Černá a bílá 28

Jak na to mohla přijít? vrtalo jí celé odpoledne hlavou. Co všechno jí Aleš o nich dvou řekl? Jméno určitě ne, to je jasný. Jak si to ale mohla domyslet? Tolik podrobností jí snad neřekl … Pokaždé spolu přece mluvili naprosto normálně, jako normální známí. To spíš ona vypadala, že by si dala se Štěpánem říct, mrcha. Copak jsem se v Alešově přítomnosti nějak podezřele tvářila? O loňském létě před ní přece nepadlo ani slovíčko. Anebo Alešovi moc důvěřuju a on Monice prozradil víc, než bylo zdrávo? Nebo to vůbec nebylo neúmyslně? Jak jinak by na to přece mohla přijít? A co se stane, když to Štěpánovi řekne? Jasně, nebude k tomu mít důvod. Já s Alešem … to je minulost. Neexistuje možnost to nějak vrátit. Já to snad chci vrátit? Na to jsem ani nepomyslela, takže asi ne? Já nevím. Prostě nevidím nic, co by mohlo Moniku namíchnout. Ale i tak … co když to ta zmije řekne jen tak? Bez důvodu. Špatně se vyspí a pošle Štěpánovi z Anglie email. ‚Ahoj Štěpi, nevím, jestli už víš tu novinu, ale tvoje Eva tě celé loňské léto podváděla s Alešem. Samozřejmě, on v tom byl nevinně, ona ho svedla. Ještě to nevíš? To se divím. S přáním hezkého dne – zmije Monika.‘ Co pak? Co když mu to vážně řekne? Zůstane pak s Alešem? A zůstanu já se Štěpánem? A co paní Bílá? Co ta si o mě pomyslí?
„Evi!“ houkl jí Ivoš do ucha, když už několik minut stála opřená o pult a tupě zírala do neznáma. Hlavou se jí myšlenky honily tak děsivě, že okolní dění téměř nevnímala. „Co s tebou dnes je? Za pár minut nám končí další pracovní den a ty seš úplně jak vyměněná,“ vyzvídal starostlivě Jirka, který na druhé straně pultu popíjel džus.
„To nic, kluci. To přejde,“ dodala s nepovedeným úsměvem. Nedůvěřivě se po ní dívali. Od chvíle, kdy přišla ten den do práce, byla jako vyměněná. Asi třikrát se spletla v penězích, až ji nakonec Ivoš od pokladny vyhnal k čepování piva. I to několikrát přelila s nepřítomným výrazem. Její chování oběma klukům dělalo starosti.
„Podívej se, takhle tady čučíš už od dopoledne. Neříkej, že to nic není. Právě nám padla, tak tě musíme nějak rozptýlit.“
„Samo,“ přikyvoval Jirka, „přece nepůjdeš domů v takovéhle náladě.“ Posledních pár slov se už ale ztratilo v zesílených tónech jakési staré pop písně. Ladným hodem přihrál Ivoš Jirkovi lžičku jako mikrofon. Jirka perfektním zákrokem nástroj chytil a okamžitě se pustil do zpěvu.
„Oh baby, baby …“ Dvacetipětiletý plavčík se před nimi nakrucoval na melodii známé americké písně a přitom věrně její autorku parodoval. Ivoš se v šaškování nemohl nechat zahanbit. Začal převádět nevídané taneční kreace, které oba na refrén písně spojili. Vznikla velice originální choreografie.
„My loneliness is killing me, I must confess …“ Eva se prohýbala smíchy, slzy jí tekly po tvářích a po dalších několika tónech se nenechala dlouho přemlouvat a k jejich nově vzniklé taneční skupině se s vervou přidala.
„…give me a sign, and hit me baby one more time.“ Zesílené rádio se ozývalo prázdným koupalištěm, děda u vchodu nabručeně a nesouhlasně kroutil hlavou.
„Ehm ehm,“ ozvalo se hlasitě, když se naplno rozjížděl poslední refrén. Všichni tři se zastavili a dívali se na Štěpána, který s nevlídným výrazem právě dorazil ke stánku. Ivoš se okamžitě vrhl k rádiu a vypnul ho. Na koupališti nastalo nepříjemné ticho.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho zaraženě Eva, když z podlahy sbírala odhozenou zástěru. „Je už přece zavřeno.“
„Taky mi dalo dost práce toho dědka u vchodu přemluvit,“ odsekl jí nevrle a provrtával všechny přítomné naštvaným pohledem.
„Ten dědek je pan Skalický. No nic, já půjdu. Na úklid se vykašli, přijdu ráno dřív. Ahoj,“ rozloučil se s ní Ivoš, hodil si na záda batoh a v tu ránu byl pryč. Teď Štěpánův nepříjemný pohled padl na Jirku, který po kamarádově vzoru uklidil mikrofon do příborníku.
„No a já teda taky půjdu, pokud zavazím.“ Štěpán hlavou ani nehnul, pohled stále ještě zabořený do plavčíka. „Nebo mám zůstat?“ Podíval se na Evu, která se bezcílně rozhlížela po koupališti. Měla v tu chvíli na Štěpána takový vztek, zároveň však byla nervózní. Proč? Podívala se na Jirku a mlčky zavrtěla hlavou. Jirkovy oči se na ní zastavily o něco déle, než je obvyklé. Lehce se pousmál, otočil se a taky odešel. V žaludku pocítila jakýsi divný pocit, jakoby se v ní třeli dva kameny o sebe. Ne nepříjemný pocit, ale zvláštní.
„Říkal jsem si,“ začal Štěpán, když osaměli, tvrdým hlasem, „že ti přijdu naproti, abys tu nebyla sama, a ty se tu skvěle bavíš i beze mě.“ Jeho hlas z ní všechnu nervozitu vypudil.
„Aha. Jenže já se za poslední dobu naučila bavit se i bez tebe,“ odpověděla mu stejně neústupně.
„Jo?“
„Nic jinýho mi totiž ani nezbylo, když nemáš čas.“ Otočila se a šla uklidit pár věcí do skříně. Zřejmě tu poznámku ignoroval, protože se chytl jiného témata.
„Kdo to byl?“ zeptal se jí. Zvýšil hlas, aby ho vzadu slyšela. Neodpověděla hned, počkala, až se vrátila k pultu, připravená k odchodu.
„To byl můj kolega a plavčík. Tři práce bych sama asi těžko stíhala.“ Vylezla ze stánku ven a zamkla za sebou. Štěpán přišel k ní.
„Takže tohle byl plavčík? Určitě „jenom“ plavčík? Si myslíš, že jsem asi slepej, že? Moc dobře jste se tady bavili.“ Eva se na něj otočila s upřímně otráveným výrazem.
„Opakuješ se. Nemá cenu to tady s tebou řešit. Přijdeš sem za mnou jednou za týden. Nenapíšeš, nezavoláš. Ale pro Moniku a kapelu máš vždy času dostatek. Ahoj,“ ukončila to a vydala se k východu.
„Ty žárlíš na Moniku?“ volal za ní ještě, sám zůstal stát u stánku.
„Ne. Jen říkám, že tý koze jsi věnoval víc času, než mě.“ Prošla kolem pana Skalického, rozloučila se s ním a šla domů.

Seděla u sebe v bytě na schůdcích k posteli a po tvářích jí stékaly slzy. Před sebou měla otevřenou krabici, prohlížela si věci v ní uložené. Fotky, různé drobnosti, dopisy. Nad každou z těchto věcí se smutně pousmála. Tuhle krabici vytáhla za poslední rok teprve podruhé. Měla ji bezpečně schovanou pod poslední policí knihovny. Po chvíli zazvonil zvonek. Naskládala všechny vytažené věci zpět do krabice, zavřela ji popsaným víkem a zasunula na její místo. Když otevřela, ve dveřích stál David. Ruce plné tašek se surovinami na večeři a úsměvem od ucha k uchu.
„Nese se večeře, prcku! Evi … co je, Eviku?“ ptal se jí překvapeně, když položil nákup na zem. Otřela si slzy z tváří a sesunula se opět na schody. Přisedl si k ní, objal kolem ramen. „Co je Evi? Co se stalo?“ strachoval se, když jí po tváři stekla další obrovská slaná slza.
„Nic. Co se teprve stane …“ odvětila mu neurčitě, rukama si objala kolena. Když ani po dalších minutách mu nic určitého neřekla, zvedl se a šel připravovat večeři. Neustále na ni ale mluvil.

Dodělal maso a strčil je na pánvi do trouby. Vrátil se k ní do obývacího pokoje. Doteď se ze schodků nezvedla, ale slzy na tváři jí už uschly. Uklidnila se a byla schopná slova. Vypověděla mu celou událost na koupališti.
„To je vůl. Co si myslí?“ rozčiloval se nad tím David a hledal další a další slova útěchy pro kamarádku. „Ale to se určitě spraví. Za dva dny přijde a omluví se ti.“
„To těžko. Bůhví co se to s náma poslední dobou děje. A teď je to horší a horší. Podle mě není schopnej být se mnou a mít kapelu zároveň.“
„Blbost. Takovejch lidí je, coby to nezvládl Štěpán.“
„To sem si říkala taky,“ namítla a kroutila hlavou, „jenže takhle je to už skoro dva měsíce. Prvně jen nedokázal mluvit o ničem jiném. Pak začal shánět všechno to vybavení a strávil tím hodně času. Jenže jak začali zkoušet, nedělá nic jiného. Jen kapela, kapela. Mě už z toho bolí hlava. Jednou za dva týdny máme chvilku pro sebe a on mi vykládá, jak řeší problém s jedním bubnem.“ David ji odvedl do kuchyně, kde na ně čekala připravená večeře, a posadil ji ke stolu.
„To ho přejde. Počáteční zápal. Pak to opadne a zas bude jak dřív.“ Kroutila hlavou, zatímco napíchla na vidličku první sousto.
„My dva o sebe prostě ztratili zájem. Už si nemáme o čem povídat. S Monikou se bavil o hromadě věcí, ale jediný téma, který ho napadne, když je se mnou, je skupina. Dnes ráno jsem u nich byla. A když na něj paní Bílá zavolala, že jsem tam, zavřel se v pokoji.“ David se málem zadávil, když to slyšel. Docházeli mu argumenty na Štěpánovu obhajobu. Čím dál víc mlčel a pozorně poslouchal Evinu obžalobu. „Ale chápeš, že to vše neříkám proto, že se ho chci zbavit? To nechci. Jenže si to představ … co bys dělal ty?“ David mlčel.

Z obýváku se ozvala melodie příchozí zprávy. Oba právě dojedli Davidovu vynikající večeři, a zatímco kuchař večera umýval nádobí, šla si ji přečíst.
„Přijde,“ řekla neurčitě. Se zdviženým obočím na ni vykoukl z kuchyně.
„Abych šel, že?“ Nešťastně na něj pohlédla.
„Já to doumyju.“ Zvedla se a převzala jeho práci, David se šel do koupelny umýt. Oblékl si mikinu a ještě za ní zašel do kuchyně.
„Dělej, jak myslíš. Rozhodni se podle sebe. Seš silná, ty to ustojíš,“ povzbudil ji a dal jí pusu na rozloučenou na tvář. „Ještě ti napíšu.“ A s těmi slovy odešel z bytu. Stála nad dřezem plným nádobí. Nerozhodovala se. Věděla ještě dřív, než David přišel, co se stane.

Seděla několik málo minut v tichém pokoji na sedačce a rozhlížela se po pokoji. Na všech policích byly jejich společné fotky, ze všech vyzařovalo tolik štěstí. Něco držela v ruce. A pak se ozval zvonek.
„Ahoj, Evi, můžu?“ Štěpán stál u jejích dveří, tvářil se lítostivě a vrhnul po ní psí oči.
„Pojď,“ pobídla ho a uhnula mu z cesty. Zastavil se uprostřed místnosti a znovu na ni pohlédl.
„Evi, moc mě mrzí, to co se dnes stalo na koupališti. Vážně. Nevím, co to do mě vjelo,“ promluvil klidným, ale omluvným hlasem. Nespouštěli ze sebe oči. „Omlouvám se. Už se to nikdy nestane.“ Nepohnul se. Jediný krok k ní neudělal.
„Vím, že se to nestane. Tady nejde jen o dnešek, Štěpáne,“ namítla stejným nepohnutým hlasem. Pravou pěst zaťala o něco víc. „Podívej se, poslední dobou spolu moc času netrávíme. Nemáme si co říct, možná se sobě i trochu vyhýbáme …“ Zčervenal. Poznal, že naráží na dnešní dopoledne. „Naše společný zájmy se vytratily a já netuším, jak by to mohlo pokračovat.“ Hleděla na něj upřeným pohledem, ale v oku se jí neobjevila jediná slzička.
„Čekal jsem to,“ řekl po chvíli mlčení. Hlas se mu zachvěl, pohledem začal těkat z místa na místo, nervózní s jakou dnes od ní odejde.
„Jsem ráda, žes přišel. Celý ty dva roky byly moc krásný na to, abychom se rozešli ve zlým.“ Přistoupil k ní blíž a naklonil se k poslednímu polibku, ale Eva uhnula. „Už je to dlouho, cos mě naposled políbil. A mělo by to tak zůstat,“ řekla na vysvětlenou a místo polibku mu vtiskla do ruky svůj řetízek. Pomalu jej od ní vzal a spolu s ním se mu před oči vrátily všechny jejich šťastné společné chvilky. Oči se mu zaleskly. Stála tiše proti němu a výrazem mu dávala jasně najevo, že je čas jít. Naposledy se na ni podíval, na její uzounké rty, které zbožňoval a pak se otočil k odchodu.
„Ahoj.“ Ozvalo se klapnutí dveří a Eva v bytě osaměla. Přestože se jí po tváři skutálela jedna slza, ústa se jí roztáhla do jemného úlevného úsměvu.

Jakmile za sebou dole na ulici zavřel domovní dveře, opřel se bezmocně o zeď a sám sobě v duchu nadával. Ví, o koho právě přišel. Tak proč? Proč od ní tak smířeně odešel, proč něco nenamítl? Proč? Proč o ni nebojoval? V ruce pevně svíral řetízek. Její řetízek, který od něj dostala jako dárek. Sevřel ho tak pevně, až se mu jeho ostré hrany bolestivě zaryly do kůže. Vztekle tloukl hlavou do stěny a výčitky nebraly konce. Nemohl se z toho vzpamatovat. Nakonec s uslzenýma očima odkráčel osvětlenou ulicí pryč.

Všechny rámečky na policích byly prázdné, čekaly na nové nájemníky. Fotky, které v nich byly doteď uložené, ležely neuspořádaně na zemi kolem Evy. Vedle sebe měla prázdnou otevřenou krabici. Pomalu se těmi fotkami probírala, prohlížela si mnohé kresby. Byla na nich ona. Kresby z doby, kdy téměř veškerý čas trávili se Štěpánem v jeho chatě. Byl mezi nimi i výkres s datem noci, kterou u něj poprvé na chatě strávila. Fotky zachycovaly jejich oblíbená místa v lese, některé byly z jejich společných výletů. Nikdy by neřekla, že pokud tohle vše skončí, tak právě takto. Pomalé odeznění, prázdnota. Každý obrázek si pořádně prohlídla, s melancholickým výrazem, se smířeným úsměvem jej pokládala do krabice. Když všechny fotky, obrázky, předměty, které ho připomínali, narovnala dovnitř, položila na to vše usušenou květinu. Utrhl jí ji víc než před rokem. Lehce ji políbila na okvětní lístky a uložila. Na víko krabice napsala velkým písmem ŠTĚPÁN a zasunula ji vedle další krabice. Její obsah už si dnes jednou prohlížela. Na víku bylo stejným písmem napsáno TÁTA.