Nepříjemné seznámení

Hrozně moc miluji přírodu.Procházky a slunce,které mě svými paprsky lechtá po celém těle.Stromy už začaly kvést,procházka třešňovou alejí na konci města mě vždy dostane do nálady.Ta vůně,růžová barva květu a bzukot pilných včel.Soustředím v hlavě všechny své myšlenky a snažím se je směřovat k něčemu příjemnému.Například k lásce.Vždy jsem byla velký snílek.Ale opravdovou velkou lásku jsem ještě nezažila.A to už je mi prosím pěkně necelých šestnáct let.Přitom si myslím,že nejsem úplná ošklivka.Mám delší tmavé vlasy probarvené blond melírem.Hnědé oči,plné rty.A začala jsem nosit i brýle,které mi tedy prý podle okolí sluší.Tak si říkám,kde je chyba.Že by povaha?Možná.Přitom jsem kamarádská,milá a snažím se s každým vycházet.Spíš to bude v jedné mé vlastnosti.Jsem hrozně moc stydlivá a mám strach z nových lidí.Ale už moc toužím poznat lásku.Najít někoho,kdo mě bude milovat.
Dnešní procházka je něčím jiná.Nejsem tu sama.Většinou široko daleko nikdo není.Ale dnes pod jednou třešní sedí partička kluků.Už z dálky poznám,že to jsou takoví ti,kteří si užívají života.Cigarety v puse,skejtové oblečení,bejsky na hlavách.Takové typy se mi líbí.Ale povahově už je to horší.Nerada procházím kolem party kluků,protože vím,že jsou v přesile.A tentokrát do slova a do písmene.Jen jak jsem se blížila k nim,jeden z nich vstal a postavil se přímo proti mně. „Ale,ale.Kampak kočko?“ začal jeden z nich.I přesto,že mě polil hrůzou pot,všimla jsem si,že je to pěkný kluk.Tmavé vlasy vykukující spod čepky,a ty modré oči plné čehosi nepopsatelného.Ignorovala jsem ho a šla dál.Chtěla jsem kolem něho projít.Ale on chtěl něco jiného.Přesunul se postavil se přede mě,donutil mě tak zastavit. „Ale no tak,ještě jsme si neužili a ty už chceš jít.“Zbytek party z toho měl hroznou srandu.A aby nebyli pozadu tak už taky vstanou a přijdou k nám.A obklíčí mě!Jaká sranda! „Kluci neblbněte,já mám fakt blbej den.Navíc docela spěchám,“ snažím se zachovat chladnou hlavu. „My tě nezdržíme,bude to rychlovka,“ začne se smát jeden z nich.Ten kluk,který se mi před tím postavil do cesty teď mlčí.Má náhle takový jiný pohled.Možná smutný,prázdný.Jeden z nich,blonďák,se ke mě přiblíží a chytne mě za ruku. „Pust mě,“ vyjeknu na něj.To se přiblíží další a začne mě osahávat.A jeden kluk,matně si pamatuju,že měl červené tričko a nebyl hezký.Trošku až slizoun,mi zajel rukou pod tričko a začal mi sahat na prsa a bolestivě je mačkal.Jenže to mu nestačilo a povalil mě na zem.Ostatní kluci se jen smáli a přihlíželi tomu.Za chvíli ho začali povzbuzovat a on se nechtěl nechat zahanbit.Rozepnul mi knoflík u kalhot a zajel rukou pod kalhotky.Začala jsem brečet.Snažila jsem se bránit,ale bylo to marné.Měl velkou sílu.Už jsem nic nevnímala,přes potok slz jsem nic neviděla.Náhle jsem jen ucítila,jak mě někdo chytil za ruku.Zaslechla jsem,jak někdo říká: „Debila,ta kočka je moje.Já si ji vybral jako první.Nech ji na pokoji.Jdu si s ní užít sám.Uvidíme se večer volové.“ Proboha,další si chce užít.Stále mě držel za ruku a vedl kamsi.Po chvilce cesty mě posadil ke stromu.Seděla jsem tam,kolena u hlavy a stále brečela. „Nebreč,už je to dobré,“ promluvil náhle.Pohlédla jsem na něho.Teprve teď jsem si všimla,že je to ten kluk,který se mi jako první postavil do cesty. „Tak šup,ať to mám za sebou.Nechci trpět dlouho.Tak na co čekáš!“ začala jsem na něho křičet. „Já ti nechci nijak ublížit.Nejsem jako oni.“ „Nejsi?A proč tohle všechno děláš?“ „Já ani nevím.To předtím,abych nebyl za blbce.Už jak jsem tě viděl z dálky,tak mi vylétlo z pusy,že jsi kost.A oni se toho chytli.A než abys spadla do spáru těch blbců,udělal jsem to takhle.“ „Takže ty mě nechceš to?“ „Ne,proboha.Co si to o mě myslíš.“ „Promiň,“ omluvím se mu a začnu zase brečet.On si sedne vedle mě. „Moc se mě to mrzí.“ Povídáme si ještě asi hodinu,počká až se trošku uklidním a přestanu brečet a pak mě doprovodí domů.Před domem mě požádá o číslo.Bez váhání mu ho dám.U večeře mi zazvoní mobil,přišla mi sms.: NEMUZU NA TEBE PRESTAT MYSLET.JE TO ZVLASTNI.MUSIM TE CO NEJDRIVE VIDET,JONAS.Páni,tak něco takového jsem nečekala.Odepíši mu vzápĚtí.STAV SE PRO MĚ RÁNO V 8.Zítra je neděle,takže to bude v pohodě.Hned po večeři se jdu osprchovat,chci ze sebe smýt ty hnusné nepříjemné doteky toho kluka.Před usnutím myslím na Jonáše.
Ráno nemůžu nedočkavostí dospat.Dám si sprchu,nasnídám se a v osm vyrazím před barák.Jonáš už tam na mě čeká.Celé dopoledne strávíme spolu.Všechna nesmělost a nervozita ze mě opadne vzápětí.Zato motýlci mě v mém břiše pěkně šimrají.Je mi s Jonášem tak příjemně.Jen nerada se s ním loučím.A přitom jsme spolu byli venku 5 hodin!Slíbí mi,že se určitě ozve.Doprovodí mě domů. „Bylo mi s tebou hezky Míšo.“ „Mně s tebou taky.Určitě to musíme zopakovat.Ještě jsem ti nestihla pořádně poděkovat a odvděčit se za ten včerejšek.“ „Tak neváhej a udělej to.“ „Máš na mysli něco konkrétního?“ „Třeba pusu?“ Musím se usmát.Pohlédnu to těch jeho nádherných očí. On se na mě krásně usměje a pak se jeho rty lehce dotknou těch mých.Motýlci v mém břiše začnou šílet.Na chvíli se odtáhne,pohlédne mi do očí a zase se jeho rty spojí s mými.Po chvilce se zase odtáhne. „Neuvěřitelné,žádná holka mě nikdy takhle nepobláznila jako ty.Lítám v tom až po uši.“ „Mě žádný kluk taky nikdy nedostal tak rychle do varu.Tedy,ani žádný kluk zatim nemohl.“ „Už budu muset jít,mamka chtěla s něčím pomoct.Uvidíme se zítra?“ zeptá se s nadějí v hlase. „Určitě.Ještě ti napíšu.Ahoj“ „Ahoj“ rozloučíme se a já jdu domu.Jdu domu zamilovaná...