Kde je....?

Kam zmizel ten sen, kde jsme spolu?
Tak kde je?! Už začínám se bát.
KDE JE?????!!!!!! Už se utápím ve vzlyku a hysterii.
Tak proč ten sen zmizel, když už se zdál být skutečný.
KDE JE!!! Už to nevydržím!
Lásko, kde jsi?! Nechal si mě tu tak bezmocnou!
NE!!! Dál už nemohu, hystericky ječím!
Už jen zavírám plačící oči, našlapuji dopředu a PADÁM!
Ve chvilce pěti sekund, mi proběhne před očima celý můj život, ty krásné chvíle s Tebou.
Dopadnu na zem a v té chvíli naposled vydechnu.
Probouzím se na tom samém místě, ale v něčem je jiné, já jsem jiná.
Celá v bílem s kyticí bílých růží.
Pořád se nemohu vzpamatovat, je to tu krásné.
Něco uvnitř mě tahá pryč, ale ne já nechci odejít, nechci se vrátit zpátky na zem, kde je všechno to zlo, trápení, zklamání a láska. Ta krásná bolavá láska.
Začnu se smát. Láska-jedno slovo znamená tisíce pocitů, ale nikdo neví, co to vlastně je.
Už DOST! Proč se tím zabývat. Chci si to tu užít!
Jenže nejde to! Už se neudržím, něco mě táhne pryč!
Probouzím se na pokoji, který je bílý, myslím že jsem ještě na tom krásném místě, ale NE!
Uvědomím si, že jsem v nemocnici. Kolem vidím moji rodinu, ty všechny které mám ráda, a ty kterým bych tak ublížila, kvůli jednomu jedinému člověku, který za to nestál.
,,Promiň" vyslovím. A v zápětí se rozbrečím. Máma mě hned obejme.
Za měsíc mě pustí z nemocnice. Usměju se na svět. A začínám od znova.
Života si vážím o mnohem víc. A dívám se na něj úplně jiným pohledem.
,,Jsem ráda, že žiju" řeknu a po té dostanu ten nejkrásnější polibek od mé lásky. Od kluka, kterého si moc vážím a MILUJI HO!