Den který všechno změnil

Den který všechno změnil

Pavel je šťastný,
Pavel se raduje,
Pavel září.
V sobotu se žení. Markétu zná už sedm let. Zpočátku ho odmítala, ale on vydržel a jeho vytrvalost byla po letech odměněna.
Spokojeně se protáhl a vyhrabal z postele.
Má toho dnes ještě tolik na práci. Vyzvednout oblek, zařídit kytici a pak ho čeká zlatý hřeb mládeneckého života. Velký flám na rozloučení se svobodou.
Den utekl jako voda.
Krátce před osmou večerní ho vyzvedl taxík a velký tah nočními podniky mohl vypuknout. Víno, ženy, zpěv a hlavně kamarádi. Tak vypadala poslední noc Pavlovi svobody.
První bar, druhý, třetí a pak ty další, které se slili do jediné rozmazané šmouhy.
Po pravdě řečeno ani netušil jak se dostal domů.
Otevřel oči, ale raději je hned zase zavřel. Ostré světlo ranního nebo spíš poledního slunce znásobilo bolest v hlavě plné zbytkového alkoholu.
Pokusil se obrátit na posteli, ale do něčeho narazil.
V bolavé hlavě rezonovala jediná otázka:,,Co to tady leží?“
Pomalu otevřel jedno oko a překvapeně i to druhé.
Společnost mu dělala mladá spící dívka.
Nic nechápe a ničemu nerozumí.
Panebože, kde se tady vzala ?
Rychle se posadil a vidí po podlaze rozházené části oblečení. Jediné na co dokáže myslet je strach. Strach co by tomu všemu řekla Markéta. Musí tu dívku probudit a všechno uklidit než přijde.
Jemně se spící krásky dotknul a ta se posadila na posteli.
Malou chvilku se dívali jeden druhému do očí.
Pak řekla:,,Jak si se vyspal miláčku ?“
Chvilku váhal a pak se krásné neznámé svěřil. Má totální okno.
Jen nevěřícně zakroutila hlavou a jemně se k Pavlovi přivinula.
Cítil její horoucí rty na svém těla.
Chtěl odolat, ale nešlo to.
Spojení muže a ženy v objetí vášnivé lásky zastřelo jeho mysl i svědomí.
Čas se jakoby zastavil.
Vše okolo přestalo existovat.
Pavel zapomněl na Markétu.
Pavel zapomněl na svatbu.
Pavel zapomněl i na kocovinu.
Byla tady jen ta dívka a on.
Jeho svět sice zastavil, ale svět lidí okolo šel dál. Ve chvíli, kdy láska dosáhla vyvrcholení přišla do Pavlova domu jeho nastávající.
Její slova budou našeho hrdinu pronásledovat až do smrti.
Vykřikla jen čtyři slova spojené v jednoduchou otázku:,,Pavle, jak jsi mohl ?“
Dívka i Pavel byli vytrženi z eroticky vášnivého snu a vráceni do kruté reality.
Chtěl něco říci, ale bylo pozdě.

Markéta vyběhla z domu a než se vzpamatoval byl slyšet jen zvuk startujícího auta a svištění pneumatik.
Dívka rozpačitě řekla:,,No já raději půjdu.“
Rychle se oblékla a vyšla z ložnice.
Pavel je sám. Po tváři mu stékají slzy bezmocného vzteku. Ví jak strašně pochybil. Stydí se až do hlouby duše, ale neví jek z této situace vyjít.
Dokáže jen sedět. Uběhla hodina pak i druhá. Pavel slyší klapnutí u vstupních dveří.
To musí být Markéta !
Snad mu odpustí ?
Do ložnice vešel nastávající tchán, Markétin otec.
Jeho tvář je plná bolesti. Pavel to nechápe. Od tohoto silného muže čekal zlobu a výčitky a on místo toho tiše trpí.
Nastávající tchán se na něho podíval a překvapeně se zeptal:,,Ty to už víš ?
A pak dodal: ,,Ale od koho?“
Pavel si utřel oči a vykoktal zásadní otázku:,,Co se stalo?“
Zničení muž usedl na postel a řekl: ,,Když Markétka jela od tebe měla nehodu. Vylítla ze silnice……“
Dál už nemohl, bolest ho zlomila.
Pavel cítí jak má stažené hrdlo přes, které se vydrala jen poslední otázka tohoto podivného dne:,,Je mrtvá ?“
Zničený otec se zmohl jen ne letmé přikývnutí. Po něm se zvedl, podal šokovanému Pavlovi ruku a pomalým krokem vyšel z místnosti.
On je zničený. Jak může být zničený jen otec, který ztratí dceru.
Pavel je na tom mnohem hůř.
On ztratil milovanou ženu.
On jí, ale nejenom ztratit.
On její smrt přímo zavinil.
S takovou hroznou vinou se snad ani nedá žít.
Pavel sedí a civí do zdi. Ubíhají hodiny, dny, týdny, měsíce. Milosrdné šílenství zatemnilo jeho duši.
Přátelé ho našli sedět na posteli.
Mluvili na něho, prosili ho, přesvědčovali, ale tiché mlčení, které přímo křičelo vnitřní bolestí to byla jediná jeho odpověď.
Převezli ho do léčebny.
Lékaři zkoušeli vše možné metody léčby a nic.
Pavel se uzavřel do své duše jen se svojí strašlivou vinou.
Čas plynul. Uběhl rok pak i půl druhého a Pavel opustil svoje duševní vězení a vrátil se do světa lidí.
Vyšel z psychiatrické kliniky a krokem člověka, který se už pevně rozhodl šel k ,,Mostu sebevrahů.
Díval se po lidech, po domech i po stromech. S každým koho potkal se v duchu rozloučil.
Oni nic nevědí.
Nic netuší o tom jaké břímě si nese. Došel ke svému cíli. Vysoké zábradlí a pak hlubina bez konce.
Tam snad najde klid a odpuštění.
Poslední pohled.

Po chodníku se k němu blíží mladá žena s kočárkem. Jeho pohled se sveze k její tváři.
To není možné !
To přece nemůže být ona ?
Je to ona ! Ta noční láska z noci před Markétinou smrtí.
Pohledy mladých lidí se střetli.
Překvapeně řekla:,,Co se ti stalo ? Vypadáš strašně.“
Pak smířeným hlasem řekla:,,Podívej to je tvůj syn.“
Pavel je jako opařený.
Jeho syn.
Nakoukne do kočárku a vidí asi tak půl až jedno roční miminko, které spokojeně spí.
Ta noc a dopoledne hříšné vášně vydala ze devět měsíců své ovoce.
Ve chvíli, kdy jeho ubohá Markéta opouštěla jeho vinou tento svět povstal nový život.
To je tak strašně smutné.
Pavel ví co teď udělá. Půjde s neznámou dívkou a svým synem. Musí jim toho tolik vysvětlit. Na Markétu nikdy nezapomene a svojí vinu nikdy nedokáže odstranit, ale jeho život musí pokračovat.
Jestli se Markéta dívá z nebeských výšin snad ho pochopí a třeba mu i odpustí.
Kdo ví ?
Chybovat je lidské.