitakala Eva, která vyndávala hrnky z poličky.
„Tatínek je ředitelem banky,“ napodobila zdařile Moničin hlas paní Bílá a Eva se neubránila smíchu. „Čekala jsem něco podobnýho, ale tohle, tohle nejspíš nerozdýchám,“ pokračovala. Eva poslouchala její komentáře na synovu přítelkyni a občas přikývla. Sama ale nad tím vším přemýšlela. Vždyť ona se k Alešovi vůbec nehodí, není to jeho typ. Ovšem, připomínala si sama sobě, jaký je jeho typ? Když srovná Janu z chaty a Moniku, možná by se mezi nimi našlo něco podobného. Ale proč potom ona? Od obou dívek se obrovským způsobem lišila, byla naprosto jiná. Tak proč? Z hloubání ji vytrhl až pískot konvice. Když paní Bílá zalila všechny čaje, vzala Eva tác a následovala ji zpět do obývacího pokoje.
Zarazilo ji však, když tam našli jen Aleše samotného. Seděl na gauči pořád na stejném místě a tiše zíral na fotky na policích kolem.
„Kde jsou ti dva?“ zeptala se ho, zatímco jeho matka rozmisťovala hrnky po stole.
„Ani nevím,“ řekl klidně, „Štěpán šel asi Monice ukázat zahradu.“ Posadili se k němu a hovor se pomalu rozběhl. Vůbec nevázl jako před tím.
„Sušenky!“ vykřikla paní Bílá asi po pěti minutách. „Zapomněli jsme na sušenky.“ Tryskově se zvedla a zmizela v kuchyni. Vypadalo to, jakoby zapomněla na něco životně důležitého. Eva s Alešem po sobě koukli a oba se rozesmáli. Jako správná hostitelka by paní Bílá špatně nesla celý měsíc, že k čaji nenabídla sušenky.
„A co ty a vysoká?“ zeptal se Aleš. Z kuchyně se ozýval rámus, jak paní Bílá horlivě hledala sušenky.
„Zatím mi nepřišly výsledky. No a když mi ten architekt nevyjde, tak půjdu na tu laborantku,“ odpověděla sklesle. Výsledky jí už měly dávno přijít, jenže ono stále nic.
„To dopadne, neboj. Já mám totiž teď taky trochu dilema. Říkal jsem o tom odpoledne mámě. Chtěl bych jít na filozofii studovat češtinu.“
„Fakt?“ zírala na něj Eva překvapeně. Co zná Bílé, bylo jasně dané, že z Aleše bude právník.
„Nevíte, kam jsem dala sušenky?“ vykoukla vyděšená tvář paní Bílé z kuchyně.
„Jak to můžem vědět, mami?“
„No jo vlastně,“ a zase zmizela.
„Jenže táta o tom nechce ani slyšet. Máma, ta by mi to schválila. Ale znáš tátu.“
„To znám,“ pousmála se hořce a vzala do ruky svůj hrnek čaje. Aleš se zvedl, vzal si svůj a sedl si na kraj gauče, blíž k Evě.
„A co Štěpán, dobrý? Všechno v pořádku?“ zeptal se tišeji.
„Jasně,“ odpověděla automaticky. V naprostém, dodala si pro sebe ironickou poznámku. Poslední dobou jej skoro neviděla.
„Tak fajn.“
„Mám je,“ ozvalo se vítězoslavně za dveřmi a paní Bílá vešla slavnostně do obývacího pokoje, se sušenkami na tácy. „Měla jsem je schované ve skříni jako poslední záchranu. Musím zas nějaké koupit. Štěpán mi je vždycky skoro všechny ukradne. A kde vlastně je? Oni se pořád ještě nevrátili?“
„Ne, ale už se po nich půjdem podívat, že jo,“ Eva se podívala po Alešovi, který se zvedl a přidal se k ní. Paní Bílá se na tu chvíli klidu položila spokojeně do křesla a do rukou vzala čaj a sušenku.
„Tradiční česká pohostinnost,“ komentoval ještě na zahradě matčino vystoupení Aleš. „Divím se, že nám při příjezdu nenabídla chleba a sůl.“ Jenže to by Monička nejedla, chtěla říct Eva, ale ubránila se. Zašli po upraveném, trochu poschlém trávníku za roh. Štěpán tam seděl vedle Moniky v altánu a zapáleně o něčem diskutovali.
„Nerušíme?“ zeptal se Aleš, když dorazili až k nim.