Černá a bílá 31

Kráčela prosluněnou ulicí a mířila k potravinám. Lehký vítr si pohrával s volnými pramínky hnědých vlasů kolem narychlo stočeného drdolu. Opět měla dobrou náladu. Kamarádi by vážně nevěřili, že před pár dny ukončila dvouletý vztah. Důvod ale dobrý. Během víkendu se u ní doma totiž zastavila paní Bílá. Když ji uviděla ve dveřích, málem ztratila dech. Obávala se jejich setkání, všeho vysvětlování a omlouvání se, ale paní Bílá ji jak jinak překvapila. Souhlasila se všemi jejími důvody a na vrchol všeho ji ujistila, že ji má ráda jako vlastní dceru a že tohle na tom nic nemění. Nakonec s paní Bílou ještě upekli vynikající buchtu podle nového receptu. Prostě celé dva dny si skvěle užila, i když se jí práce nevyhnula. Lidi však byli milí a nikdo se tam úspěšně neutopil.

Bylo úterní dopoledne a Eva si šla ještě před nástupem do práce nakoupit. Před obchodem si však všimla známého auta. Jakmile vešla do samoobsluhy, ihned spatřila jeho majitele. Štěpán stál u chladící boxu a vybíral si jogurt. V první chvíli mu málem vyrazila na pomoc, protože moc dobře věděla, který jogurt má rád. Pak si ale vzpomněla, kdy se naposledy viděli, a raději kolem něj jen s pozdravem prošla. Ani se za ní neotočil. Zaujatě pročítal etiketu jakéhosi výrobku, který nakonec stejně zklamaně položil zpět na jeho místo. Setkání se ale nevyhnuli u odkládacího stolku za pokladnou. Koutkem oka si všimla, že do tašky dává jako poslední krabičku cigaret.
„Dal ses znovu na kouření?“ zeptala se jako mimo řečí, přestože do té chvíle vedle sebe stály v hrobovém tichu, navzájem se ignorovali.
„Ne. To je pro kluky. Proč se zajímáš?“ nasadil hrubý tón.
„Jen tak. Znáš můj názor na kouření.“
Místo odpovědi už ale zaznělo jen otrávené zabručení a Štěpán zmizel z obchodu. Zaslechla ještě zvuk motoru na ulici.

Tentokrát se moc lidí nepřišlo svlažit do bazénu. A těch málo si doneslo své vlastní zásoby. Takže Evě a Ivošovi práce vůbec neutíkala. Společnost jim u stánku dělal jen Mirek. Od neděle se s nimi už zase bavil, přiznal, že měla Eva pravdu. Ukázalo se totiž, že Štěpán sice nemá kdy se za Mirkem zastavit, ale se svou novou partou si klidně vyrazí na celé odpoledne k bazénu. Když mu ještě na vrchol všeho jen letmo odpověděl na pozdrav, definitivně se vrátil na svoji stoličku u občerstvení. I Jirka svou práci odbýval víc než jindy, stejně jako Mirek si zabral jedno místo u stánku a po většinu dne tam spolu klábosili.
„Se divím, že nemá kocovinu,“ plácl jen tak do vzduchu Mirek, když se Jirka zase po dlouhé době zvedl a šel na své plavčíkovo místo. Eva se nemusela víc ptát, stačilo, že tázavě zvedla obočí, a Mirek pokračoval.
„No jo, to ty nevíš, páč do klubů moc nechodíš. Ale tady pan plavčík je známej jako největší pařmen v okolí. Jakmile je někde nějaká akcička, nesmí chybět. Ti nebylo divný, že je mu v práci tak často blbě?“
Eva ale neodpověděla. Právě si k ní přišel nějaký malý chlapeček pro zmrzlinu, musela se mu tedy věnovat. Ivoš se však zapojil do rozhovoru místo ní:
„Tak je pravda, že si rád vyrazí. Ale on na to má právo. Našetřený prachy mu ještě chvíli vydržej a pak si odjede vydělávat těžký peníze do zahraničí. To je život.“ Zároveň čistil friťák a do obličeje mu vystříklo trochu vysmaženého oleje. Eva mlčela. Když obsloužila mladého zákazníka, rozhlédla se letmo po koupališti. Pohled se jí při tom zastavil na pohledném plavčíkovi sedícím na druhé straně bazénu. Díval se přímo na ni. Uhnula oči a zapletla s kluky rozhovor na jiné téma. Jenže ty kamínky, které se v ní před nedávnem ozvaly, jakoby se zvětšily a třely o sebe tak, až se jí se zvláštním pocitem stahoval žaludek.
„Nic, skončím si na toalety,“ prohlásil po chvíli Mirek, „přichází vám za mě náhrada.“
Měl pravdu, sotva zmizel za rohem, objevil se David.
„Ahoj, tak se jdu rozloučit,“ pozdravil přítomné a posadil se.
„Cože? Takže zítra odjíždíte?“ ptala se překvapeně Eva.
„Jo, známí na Slovensku už se nás nemůžou dočkat,“ povzdychl si otráveným hlasem. Další rodinná dovolená. Před nedávnem se vrátili s rodiči od moře a už znovu vyráží. Takhle to bude pokračovat po celý prázdniny.
„Aha … Takže se vidíme zas na dlouhou dobu naposledy, co?“
„Kdepak,“ vytasil se s další překvapivou odpovědí, „mám v plánu se tady stavit ještě večer, unýst tě k tobě domů a ještě třeba chvíli pokecat. Pokud by ti to teda nevadilo, protože teď už zase musím letět. Ještě dobalujem, co máma před týdnem zapomněla.“
Rozloučil se se všemi zrovna ve chvíli, kdy se vrátil Mirek.
„Ty jo, už sem zas kouká,“ stěžoval si pohoršeně Mirek. „Kdo prosím tě?“ divila se rozjařená Eva. Davidova návštěva ji dokázala pokaždé potěšit.
„No Jirka, kdo jinej,“ rozčiloval se. „Furt se sem dívá.“ Eva sklopila oči a bez komentářů se věnovala skládání oplatků na poličky.
„No jo,“ plácl Ivoš jen tak, aby si Mirek nemyslel, že jej nikdo neposlouchá.
„Stejně,“ pustil se Mirek do dalšího monologu, „práce plavčíka tady pro něj musí být strašně výhodná. Tak znáte to, hromada pěknejch holek …“ Nikdo neodpovídal. „Stejně se divím, že kluk jako on má takovou pověst. Vždyť ani není nijak výrazně hezkej. Mě teda jako dokonalej Ken nepříjde. Třeba já, jo, to bych pochopil. Já jsem pěknej,“ Mirek nezapomenul přidat nadsazenou chválu sama sebe, samozřejmě ji bral jako legraci, „a chápavej a romantickej. To on ne. To jste slyšeli? Ten počet holek, se kterejma už byl? Pche, don Juan. Takovej lovec dívčích srdcí, jakmile je ale dostane, nechce je.“ Právě vyplulo na povrch jedno ze skrytých Mirkových tajemství – je drbna. Mirka přerušilo v pokračování až zapípání mobilního telefonu. Evě přišla zpráva od Kamily, že by se s ní ráda někdy sešla. Že by mohly zajít třeba na zmrzlinu do cukrárny, prostě pokecat. Nadšeně jí odepsala a další kámošovy poznámky na plavčíka ignorovala.

„Tak jak bylo dneska?“ vyptával se David, když kráčel pomalu vedle Evy a nesl jí tašku s nákupem. Slunce bylo ještě nad obzorem, ale ulice byly přece jen zbarveny trochu do ruda.
„Docela dobrý. Lidi sice nechodili, ale on nám to Mirek vynahradil, takže fajn,“ odpověděla takovým tónem, že okamžitě věděl, na co naráží.
„Jasně, zase měl ukecanou náladu, co?“ chápavě přikyvoval hlavou.
„Dnes se hlavně navážel do Jirky.“
„Jirka? To je ten plavčík, co se na tebe pořád dívá, že jo?“
„Co s tím všichni máte?“ rozčílila se a rozrušeně začala vytahovat klíče z kapsy, protože se právě ocitli před jejím domem.
„Ale nic. Chceš nějak pomoct?“ zeptal se radši, když viděl, že nemůže otevřít domovní dveře.
„Díky,“ poděkoval jenom.
„A vidělas‘ teď někdy Štěpána?“ vyzvídal, když se už posadil v jejím bytě na pohovku a čekal na sklenici vody.
„Jo. Dnes ráno jsem ho potkala v obchodě. Ale i před tím. Byl teď o víkendu na koupáku,“ postavila před něj pití a šla se umýt do koupelny.
„Co tam dělal? Vždyť přece neměl čas chodit tam za tebou. A teď už ho má?“ Pořádně si lokl vody a čekal na odpověď.
„Asi jo. Byl tam s celou kapelou. Docela dobře se bavili,“ dořekla, když se posadila na gauč vedle něj.
„Stejně je to zvláštní, co? Nejsou to ani dva měsíce, co jsme byli všichni pořád spolu. A teď? Kluci makaj, holky se rozjeli do měst, já taky pryč, se Štěpánem jste se rozešli a Mirek zůstal sám.“
„Nezůstal,“ bránila ho, „je přece skoro každej den s náma na koupališti.“
„To je pravda, ty sis vlastně taky našla takovou novou malou partu … no jo, já vím, nemyslel jsem to tak,“ dodal rychle, jak postřehl její namíchnutý pohled. „A co teda ten plavčík?“ vrátil se k nedokončenému tématu. „To, že na tebe kouká, nezakecáš.“ Slabě se usmála a chopila se své sklenky.
„No jo, já vím,“ šeptla si pro sebe.
„A nedáš mu šanci?“ provokoval ji a šibalsky na ni koukl.
„Vždyť jsem se teď rozešla se Štěpánem! Víš, že nejsem taková,“ bránila se.
„To moc dobře vím. … Ale pěknej je, teda jako pro holky,“ dobíral si ji dál.
„Je, to nepopírám,“ usmála se teď i Eva. Přistoupila na Davidovu hru, stejně měla skrytou potřebu to s někým probrat. A Kamila je teď nějaký čas pryč, nerada by ji s tím obtěžovala.
„Tak vidíš. Nechápu, proč chceš být sama. Stejně, sama jsi říkala, že se Štěpánem jste se jako rozešli už dávno. Co ti brání?“ Rozpačitě se porozhlédla po pokoji. Pořád byl tak prázdný.
„Já přece nejsem na takový ty prázdninový úlety,“ stála si pořád na svém.
„Kdo říká, že by to mělo trvat jen dva měsíce?“ mrkl na ni.
„Já. Jirka totiž odjíždí na podzim natrvalo do Švýcarska.“ Davidovi sklaplo. Tímto argumentem ho umlčela. Bohužel pro ni, ne na dlouho. Okamžik se rozhlížel po bytě stejně jako ona, jako by hledal nějaký nový důvod. Až nakonec znovu promluvil:
„A i kdyby to měl být jenom ten prázdninovej úlet. Evi, přece nechceš být celý prázdniny tady v tom bytě sama, každej den chodit makat do stánku a večer přijít s tím, že se jen vyspíš a ráno to začne nanovo. To nebudou žádný vzrušující prázdniny.“
„Říkám ti po druhý, Davide,“ začala pomalu vyslovovat, snad aby to lépe pochopil, „že na to já nejsem. Nemůžu s někým být, když ho nemám fakt ráda.“
„Ale líbí se ti,“ namítl okamžitě.
„To nepopírám, ale není to to stejný. A dost, končím debatu o Jirkovi,“ ukončila to rázně, pořádně se nadechla a pak začala milým tónem: „Kdy teda ráno vyrážíte?“ David vyvrátil oči v sloup, zakroutil marně hlavou a ujal se slova ohledně ranního odjezdu.

„Tak se měj hezky, zůstaň naživu a hlavně mi něco přivez,“ loučila se s ním po další hodině. Obul se a na chvíli se ještě zastavil na chodbě. Podívala se na něj a přátelsky ho objala. „Bude mi smutno,“ špitla, když se od něj zase odtahovala.
„Nemuselo by,“ poznamenal, kantorsky zvedl jedno obočí a šibalsky se zašklebil.
„Nech toho,“ odbyla jej lehkou ranou pěstí.
„Tak ahoj,“ rozloučil se naposledy a vydal se po schodech dolů ke vchodu.
„Ahoj.“