Ve stínu krve

Toho odpoledne si vítr jen tak pro potěchu hrál jednu ze svých nejkrásnějších symfonií a čechral přitom ebenově černé vlasy mladíka čekajícího na hromadnou dopravu. Ten si každou chvíli svoji nezkrotnou hřívu pročísnul dlouhými prsty snad až podivně hubených rukou.
Do celé této scenerie se jako tornádo vřítila od pohledu nevinná dívka. Tvář by jí záviděla kdejaká panenka, a když se usmála, promluvilo její překrásné srdce. V dokonalém obličejíčku se ovšem zrcadlilo rozrušení a srdíčko bilo jako věžní hodiny v poledne.
„Snad jsem to nezmeškala,“ povídala si nešťastně sama pro sebe a sledovala velice bedlivě hodinky.
„Ještě to nejelo,“ pokusil se ji oslovit.
„Děkuji,“ odpověděla milé duši schované v tvrdé skořápce.

--------------------------------------------------------

Když od jejich první prvního setkání uplynul měsíc, Yasmine si připadala jako hlavní protagonistka, jako princezna úžasné pohádky, již by si zajisté přála zakusit každá slečna bez rozdílu věkové skupiny. Občas se místo na vlnách euforie utápěli v malých tajemstvích, ale ona tomu nepřidávala na důležitosti.

--------------------------------------------------------

„Zbývá ti poslední den života. Pouhých čtyřiadvacet hodin!“
„Já vím.“ Byl snad až příliš klidný.
„Musíš vysát krev nějakému nevinnému smrtelníkovi. Vezmi si tu dívku, co se s ní denně setkáváš."
„Ne, to ne!“ přepadlo ho šílenství.
„Co ti vadí?“
„Já ji mi-...,“ ztišil hlas.
„Ano?“
Nadechl se, aby mohl vyslovit: „Miluju ji.“
„Víc než svůj život?“ Silný argument.
„Víc než svůj život,“ hlesl smutně. Jak po něm vůbec směli chtít, aby jí ublížil?
„Láska..., to pozemské bohémství,“ odvětil pohrdavě, „nic pro upíry! Skoncuj s tím rozmarem!“
„Nejde to. Je to silnější než já, než celý svět, než vše, co je mi milé.“
„Kdo to kdy slyšel?!“ neslo se tiše sálem.
„Pak klekni na kolena a řekni, že chceš ve svém srdci cítit dřevěný kůl.“
„Cokoliv, jen když bude Yasmine žít!“
„Sám sis vybral svůj osud.“ Obrovská jeskyně se otřásla pod úderem hromů. „Doneste mi kůl, nebudeme tento proces protahovat.“
Přicházeli jeho poskoci.
„Ne, zastavte to!“
„Mami, nedělej to!“
Matka ho ovšem zakryla svým tělem a nehodlala ustoupit.
„Odejděte, nebo vás budeme muset odvést.“
„Ne, to neuděláš. Vychovávala jsem tě, znám tě ještě jako malé dítě. Ve skutečnosti jsi dobrý.“
„Mlčte!“ Jeskyně se opět otřásla.
„Tak mu dej ještě jednu šanci. On splní, co se od něj očekává.“
„Ale mami!“
„Žádné ale!“
„Dobře, tak tedy souhlasím.“
„Neee!“ Trpěl. Trpěl více než kdy dříve.
„Uvidíme, jestli je láska silnější než život.“ Odešel.

--------------------------------------------------------

„Stal jsem se poloupírem neprávem, proč musím trpět?“ sklonil hlavu. „Mami, ty víš, že já jsem svého bratra nezabil!“
„Já to vím, vím to, Graziano. Ale tohle už nikdo nezvrátí.“
„Mami! Co bys dělala na mém místě?“
Pohlédla na něj a spustila: „Budu ti teď povídat příběh.“
Nesnažil se ji přerušovat, věděl, že jí to uleví.
„Je tomu již dávno. Znala jsem slečnu - asi ve tvém věku, synku. Ta slečna se zamilovala, ale stanula na úplně stejném rozcestí, na jakém se ocitáš ty. A rozhodla se pro svůj život, neboť nosila pod srdcem dítě svého milého. Věř, že by se nyní rozhodla nepochybně jinak. Svírají ji výčitky, ničí ji láska k někomu, koho již nesmí milovat, neboť ani mrtví nemilují. Rozhodni se dle sebe, dle svého srdce, protože věř, že jedině srdce hýbe světem a dokáže nás nasměrovat na tu správnou cestu.“ Vzlykla a on pochopil.
„Můj otec, že?“
„Samozřejmě,“ otřela si slzu.
„Proč jsi to nikdy nepověděla, když jsem se ptal, jak to všechno bylo?“
„A pochopil bys někdy tenhle příběh lépe než nyní?“

--------------------------------------------------------

„Yasmine...,“ hlesl, „kdybys tak věděla, Yasmine.“
Něco krásného se jí zřejmě zdálo. Netušila, co jí povídá, netušila, že se právě může stát obětí. Obětí hry, v níž musel účinkovat také on.
Naklonil se k její šíji a nasál její vůni. V hlavě se mu jako upoutávky na film přehrálo všechno, co spolu kdy prožili, a věděl až příliš dobře, že to nedokáže.
„Záleží mi na tobě až příliš.“
Pohladil ji naposledy po hladké tváři a odcházel.
Věděl, že se ráno probudí a bude jej hledat. Nenalezne ho a bude si myslet, že ji opustil. A potom třeba objeví štěstí v náruči někoho jiného.

--------------------------------------------------------

"Graziano?" usmála se a hledala jej pohledem po bytě. Vstala. "Graziano!"
Nikde žádná zmínka. Zmizel beze stopy. A něco uvnitř jí diktovalo, že se již nevrátí.
"Graziano!" padla na kolena.
Jen jemný poprašek popela se za úderů vánku vlnil nad jasně zelenkavou trávou.

---