Pro ten strom, pod kterým jsme nebyli ...

Potřebuju emoce, svoje silné city, tu zvláštní bolest srdce a především ten hlasitý, splašený tlukot. Úsměv a asi i tu lehoučkou nepatrnou slzu v oku, abych to byla doopravdy já.
/ potřebuju cítit, že cítíš /
.
A možná proto tu teď sedím tak sama / I´m alone, because I want to be / . Je tu klid. Na starém kameni plném Slunce, co mě sice studí do nahých stehen ale aspoň mě zná, zase přemýšlím o tom, proč jsem sem na to nejkrásnější místo v -mých očích- nikdy nikoho nevzala. Zase se trápím bez důvodu, což je už zatraceně velký důvod. Jen tak, aby mě zahřál lidsky. Vzal mou ruku do dlaní a jemně přejel ukazováčkem můj palec a zároveň mě poznal.Až se budu třást. Strachy? Mě, mé schizofrenní druhé já i duši, co se zmateně zasekla někde uprostřed. Protože se najdou věci, které já doopravdy nedokážu.
.
Víš, asi všechno má svůj důvod. A určitě všechno je se vším tak zatraceně spoutané./ láska a hrob masový / Bála jsem se, že by nikdo nepochopil to kouzlo. Slunce, jež mě něžně hladí svými paprsky po tváři. Od zavřených snivých očních víček až ke rtům, co by tak strašně moc chtěly objímat ty tvé. Žlutý kotouč, který kouzlí a maluje ten nejzářivější svit a jas.V mém srdci. Jen tam je to opravdu vidět. Nikdo by nevycítil tu sílu- mechu, šeptajicího o něčem, z čeho jde maličko strach. O smutku, touze, radosti. O tobě a mé lásce.Neviděl by sílu otevírajicího se tulipánu, jiskry v očích z dočasného života včely i mě.A pak by se divil. A svazoval mě otázkami. A přitom já mám ráda právě ten pocit volnosti. Kdy jen sny, ve kterých se umírá touhou jsou ty nejlepší jaké kdy člověk může mít.... Stejně jako pár šťastných chvilek...
.
A snad dík tomu jsem se zavázala, že je to jen moje místo. Moje a mých snů. Aby mi to nikdo nemohl zkazit, zničit, pošlapat. Jenže čím víc se tu teď sama topím ve svých rozněžněle zoufalých slzách a představách, tím spíš mi dochází, že to ne v nich ale v tobě se topím a že bych byla ráda, kdyby moje sny byly naše společné. A i když je to vůči milovanému místu a jeho kráse sobecky nespravedlivé, všechno co teď chci, je tady být s tebou. Jen být s tebou. A nic míň. / nějakým způsobem -sedmým smyslem- tuším, že bys mi to nepošlapal /
.
A asi to moc prožívám. / na to, že můj první kluk netušil co to ta Láska vůbec je. Nebyl blbej, protože se jí bál.A tak mě to nestihl ani naučit. Druhej to věděl moc dobře, neustále si lítal v oblacích a potom po nocích brečel. Bolela ho a tak mě asi chránil.A já měla strach, že mě nikdo nenaučí mít rád.Ale teď jsi tu ty. A já? Jsem už nejsem samouk. Ostatní si nepamatuju, nebo třeba nebyli. Každopádně ve mně něco málo z nich a ní zůstalo, odešli a já už nejsem stejná.A nikdy nebudu. Potřebuju ji. -All I need is love- A potřebuju, abys tu byl./
.
A popravdě nevím, jak jsem přišla na to, že ty jsi na tom stejně...Asi. Nevím. Fakt. Protože láska existuje, je. Romance, naděje, něžnost, nostalgie, vzpomínky, strach, motýl v žaludku, nechuť spát a touha objímat. Možná je pravda, že je to potřeba.... I když dost ochuzeně řečeno. Tak řekni, souhlasíš? -má a nemá mě rád-
A já v to asi věřím,
asi v doufám,
asi už konečně vím, co bych chtěla.
.
Víš, já totiž najednou chápu význam slov, rozumím hrdličkám, slavíkovi co pěje růži. Nikdy jsem to nezažila a trochu mě to překvapuje. Myslím, že prožívám pravý ,,lásky čas" a jestli ne, tak jsem nikdy nečetla Máchu a nebála jsem se, že se jednou probudím a ty tu pro mě nebudeš a mně zbyde jen vesmír tvých lží. Složená pravidla hry, cos hrál a já je neznala. Poslední dva dny jsem nespala pro jistotu vůbec a schovala jsem všechny hrací kostky v domě...
A asi začínám i bláznit, prožívám pocity mé mámy před dvaceti lety. Ty, při kterých začínala její zkáza...

(( Pohádka o nich /mámě a člověku, co jí zůstal navždy v srdci /, ze které se neučím, i když bych asi třeba měla:
Žila, byla a ráda ho poslouchala. Každé jeho slovo a věta, bylo její letmé štěstí, zachycené na jeho vlhkých rtech. Které se bála líbat v reálu. / Jinak to dělala často / Nesvá. Možná. Malá. Ale šťastná, nikdo z nás si nedovedeme představit tu radost. Nefalšovanou, skoro dětskou. Zamilovala si jeho pohled / aniž by proklínala Wichterleho a jeho lest s čočkami / a myslela si, že on miluje ty chvíle, kdy jsou spolu. A snad jí to i odkýval, když se zeptala. Nebo mlčel. Ale sám nikdy nezačal. Byl pro ni princem a i když jí říkali, že je zmatená ze svých pocitů, bránila se jim. Ráda snila po jeho boku, chtěla růže z papíru, na 1. máje pusu pod třešní , objetí. Stisknutí pravé ruky, jistotu. A vyčerpala všechnu lásku určenou pro oba... Neustálými hloupými otázkami, naivitou, zmateností v něm, nedůvěrou ... Pozdě jí došlo, že
sny patří občas jen do spánku,
přání se nemusí vždy plnit,
a princové se do ničeho nesmějí tlačit.
Už vůbec né do kouta , kde není šance se projevit. I když ji třeba miloval. ))
.
.
.
Víš, pro tebe a jazyk, kterým mi jednoho dne sebereš víc než jen mentolový bonbón z úst, jsem schopná učit se hledat smysl na dně sklenky vína,
jít na pouť aniž bych se vrátila s růží z papíru / a soukromým papírovým letadlem /,
usmívat se a líbat se na 1. máje třeba na louce plné pampelišek namísto třešní / protože v leže je to stejně lepší /,
čekat na zázraky,
brát věci míň vážně,
mlčet, když si to budeš přát.
Cokoli, jen potřebuju čas, abych se mohla smířit s tím, že na některý otázky mi nedáš odpovědi....
/ něco nelze vyjádřit slovy. Víš to dávno, já to vím teď. /
Protože tě mám ráda...
.
A začala mi být zima, Slunce už nemělo důvod mě hřát. Je mi krásně. Samo o sobě. Myslím na tebe a to mi stačí k letmému štěstí. / cítím, že cítím /...jen jsem si to potřebovala sama ujasnit. Je legrační, jak skrze písmenka poznávám sebe...
.
// Zastrčila dopis pod kámen, co jí celou dobu studil do nahých stehen, a jeho kopii zalepila v obálce. S úsměvem a větvičkou třešní ve vlasech odešla. Máma jí totiž neřekla, že když člověk mlčí, může to někdy znamenat, že dopravdy nemá rád... //