Černá a bílá 27

Další dny utíkaly jako mraky za bezvětří. V těch pár chvílích volna vyrážela Eva se Štěpánem, Alešem a Monikou na nějaký společný výlet. Nevěděla, kdo je vymýšlí, sama ani nevěděla, jak je dokázala přežít. Většinu těchto výletů totiž pozorovala Štěpána s Monikou, jak se vesele baví. Sama si přitom uvědomila, že si poslední dobou nemají ani se Štěpánem co říct. Pár dní sice byla výjimka, ale jinak se už zhruba dva měsíce moc často nevídali. A i v těch pár dnech to místy skřípalo. Udivovalo ji, jak je může Aleš sledovat s takovým ledovým klidem. Poznala totiž pár dvojsmyslných narážek Moniky mířených na Štěpána, který jí je stejně nenápadně oplácel. Po každém takovém výletu se doma složila do křesla a měla chuť si dát nějakého panáka, nebo se vyřádit na boxovacím pytli. K tomu všemu jí nepřidalo ani to, že Monika s Alešem teď byli skoro každý den na koupališti.
„Ona mě snad ani nepoznala,“ šeptla Eva směrem k Ivošovi, který vedle ní postával a prohlížel si místní osazenstvo.
„No jo, pipina,“ okomentoval opovržlivým tónem Moničino pozadí, které se právě vracelo s pitím na deku k Alešovi. V opalovačkách vyniklo její příliš hubené tělo, kostnaté paže, plochý hrudník a špičatá ramena. Eva vysvětlila Ivošovi celou situaci (samozřejmě vynechala tu drobnost, že s Alešem prožila celé minulé léto), shodli se na názoru, že se Monika nedá vystát, a teď se spolu snažili čelit jejím nájezdům.
„Prosil bych jednu kofolu, velkou,“ ozval se pisklavý hlásek zpoza pultu. Eva vzala láhev do ruky a začala tomu mrňousovi, co za pultem nebyl ani vidět, nalévat pití.
„Osmnáct korun, prcku.“
„No dovol,“ objevil se najednou Mirek, vyřechtaný od ucha k uchu. „Tady máš dvacku. Ty dvě kačky si nech, to je za toho prcka.“
„Super,“ nadšeně si od něj vzala peníze, „to je fajn. To chci pořád, bejt za něco trestaná menším obnosem.“
„Jenže to by z tebe byl největší gangster ve městě,“ vložil se do toho Ivoš, který se s Mirek pozdravil typickým mužským gestem. Tedy aspoň oni je za něj považovali. Do diskusního kroužku se teď přidal i Jirka. Před pár dny se tady s Mirkem u stánku potkali a oba překvapivě zjistili, že jejich matky jsou výborné kamarádky a že se vlastně znají z těch jejich snobských akcí. („Tak to’s byl ty, ten borec, co se nám jednou poblil do bazénu. Obdivoval jsem tě. To bych si nikdy netroufl.“) Jejich sympatie každým dnem rostly, takže zatímco ostatní z party, a to i Štěpán, se na koupaliště přišli podívat jen výjimečně, Mirek se přidal k mladému personálu a vytvořili menší kvarteto. Prvotní plány jejich party ze střední, že se budou vídat každý den už dávno pominuly a bylo jasné, že jim tyto sliby vydržely sotva první týden. Tentokrát si Jirka přišel jen pro flašku čisté vody a utahaně se vracel na své pracovní místo.
„Jakejsi přetaženej, co?“ otočil se za ním Mirek. „Ten to musel včera zase přehnat.“ Eva se na nic nevyptávala. Zákazníci jim teď dali na chvíli pokoj a ona si mlčky prohlížela všechny ty dětičky v bazénu.
„A hele,“ ozval se najednou Mirek, „jde sem nějakej bourák,“ řekl přihraným přízvukem a koukal směrem ke vchodu na koupaliště. Eva se jen líně otočila tím směrem, v tom se jí ale tváře rozzářily úsměvem, v očích se jí roztančila radost. Dveře stánku se rozletěly a ona běžela tryskem přímo k tomu „bourákovi“.
„Davide!“ zvolala nadšeně a hned mu skočila kolem krku.
„Nazdar, prcku,“ pozdravil ji stejně nadšeně i její kamarád a s ní v náručí se protočil kolem dokola.
„Co ty tady?“ koukala na něj vyjeveně a očima těkala z jeho obličeje na boty, triko, kalhoty, brýle, sestřih, …
„No říkal jsem si, že se sem zajedu podívat. Víš, na hřbitov, kolik kamarádů tam přibylo.“ Zamračila se na něj za jeho černý humor, okamžitě na něj však chrlila všemožné informace. Její proud myšlenek však přetrhl šéf.
„Jeřábková,“ zařval na ni od občerstvení. „Zpět do práce!“ a s bouchnutím dveří zmizel znovu ve svém kutlochu. Jakmile byl pryč, vysekla mu hlubokou, směšnou poklonu, čímž pobavila polovinu návštěvníků koupaliště. Křik nadřízeného totiž opoutal jejich pozornost. Lehkým krokem tedy zamířila zpět do stánku a David ji následoval. Pozdravil se s Mirek, dokonce zamával i Alešovi, který si jeho příchodu nemohl nevšimnout.
„Ale teď vážně. Přijeli jsme si jen vyprat, přebalit věci a za týden, čtrnáct dní vyrážíme zase pryč.“
„To je škoda,“ zalitovala Eva. Doufala, že se konečně našel někdo, kdo by s ní trávil čas i mimo pracovní dobu, když se k tomu Štěpán nemá.

Po pár minutách se ke stánku přišel podívat i Aleš. Posadil se na stoličku a zapojil se do rozhovoru, zatímco Monika se povalovala líně na dece a nezapomínala se pravidelně otáčet jako kuře na roštu.
„No a tak jsem se celejch čtrnáct dní povaloval u nějakýho nudnýho moře a kus prázdnin za nama,“ shrnul právě svoje vyprávění o dovolené v Řecku. Bylo kolem půl šesté a Mirek už odešel domů. Aleš se také rozloučil a šel si k dece sbalit věci. Po chvíli se ale od jejich místa ozvala menší slovní potyčka, až se polovina návštěvníků otočila jejich směrem. Monika se pak zvedla, obtočila si kolem pasu velký šál a vydala se k občerstvení.
„Dám si ještě jednu kolu,“ střelila velitelsky po Evě, která bez poznámek raději začala z chladícího boxu vytahovat láhev pití. David, který si během minuty vyslechl o Monice vše, co potřeboval vědět, teď mlčky stál a jakoby strašně zaujatě sledoval hodiny na protější zdi. Ale koutkem oka si přesto všiml, jak si ho Monika se zájmem prohlíží a usmívá se na něj.
„Dvacku,“ požádala Eva, když dala Monice láhev s kolou. Alešova přítelkyně jí peníze předala, už se na ni ani jednou nepodívala, za to Davida obdařila širokým úsměvem. Když se vzdálila z doslechu, vydechl David s očividnou ironií:
„Tak, teď jsem šťastnej až do konce prázdnin.“ Ivoš i Eva se tomu zasmáli, přesto Evě Moničino chování vrtalo hlavou. Jak se může takhle chovat?

„No, nic. Taky půjdu,“ rozloučil se po dalších deseti minutách i David. „Zítra odpoledne nemám čas, musím za babčou, ale večer bych se stavil, co říkáš? A uvařím,“ mrkl na Evu. Věděl, že nerada vaří. Souhlasila a David odešel.
„Teda, člověk by řekl, že to hraješ na dvě strany,“ rýpl si do ní hned Ivo.
„Prosím?“ podívala se na něj s trochou pobavení v hlase.
„No, to přivítání, celoodpolední vykecávání a nakonec slib, že ti zítra uvaří večeři. Kdybych nevěděl, že už někoho máš, řekl bych, že je to tvůj přítel.“
„Kecy,“ rozesmála se teď Eva naplno, „jsme jen skvělí kámoši. Nic víc.“ Ke stánku se v ten moment doploužil Jirka. Vypadal už o něco líp než odpoledne.
„Tak jaká byla šichta, mládeži?“ zeptal se a vracel prázdné láhve od pití.
„To se jako ptáš nás?“ vyvalil na něj oči Ivoš. „Spíš jak ty ses vyrovnal s kocovinou?“ ušklíbl se.
„Žiju? Žiju, to mi stačí.“ Eva na něj zírala nevěřícně a pobaveně zároveň. Když o ni zavadil pohledem, lehce se usmál.
„Tak to tady hezky ukliďte a zítra čau.“ Zůstali na koupališti úplně sami.
„S chutí do toho a půl je hotovo,“ zaveršoval Ivoš a s potěšeným výrazem strčil Evě do ruky kýbl s hadrem.

Ráno vstávala kolem deváté hodiny. Neochotně se zvedla z postele a začala se pomalu chystat. V práci ten den sice začínala až ve dvanáct, ale měla v plánu ještě předtím
zajít k Bílým. Měla od paní Bílé půjčené nějaké kuchařky (věřte nebo ne!) a chtěla je ještě ten den vrátit. Ani nedoufala, že by se tam potkala se Štěpánem. Byli si teď nějak víc cizí. Kdykoli na něj poslední dobou pomyslela, podezřele se jí stáhl žaludek sklíčeností. Už si zvykla, že jej skoro nevidí, ale od jejich posledního výletu jí ani nenapsal. Vlastní jí nepsal vůbec.
„Ahoj Evi,“ přivítala ji jako vždy rozzářeným úsměvem paní Bílá. Ta paní je plná elánu. Kde ho bere?
„Dobrý den.“
„Štěpáne, návštěva!“ volala na syna u schodů a čekala tam na Evu. Z poschodí se ozvalo jen nepřítomné zabručení. „Je tu Eva,“ zkusila to znovu paní Bílá a dál se na Evu usmívala. Dolehlo k nim jen klapnutí dveří a pak klidné ticho. Po Evině tváři se mihl stín smířené bolesti. Snažila se jej ale zamaskovat:
„Já jdu ale za váma. Nesu vám ty vypůjčené kuchařky, paní Bílá. Pár receptů jsem si opsala a určitě je použiju.“ Následovala paní Bílou do kuchyně, kde se linula vůně smažených vajíček.
„Měla bys mu domluvit, Evi,“ promluvila paní Bílá do tichého prskání vajíček, její poznámku o kuchařkách ignorovala. „Když není pryč z domu, tak jen sedí u sebe a skládá.“ Eva smutně sklopila oči.
„Pokusím se,“ slíbila na prázdno. Sama ale moc dobře věděla, že to není pravda. Štěpána už skoro nevidí, nemá si s ním kdy promluvit. A poslouchal by ji vůbec? Chodí k nim na návštěvy za jeho mámou, ne za ním. Ozvaly se kroky na schodech, obě se otočily.
„Ahoj,“ pozdravil ji zvesela Aleš. Vypadal, že se právě probudil, přesto překypoval energií. Oči mu vesele hrály, paprsky letního slunce mu skrz velká okna svítily do rozcuchaných vlasů, nevinný úsměv roztažený od ucha k uchu.
„Dobrý ráno,“ odpověděla mu na pozdrav, přestože už byla na odchodu.
„Co ty tady?“ vyzvídal ale dál.
„Byla jsem tady za vaší mamkou. Vracela jsem jí kuchařky.“
„Kecáš?!“ vyvalil oči. Na schodech se ozvaly další kroky. To k nim pomalu a ladně scházela Monika v noční košilce. „Vždyť ty nesnášíš vaření.“
„To je pravda,“ usmívala se a kývla na pozdrav právě příchozí Monice, která se okatě přivinula k Alešovi. Jakoby však byla vzduch. Skoro si jí nevšimnul.
„Nesnáším je možná hodně tvrdý slovo. Ale rohlíkem a paštikou se přece nemůžu živit každej den od rána do večera. No nic, paní Bílá,“ otočila se ještě směrem do kuchyně, kde paní domu nakládala právě snídani na talíře, „půjdu. Ještě jednou vám moc děkuju. Přeju dobrou chuť.“ Zamířila do chodby, kde vklouzla do tenisek, a vyšla před dům.

Slunce vážně pálilo ostošest. Na nebi nebyl ani mráček a od asfaltových silnic se zvedal vlnící se žhavý vzduch. Ptáci ještě pořád zpívali svoji ranní píseň, která se poklidnými ulicemi krásně nesla. Jakmile za sebou Eva zavřela dveře vilky, pořádně tu atmosféru nasála. Uklidnila ji. Přestože v hlavě se jí honily pochmurné myšlenky ohledně Štěpána, slunce jí na tváři přece jen vyloudilo malý úsměv. Vykročila pravou nohou a vydala se ke koupališti. Ale ještě než došla na konec příjezdové cesty, kde stálo nejspíš Moničino auto, otevřely se dveře. A vyšla z nich právě Monika. Kvapným krokem Evu doháněla, až ji dostihla právě u chodníku. Co chce, ta vychrtlá sépie?
„Ahoj,“ začala Monika, když popadla dech.
„Já myslím, že jsem tě při odchodu zdravila. Kvůli mně jsi se nemusela tak honit,“ odpověděla jí pohotově Eva a Moničin výraz v tu chvíli byl dalším důvodem k blaženému úsměvu. Vysoká bruneta ji zpražila pohledem a bez komentářů přešla k věci.
„Dnes odjíždíme, to víš?“
„Jo, ale nepřišlo mi nutné loučení nějak prodlužovat.“
„Nech Aleše nepokoji,“ vyštěkla z nenadání Monika.
„Prosím?“
„Myslíš, že jsem stejně naivní a slepá jako Štěpán? Myslíš, že jsem to nepoznala? Aleš mi říkal o své poslední nešťastné lásce,“ dala se do vysvětlování s výsměšně přecitlivělým hlasem, „o jeho zakázané lásce, o krásném létu, … Nejsem slepá, holčičko,“ sjela Evu přísným pohledem. Tón jejího hlasu nedovoloval žádnou poznámku. „Jak po sobě koukáte, jak si rozumíte … ‚Vždyť ty nesnášíš vaření!‘“ předvedla Alešův údiv. „Říkám ti to znovu a naposledy: Nech Aleše být, nebo se o vašem románku dozví Štěpán.“
„To má být vyhrožování?“ lapala Eva po dechu. Co to má sakra všechno znamenat?
„Přeber si to jak chceš. Ostatně, podle Aleše bys na to měla být chytrá dost. Mimochodem, odjíždíme s Alešem na pět týdnů do Anglie,“ řekla vítězoslavně, jakoby čekala, že se při těchto slovech Eva srdceryvně rozpláče.
„A on to ví?“ vylétlo jí z úst dřív, než si to uvědomila. Tím se Monice „potvrdila“ teorie, a tím víc se tvářila triumfálně.
„Ne. Je to překvapení. Oznámím mu to dnes při odjezdu před celou rodinou,“ vychutnávala si každé své slovo.
„A víš jistě, že s tebou chce jet?“
„Jistě,“ vyštěkla znovu zostra Monika a očima propalovala do Evy díru. „Ty ale pamatuj: Jedinej pokus a Štěpán se vše doví.“ S těmi slovy se otočila a královským krokem se nesla zpět do domu. Eva se ještě minutku zotavovala z šoku a pak se automaticky vydala na koupaliště.