Ztratit se

Dopadla jsem na měkkou sedačku a lehkým pohnutím jsem omylem praštila paní zamnou. Omluvila jsem se, na oči si nasadila brýle, do uší si dala sluchátka a hned potom ,co autobus nastartoval a vyjel, jsem usnula.

Najednou jsem ale byla zase celá vzhůru, ale už jsem nebyla v autobuse. Nebyla jsem ani na sedačce. Běžela jsem po krásném poli s rozevlátými vlasy a rozeplou bundou. Přesně tak, jako jsem si to vždycky představovala. A najednou zaostřuji a vidím tebe, jak se z dálky pomalou chůzí blížíš ke mně. Nevím, jestli ke mně, a tak se trochu bojím, že mě obejdeš, jak už tomu párkrát bylo. Stále ale neuhýbáš z trasy a já tě pořád vidím. Rozběhnu se ještě rychleji a už když tě mám na dosah tě zase ztrácím.
Ne, neztrácím, jen jsi mě tak rychle objal, že jsem si myslela, žes mi zmizel a já tam teď uprostřed pole zůstanu stát sama. Ale nezůstala jsem. Ty máš ruce ovinuté kolem mě a já se tě držím tak pevně, že by mi tě teď nikdo nevzal. Stojíme tam uprostřed pole a nic neříkáme. Mám zavřené oči. Jen se držím, abych nespadla, držím se tebe.
Z tvých očí jsem vycítila, jak se dívají tím omluvným pohledem, jako dřív. Ale dneska jsi neodešel. Stál jsi tam, ale…
Jakobych se tě najednou už nedotýkala, nedržím tvoje ruce, ani tvoje ruce už necítím kolem těch svých. Vidím tě, ale nemůžu rozpoznat. A teď tě dokonce už ani nevidím.
Teď mi ale ťukáš na rameno. Naděje mnou proletěla nepopsatelnou rychlostí. Otáčím se a vidím, že…

„Můžete prosím vás zavřít to okýnko?“
„Samozřejmě.“

Nebyla jsem na poli, ani tys tam nebyl. Nedržela jsem se tě, nepomáhal jsi mi proti té závrati, která se mě v tvé přítomnosti zmocňovala. Nechtěl jsi nikam odcházet, protože jsi nikam ani nepřišel.

Vystupuju z otevírajících se dveří autobusu a jsem opět na tom známém nádraží, kde stojí pořád ti stejní lidé. Stejní řidiči běží ke svým autobusům, kde už čeká fronta cestujících, kteří už tři minuty měli sedět v autobuse. Pořád ten samý vzduch.
Pomalými kroky se plížím domů. Pořád vidím ten sen jako realitu.

„Ahoj, tak jak jsi zvládla zkoušky?“
„Zkoušky?“ Nemá se mě snad ptát, proč jsem byla na poli, potom v autobusu a teď tady?“
„Nebyla jsi snad na postupových zkouškách?“
„Ajo, zkoušky…“
„Byla jsi tam vůbec?“

Byla jsem tam mami. Já jsem na tom poli byla. A on tam byl taky.