Víla a rytíř

Rytíř Dan se za hvězdné noci na svém bujném vraníkovi vracel hlubokým lesem domů ze sousedního panství. Prodíral se hustým porostem, až dorazil k mýtině, kde se zastavil. Seskočil z koně a překvapeně strnul. Na palouku, jehož osvětloval velký tajemný měsíc v úplňku, spatřil nádherné stvoření. Kolem košatého starého dubu tančila jako lehký vánek víla s medovými vlasy, do nichž měla zapletené květy fialek. Na oblých křivkách se třpytil téměř neviditelný háv utkaný pavoučky z mnoha jejich sítí, ozdobený večerními slzami matky Země.
Dan se nadechl a zrychleně zamrkal, srdce měl až v krku při spatření kypré krásky, cítil se najednou slabý, projela jím silná vlna vzrušení, když si uvědomil, že na ni zírá, protože pod sotva viditelnými závoji se rýsovala plná ňadra, zakulacené bříško, pevný zadeček, mléčná stehna. Přitahovala jej magickou silou. Nasedl na koně a pobídl ho vpřed. Tryskem dorazil k víle, natáhl pevnou paži a vyzdvihl ji k sobě do sedla, objal ji a uháněl po pěšině vstříc svému domovu.
Zaskočená Violetta vzhlédla nesměle ke svému únosci. Zahleděla se do jeho modrých očí a v ten moment byla ztracená. Objevil se nový příjemný pocit, který rozechvíval každý kousek jejího těla, až se schoulila v jeho náruči. Přikryl ji starostlivě svým pláštěm, jakoby jí snad byla zima.
Zanedlouho mlčky dorazili k hradní bráně, projeli na nádvoří, kde hradní pán seskočil z koně a vzal ji do náruče. Nesl ji loučemi osvětlenou ztichlou síní do své komnaty. V místnosti vytopené a měkce osvětlené kamenným krbem ji položil na obrovskou postel, odkud ho pozorovala svýma velikýma bojácnýma očima. Urychleně se svlékl a ulehl k ní. Něžně pomalu odhaloval zkušenými prsty její tělo, až ležela zcela nahá a bezbranná, s doširoka otevřenýma modrýma očima. Sklonil se k ní a ochutnal její měkké rty, nebránila se, naopak jej na oplátku hladila po krátkých tmavých vlasech. Jakoby je vedla tajemná síla, které podlehli. Milovali se, něžně, vášnivě, naplno. Objevovali se navzájem, odhalovali své vášně a pocity tomu druhému, bez obav, bez skrupulí.
Přitáhl si ji do náruče, přivoněl k ní, a ačkoliv si chtěl povídat, vůně a únava jej uspala.
Violetta se po krátkém vydatném spánku vzbudila, vysvobodila se z Danova objetí, sebrala na zemi svůj vílí oděv a odešla zpět do lesa schovaná pod křídly noci. Pokud se nevrátí do prvního slunečního paprsku, nenajde cestu zpět a uvízne mezi světem lidí a světem lesních víl, nebude ani ženou, ani vílou, stane se vlastním stínem.
Sluneční paprsky pošimraly rytíře na těle. Cítil pronikavou vůni fialek, otevřel oči a na lněném prostěradle našel několik fialových kvítků. Takže to nebyl sen? Vzpomínal, co se v noci událo, a pak si uvědomil, že zůstal sám.
Rozmrzele vstal, umyl se v chladné vodě, oblékl se a vydal se na snídani a za každodenními povinnostmi. Nemohl však přestat myslet na tajemnou krásku, kterou si včera přivezl domů a která tak záhadně zmizela. Proč?
Navečer, kdy teplé slunce zacházelo za obzor, vydal se znovu do lesa hledat svou vyvolenou. Jezdil křížem krážem než nalezl skrytý palouk s košatým dubem. Počkal v úkrytu jako předešlou noc, dokud ubývající měsíc nepostříbřil šepotavé lístky stromů. A pak ji konečně zahlédl. Stejně jako včera tančila Violetta na měkkém mechovém koberci tanec, který Dana omámil. Hbitě vyskočil na vraníka a znovu opakoval včerejší scénu. Tentokrát se k němu sama přitulila.
Kůň pádil k domovu, nesouce zamilovaný pár. Pomilovali se a zakrátko opět usnuli. Víla rytíře před půlnocí zase opustila. Noc co noc se setkávali na palouku a noc co noc Violetta opouštěla spícího Dana a vracela se do lesa.
O třetím úplňku odvezl rytíř Dan milenku na svůj hrad. Položil ji na ustlanou postel a svlékl se. Stáhla svůj šat sama, vztáhla k němu ruce, ale nešel blíž. Vzal z truhlice ošatku a zasypal její bílé tělo záplavou fialových květů. Klekl si před ni, vzal její levou ruku do dlaně a navlékl jí prsten.
„Vezmeš si mě, lásko?“ zeptal se tiše, ale pevným hlasem.
Zaskočená Violetta mlčela.
„Ano nebo ne, pověz, prosím…“ naléhal na ni.
„Já…“ zklamal ji hlas. Podala mu i druhou ruku, držel je ve svých mohutných dlaních a palci přejížděl po jemné kůži. „Moc si vážím tvé nabídky, ale prosím, je moc brzy. Jestli tě to neodradí, zeptej se mě za další tři úplňky a já povím ano,“ odvětila mu klidně a políbila ho. „Prsten si však nechám už teď jako symbol tvé lásky. Vyměním ho však za spletený pramen svých vlasů. Dokud jej budeš nosit, nezapomeneš na mě.“ Vzala nůž a uřízla kadeř, kterou umně spletla s několika květy a pak mu ji na krku zavázala.
Objal ji a pak spolu splynuli v aktu lásky.
Následující noc vyhlížel Dan Violettu zbytečně. Netančila na palouku u dubu ani příští noc, ani tu další. Hledal ji, prosil, klečel v trávě a zoufale volal její jméno. Violetta se však neobjevila.
Schovávala se ve vykotlaném kmeni dubu, skrytá před zraky svého milého. Nesměla se mu ukázat. Rvalo jí to srdce, trápení, kterým musí projít oba dva, bolest rostla s každým jeho nářkem, s každou slzou, která se mu objevila v očích, s každou prosbou jejího návratu. Volal svou lásku, která nepřicházela. Nevzdával se a jezdil k dubu noc za nocí po tři úplňky. Pohubnul, na panství nedbal, toužil jen spatřit ženu, kterou miloval.
Když slunce zašlo za obzor, vyvedl Dan vraníka ze stájí, nasedl a uháněl po známé cestě. Dnes bude na sametově hvězdné obloze zářit měsíc v úplňku.
Rytíř dorazil na místo, přistoupil k majestátnímu stromu, jenž víle poskytoval úkryt a se skloněnou hlavou si opřel čelo o jeho kůru. Zašeptal její jméno: „Violetto, má lásko, vrať se mi…“
Violetta stála v kruhu ostatních víl skrytá před jeho zrakem. Královna víl k ní přistoupila a sňala z jejích vlasů všechny fialky. Sestry svlékly její pavučinový háv a pokropily ji ranní rosou. Voda se změnila v krásné, bohatě zdobené, stříbrné šaty. Královna jí pokynula rukou: „Nikdy na nás nezapomeň a vyprávěj o nás svým dětem a dětem svých dětí, aby si pamatovaly, že jsme ochránkyní matky Země, že svým tancem dáváme energii rostlinám, aby blahodárně působily na všechno živé, aby dávaly kyslík lidem i zvířatům, aby chránily a živily... Jsi volná, jdi za svým mužem.“
Nyní už ne víla, nyní už žena Violetta vykročila z úkrytu. Dotkla se lehce ramene svého milého a promluvila na něj: „Miláčku...?“
Otočil se nevěřícně za sametovým hlasem, který slyšel volat ve snech, zda to není sen. Stála tam, skutečná, opravdová, v šatech. Zářila, nádherná v měsíčním světle.
Uchopil ji do náruče, zvedl vysoko a pak ji rychle objal. Toužil cítit její blízkost, slyšet tlukot jejího srdce, dívat se jí do očí, slyšet její hlas, dotýkat se jejího těla, činit jí radost a potěšení. Nemohl se jí nasytit, stejně jako ona jeho.
„Ano…“ vydechla jen.
„Jaképak ano?“ zeptal se zmateně.
„Ano, vezmu si tě,“ zvolala zvesela.
Zapískal na svého koně. Jakmile přiklusal, vyzvedl ji do sedla a pak se vyhoupl za ni. Zahalil je oba do teplého pláště a uháněl šťastně domů.
Z blízkého kostela zněly svatební zvony. To se žení náš hradní pán, volaly hrdě do okolí. Dodnes si lidé kraji vyprávějí pověst o tom, jak si kdysi dávno vzal chrabrý rytíř vílu, kterou zahlédl při úplňku téměř nahou tančit kolem starého dubu…