Černá a bílá 29

Do práce přišla druhý den dřív, jak se s Ivošem domluvili. Otevíralo se v deset a ona musela ještě poklidit po včerejšku.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji ospale Jirka, když se těsně před desátou objevil u okýnka občerstvení.
„Ahoj,“ odpověděla, když se zvedla na nohy. Právě umyla podlahu a tím skončila celý úklid. Pohled na něj ji pobavil, jeho ospalá očka překvapeně zírala, jak překypuje energií.
„Co to ráno jíš, že seš tak … živá?“ ptal se a vzal si od ní flašku vody.
„To není jídlem,“ usmála se na něj. V ten samý okamžik pan Skalický otevřel branku u vchodu a do areálu se hrnuly nedočkavci.
„Tak zatím,“ oplatil jí úsměv a odloudal se pryč. Se zájmem sledovala lidi valící se na koupaliště. Od rána měla docela dobrou náladu, pálící slunce jí vykouzlilo na tváři spokojený úsměv. Všichni právě příchozí se svlékali do plavek, ti nerychlejší už skákali do bazénu doprovázeni nespokojenými Jirkovými komentáři.
„Nazdar,“ ozval se známý hlas kousek od ní.
„Davide! Ahoj. Co tady děláš tak brzo?“
„Popravdě? Jen jsem nemohl dospat. Pořád jsem přemýšlel, jak to včera dopadlo, jak jsi to zvládla, a tak vůbec.“ Pořádně si ji prohlédl. „Ale koukám, vypadáš dobře. Povídej.“ Znovu se jen usmála a šla obsloužit zákazníka. Potom se k Davidovi vrátila.
„Dopadlo to dobře. Přišel, já mu klidně řekla všechno, co jsem řekla tobě. Ani se nebránil, protože věděl, že mám pravdu. Rozloučili jsme se a on odešel.“ Vypadala vyrovnaně. To David rozhodně nečekal, když sem dnes ráno přicházel. Věděl, že to zvládne, ale takhle …
„Tak takhle skončila jedna velká láska,“ zakroutil nad tím vším hlavou.
„Kdo by to byl řekl, že?“ Eva pokrčila mlčky rameny a opět se věnovala zákazníkům. „A jak dlouho … deset korun, děkuju … tady dneska budeš?“ vyzvídala dál, když jen tak beze slov vysedával vedle stánku.
„No, myslím půjdu domů. Máma začíná pomalu balit. Já vím, jsem jí říkal, že máme ještě spoustu času, ale ona nedá pokoj. A taky se mám stavit naposledy u babči.“
Po dalších asi deseti minutách se doopravdy zvedl, rozloučil se a vydal se domů. Očima ho vyprovázela až k východu a viděla, jak se tam potkal s Mirkem a dal se s ním na okamžik do řeči.
„Čau. Tak jak je?“ ohlásil se potom Mirek u Evy. Ivoš přišel zároveň s Mirkem a vzadu si oblékal zástěru.
„Jak by mělo být?“ nechápala.
„No, David se zmínil … říkal, že jako kamarádovi mi to snad říct může …,“ koukal po ní po očku a čekal reakci. Jen se pořádně nadechla a nechala ho mluvit. „Jak se to mohlo stát, Evi? Vždyť vy se k sobě dokonale hodíte. Neznám lidi, kteří by se měli tak rádi, kteří by k sobě tak sedli. Přežili jste přeci loni takovou krizi a stejně vám to nedalo nebejt spolu. A teď z ničeho nic?! Byli jste taková jistota. Mě se normálně zhroutil svět. Jako je jasný, že slunce ráno vyjde, že voda teče vždycky dolů, že Karel není normální, tak je i jasný, že vy dva jste spolu.“ Vrhla po něm káravý pohled a pak tiše povzdechla.
„Nějakou dobu už to nebylo ono. Ty přesně nevíš, jak to … Prostě to tak je.“
„Ale,“ namítal dál, jako by se to dalo ještě vrátit, „vždyť vy jste byli středem naší party. Vy jste ti, co nás dali dohromady.“
„Naše parta už není, Mirku. Nevšiml sis?“ Tentokrát vyslovila poprvé nahlas fakt, kterému se Mirek do té doby vyhýbal. V jejich partě byl oblíbený, byli jeho jediní opravdový kámoši. A teď jsou pryč. Každý odjel jinam, každý má něco svého, na společné akce už není čas. Mirkovi se zalila tvář smutkem, odvrátil se od ní a šoural se k bazénu.
„Byla jsem moc krutá?“ zeptala se Ivoše, přesto nespouštěla lítostivé oči z Mirka.
„Jo,“ odpověděl bez váhání, „ale aspoň, na rozdíl od ostatních, upřímná.“ Zklamaně se od Mirka odvrátila a začala připravovat rohlíky na hot-dogy.
„Mimochodem, pochopil jsem správně, že jste se včera rozešli se Štěpánem?“ zeptal se o něco později jen tak mezi řečí. Tiše přikývla a věnovala se dál své práci. Veškerá dobrá nálada, kterou si sem ráno přinesla, ji opustila. Trápila ji Mirkova reakce, ale nedokázala najít řešení. Je to už tak a on se s tím bude muset smířit. Je to až úsměvné. Každý by čekal, že bude koncem tak dlouhého vztahu zničená, ale ono to tak přece nebylo. Konec přišel už pár týdnů před tím, jen už to bylo „oficiální“. A ona se v koutě krámu trápí nad tím, jak jejich rozchod nese někdo jiný.

Ten den jim práce vůbec neutíkala. Moc toho nenamluvili, nechrlili ze sebe vtipy jako jindy. Mirek odešel už dávno, u vody byl snad jen půl hodiny. Zákazníci byli ten den protivní, ona opět nešikovná. Naštěstí nenamočila paní, které vylila pití, takže se o tom šéf nijak nedozvěděl. Ale když jim po celém úmorném dni konečně padla, zhroutila se v koutě na židličku a naštvaně ze sebe strhla zástěru.
„Ještěže jsem nic nerozbila,“ pronesla umírajícím hlasem. Ivoš jí zástěru uklidil a povzbudivě se na ni usmál.
„Dnes uklízím já,“ navrhl, jakoby to nebylo dávno dané. Přikývla.
„Hurá, konec! Lidičky, radujte se,“ křičel na ně Jirka už z dálky. „Copak, těžkej den?“ vypadlo z něj, když uviděl jejich zmučené tváře.
„Tak nějak,“ odvětila mu Eva. Právě sbírala svoje věci do tašky a měla se k odchodu. Rozloučila se s nimi a zamířila domů.

„Můžu tě doprovodit?“ uslyšela těsně za sebou, když vyšla brankou z koupaliště. Jirka, už převlečený do riflí, ji mezitím dohonil.
„Proč ne?“
„Kam se ztratil všechen ten ranní elán? Zářila jsi ze stánku jako sluníčko a teď bys mohla jít přednášet na pohřeb.“
„Díky za kompliment,“ poznamenala ironicky.
„Promiň, tak jsem to nemyslel,“ omlouval se hned a v tvářích trochu zčervenal.

Pomalým krokem došli až před bytovku. Celou cestu si povídali, probrali hromadu věcí, které při práci na koupališti nestihli. Nálada se jí opět zlepšila. Při povídání veselých příhod úplně zapomněla na denní starosti.
„Tak, já jsem doma,“ zakončila svou historku z dětství, když vystoupala po pár schůdcích ke vchodu.
„Fajn. Tak se uvidíme zítra,“ loučil se, když už odemkla dveře, mířila ke schránce.
„Jo, jo. Ahoj.“ Ušel ale sotva pár kroků, když se z bytovky ozval hlasitý pískot, nadšené ječení a pak smích. Vrátil se zpátky Evu zkontrolovat. Jakmile však strčil hlavu do otevřených dveří, vrhla se mu šťastně kolem krku.
„Vzali mě! Vzali mě!“ vykřikovala, zatímco Jirka tak tak ustál nečekané objetí. Až po chvíli si své chování uvědomila, až se ze svého úžasného překvapení vzpamatovala.
„Promiň ...ehm ... nechceš jít nahoru?“ navrhla mu v euforii, jen tak to plácla. Souhlasil. „Ale na oslavu to můžem zapít jen rybízovým džusem, protože víno ani jemu nic podobného zrovna doma nemám,“ omlouvala se, když jej pouštěla do bytu.
„Nevadí. Páni,“ vydechl, když vešel do obývacího pokoje, „to je byteček. Vážně tady bydlíš sama?“
„Jo, je můj.“ V kuchyni nalila dvě sklenky džusu a odnesla je před gauč na stůl. Ještě jednou vzala do ruky dopis z university a nevěříc tomu si ho pročetla znovu.
„Skvělý úspěch. Gratuluju,“ poznamenal, když dopis po třetím přečtení odložila.
„Už jsem nevěřila, že mě vemou. Jsem … tak šťastná,“ pozvedla sklenici a symbolicky si ťukli.
„Vážně pěknej byt. Jak jsi k němu přišla?“ vrátil se Jirka k původnímu tématu.
„Matka prodala náš rodinnej dům a odstěhovala se za přítelem. Z části peněz mi pak koupila toto.“ Spokojeně se zabořila do sedačky, v ruce svírala sklenici džusu a rozzářenými očky se rozhlížela po bytě. Nikdy jí nepřipadal tak … jiný. Proč si ho vlastně už dávno nepředělala k obrazu svému. Všechen nábytek je tady tak, jak ho stěhováci položili. To se musí změnit. Bude z ní přece bytová architektka.
„Takže ty si jinak na všechno vyděláváš sama? A přitom chodíš do školy?“
„To ne. Matka mi posílá nějaký peníze na účet, jako na jídlo a tak. Ale s tím bych už dál nevystačila, proto jsem potřebovala tu brigádu.“ Chápavě pokývl hlavou a napil se.
„A ty bydlíš jak? S rodiči?“ ptala se teď pro změnu Eva.
„Ne, kdepak. Taky bydlím sám. Naši se taky odstěhovali, zhruba před čtyřmi lety. Dělal jsem vejšku a oni se přestěhovali na druhou stranu republiky. Co tam? Nechali mi teda náš bývalej byt pro skromný žití. Stejně ho budem brzo prodávat.“ Prohlížel si tu místnost. Přišlo mu zvláštní, že poličky jsou téměř prázdné, jakoby v nich něco chybělo.
„Jak to? Kde budeš bydlet?“
„Já? Na podzim nastupuju do nové práce. Odjíždím pracovat do Švýcarska do lyžařského centra. Mám to tam nějakej čas domluvený.“ Žasla. Práce ve Švýcarsku jí přišla hrozně zajímavá. Měla tak výbornou náladu, že by jí přišlo zábavné i sledovat šumící obrazovku.
„Tak to je úžasný. To se musíš asi hrozně těšit, ne?“
„To jo. I když moc na výběr nemám, s vysokou sportovní školou. Teď se učím němčinu, protože angličtinu a francouzštinu celkem ovládám.“ Znovu se trochu napil džusu, přitom ale nešťastně drcnul rukou o opěradlo a polil si rybízovou šťávou bílé triko.
„Sakra,“ zaklel a snažil se škody aspoň zmenšit, „to asi vyprat nepůjde, co?“
„Ale jo,“ namítla, zatímco odnášela jeho poloprázdnou sklenici do kuchyně. „Musíš to ale hned zaprat. Koupelna je tady,“ mrkla na něj z kuchyně a Jirka si začal okamžitě polité tričko svlékat. Šla ještě seprat pár kapek z gauče, v koupelně už tekla voda proudem.
„A neomlouvej se. To zmizí. Na takový skvrny mám svoje finty,“ volala na něj, když od umyvadla slyšela něco jako omluvy. Polštáře položila na zem a začala vehementně drhnou flíčky. V tom se ozval zvonek.

„Ahoj, Evi.“ Ve dveřích stál Štěpán, ve tváři naléhavý výraz. Ani se nezeptal a vešel do bytu.
„Evi, celej den jsem nad tím přemýšlel. A myslím, že je to blbost. Já vím, valnou část viny na tom mám já. Vím to. A to se změní,“ chrlil ze sebe opřekot a přešel do obývacího pokoje, aniž by z ní spustil oči. „Přece … po takové době, co jsme spolu to nemůže prostě jen tak skončit a ho … tovo.“ To se právě otočil a spatřil rozházenou pohovku a sklenice s červeným pitím na stole.
„Ty tu někoho máš?“ zeptal se překvapeně. Stačila říct jen „Vlastně jo.“, když se v koupelnových dveřích objevila nahá Jirkova hruď.
„Kde máš mýdlo, prosím tě?“ Chvíli se na sebe oba udiveně dívali. Nakonec se Štěpán naštvaně otočil na Evu.
„Jasně, chápu. Pardon, že jsem rušil.“ Rázným krokem vyrazil z bytu a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Eva i Jirka zůstali na okamžik tiše stát a pozorovali chodbičku, ve které právě zmizel Štěpán.
„Podělal jsem ještě něco?“
„Ale nic,“ uklidňovala ho a šla mu do koupelny najít to mýdlo.
„Vypadal naštvaně. Neměl bych mu to jít vysvětlit?“ staral se ale dál.
„To myslím není třeba. My se totiž včera rozešli,“ pronesla s ledovým klidem, vyšoupla ho od umyvadla a převzala praní.
„To mě mrzí,“ řekl tiše, hledíc přitom na Eviny ruce.
„Nemusí. Už dlouho to bylo špatný, nemohlo to jinak dopadnout … Hele, tak já ti to triko tady pověsím, vyperu ho a pak ti ho donesu do práce.“
„A v čem jako půjdu domů?“ divil se s otevřenou pusou. Natáhla se k věšáku nad skříní a přeprané triko tam pověsila.
„Půjčím ti něco svýho,“ oznámila mu jednoduše, jako by to byla samozřejmá každodenní věc. Rozesmál se. Představa sebe samy v obtaženém dívčím triku na ramínka ho opravdu pobavila.
„Jen ať to není růžový,“ prosil ji.
„Do tohohle by ses mohl vlízt,“ vytáhla nějaké černé triko a jeho poznámku ignorovala. „Je to to největší, které doma mám,“ dodala ještě.

Po další půlhodince se Jirka zvedl k odchodu.
„Díky za společnost,“ vyprovázela ho až dolů před bytovku.
„To nemáš vůbec zač. Já spíš děkuju. Žes to se mnou přežila. Polil jsem ti gauč, zabavil triko, odradil přítele a zlikvidoval ti veškerý zásoby rybízovýho džusu.“ Celý ten výčet ji rozesmál. Měl pravdu, zrovna takhle si asi oslavu přijetí na školu nepředstavovala. Ale přesto to byl fajn večer. Oba se smáli.
„Tak ahoj,“ rozloučil se pak a odkráčel pryč.
„Čau.“ Zamkla za sebou vchod a vyšlapala k sobě schody po dvou.