Černá a bílá 32

To ráno si vzala snídani na talíř a šla se s ní ještě na chvíli rozvalit na pohovku. Pohodlně se uvelebila a zakousla se do topinky. Zatímco mezi zuby drtila opečený chleba, už po několikáté se rozhlížela po bytě. Většina poliček byla prázdná, rámečky prázdné, knížky naskládané v jedné nízké polici, na zdi žádný obraz, jen zrcadlo. Bílá stěna tedy zela prázdnotou. To chce změnu! zařekla se, když si napodruhé ukousla kus snídaně. A už v hlavě vytvářela návrhy, co kam přijde, co se musí změnit úplně, jakou barvou si tady vymaluje.

Plánování a vymýšlení jí zabralo víc než celou snídani. I v práci o volných chvilkách dumala nad úpravami. V ruce měla tužku a před sebou papír s náčrty.
„Co to tvoříš?“ divil se Ivoš, když papír zmačkala a začala předkreslovat půdorys bytu už po několikáté znovu.
„Budu si vylepšovat byt,“ pronesla hrdě a pustila se do dalšího čmárání.
Odpoledne jim pomalu utíkalo. Slunko pražilo, kdo mohl, skočil do vody, nebo se před až nepříjemnými paprsky schoval do stínu. Asi půl hodiny zabrali tím, že dodavatelé přivezli pár krabic se zásobami. Ivoš s Evou se starali o nošení nákladu do stánku a jeho kontrolu, zatímco šéf duchaplně hovořil s chlapíkem od firmy a neupřímně se smál jeho poznámkám. A pak byl zas klid. Přerušil ho až náhlý křik malé holčičky. Byla pořádný kus od bazénu, zkoprněle stála na místě a slzičky se jí řinuly po tvářích. Maminka se k ní vrhnula, Jirka vyskočil ze židle a utíkal za nimi. Oba prodavači ve stánku napjatě sledovali, jako by seděli v kině na akčním filmu. Jirka ale jen pomohl paní s holčičkou do stínu ke kabinkám, kde si v klidu prohlédl její nožku.
„Asi vosa,“ komentoval to zkušeně Ivoš, opřený lokty o pult.
„Co ty víš, třeba to byla včela,“ oponovala Eva s vážnou tváří, přestože to celé byla jen jejich soukromá komedie. Jirka mezitím vytáhl z lékárničky jakousi mast, kterou malé namazal nohu a poslal ji na deku. Jakmile se podíval směrem ke stánku, oba dva zvedli palce.
„Tak tomu se říká profesionální výkon,“ podotkl na Jirkův účet Ivoš, když jejich hrdina dne dorazil k občerstvení. „A co to bylo? Vosa?“
„Jo, potvora. Ta malá na ni šlápla a už to bylo,“ odpověděl. Ivoš se s vítězným úsměvem potěšeně podíval na Evu.
„No jo, dobře. Ještě, že jsme se nevsadili. Já totiž vosy nesnáším,“ dodala, jak si všimla Jirkova tázavého výrazu.
„Tak až tě nějaká bodne, dej vědět – ošetřím tě,“ nabídl se okamžitě. Odpověděla mu ironickým úsměvem, přestože jí cukaly koutky. Ještě chvíli se jen tak bavili o ničem, když pak najednou Ivoš vykřikl:
„Hurá! Konec šichty. Evi, díky, že to tady dneska uklidíš. Mám fakt fofr. Jseš zlato,“ a s tím zmizel. Eva i Jirka zůstali chvíli stát nad jeho superrychlým odchodem. Oni sami si ani nevšimli, že jim skončil další pracovní den.
„Tak to abych se dala do úklidu. Taky už mám dnes něco domluvenýho, tak to musím stihnout,“ řekla spíš jen tak do vzduchu než Jirkovi. Odešla do kouta naplnit kýbl vodou, napřed setře pult a pak umyje zem.
„Tak já ti pomůžu,“ nabídl se však Jirka střelhbitě a už stál ve dveřích do stánku.
„Jé, to bys byl moc hodnej. Tady je takovej velkej pytel,“ ukázala někam směrem do kouta na poličku, „tak do něj prosím vysyp odpadkáče okolo.“ Sklonila se nad naplněným kýblem a namočila hadru. Voda byla studená, pro ruce příjemné osvěžení. V tom za sebou ucítila Jirku. Stál těsně za ní a skláněl se přes ní k poličce. Neodvažovala se ani pohnout. Proti její vůli se jí mírně rozklepaly ruce. Skláněl se víc a víc, kameny v žaludku o sebe neuvěřitelně třely, až se jí na lopatce na chvíli dotkl hrudníkem, kameny o sebe práskly takovou silou, že přeskočila jiskra. Dostala se na povrch právě v místě doteku a to místo jakoby sežehla. Cítila, jak jí kůže na zádech hoří.
„Tady ten?“ řekl pomalu, když měl hlavu na úrovni té její.
„Jo,“ vypustila z úst přidušeným hlasem. Vzal sáček, narovnal se a zmizel venku. Snažila se vykroutit hadru držící v rukou, ale dalo jí to dost práce. Dech jakoby jí namáhal. Malinko se zklidnila, až když uslyšela šustění igelitových pytlů před stánkem. Co to bylo?! okřikovala sama sebe. Po té době, co se znají, co se každý den vídají, nečekala takovouhle reakci. Jo, všimla si, že se po ní poslední dobou víc dívá. Všimla si jeho občasných narážek. Ale žádný milostný cit … to by poznala, tady nic není. Tak proč? Jak řekla už Davidovi, líbí se jí, ale to je vše. Takovejch ještě bude … Tok zmatených myšlenek přerušil Jirkův příchod do stánku.
„Hotovo,“ hlásil vesele.
„Tak fajn, díky moc. To bude všechno. Zbytek už si dodělám sama,“ poděkovala a snažila se, aby už odešel. Aby se neopakovala ta předchozí situace.
„Tak jo, jak myslíš. Měj se,“ rozloučil se tedy a odešel se převléct. Bože, co blbnu?! vytýkala si, když po setření pultu a vytření podlahy zamykala stánek. Copak to má nějaký význam? Zkontrolovala si v tašce, jestli má všechno, klíče, mobil, peněženku, a vyrazila do kavárny, kde měla sraz s Kamilou.

Jakmile otevřela dveře útulného podniku, všimla si Kamily, sedící vzadu u schovaného stolku.
„Nečekáš dlouho?“ ptala se okamžitě, hned jak se pozdravily.
„Ne, ani jsem nestihla nic objednat. Tak jak žiješ?“ zeptala se na oplátku Kamila, trochu křečovitě. Snaživý radostný výraz se střídal se starostlivým pohledem.
„Dobře, pokud narážíš na Štěpána,“ odhadla hned správně její obavy.
„Říkala jsem si, jestli třeba nebudeš smutná, nebo trochu špatná z toho rozchodu …“
„Ne, ani ne. Vlastně už to bylo jen takový oficiální oznámení. Myslím, že se to rozhodlo už nějakou tu dobu před tím. Já si dám rybízový džus,“ hlásila právě příchozímu číšníkovi. Ten svižně zapisoval na lísteček objednávku, zkušeně pokyvoval hlavou a nakonec se strojeným „Dobrá“ odkráčel k baru.
„Tak jo. To je dobře. Úplně mě to šokovalo, když jsi mi to napsala. Právě jsem se divila, žes sama nenavrhla už dávno nějakou schůzku,“ pokračovala Kamila, když měly opět soukromí.
„To ne. Vážně, zvládám to v klidu,“ ujišťovala ji Eva znovu. „Každý ráno vstanu, jdu do práce, večer z práce, lehnu si. A pak se ráno zase probudím, jdu do práce, a tak dál, pořád dokola. Vlastně nemám na smutnění ani čas.“
„Takže práce a jenom práce? Žádný vzrůšo?“ vyskočilo Kamile šibalsky jedno obočí nahoru.
„Ne, kdepak,“ ohradila se. V hlavě se jí ale objevil dnešní obraz ze stánku, který právě popřela. Má se o tom Kamile svěřit?
„Hele, Kamčo, o víkendu mám volno a chystám se trochu pozměnit byt. Hlavně bych teda chtěla vymalovat. Tak jsem se tě chtěla poptat, jestli bych u tebe nemohla spát? Šlo by asi o tři noci.“ Ani to vlastně neplánovala. Najednou ji to napadlo, dokonce jí to přišlo jako skvělý nápad. Tenhle víkend je stánek zavřený, bude mít tři dny volno. Mohla by se tedy do toho pustit.
„Jasně,“ souhlasila nadšeně kamarádka. „S našima nebude problém, myslím, že tě rádi uvidí. No a aspoň si trochu připomenem mladý léta, ne? Jo, a nebudeš chtít s tou prací pomoct?“
„Ne, snad ani ne. Jen pak ještě brnknu Mirkovi, jestli by mi nepomohl s nějakým těžším nábytkem. Ale jinak se do toho ráda pustím sama,“ radovala se Eva, spokojená sama se sebou, jak to hezky vymyslela. Pomalu se myšlenkami dostávala úplně jinam, když si uvědomila Kamilu. Seděla najednou tiše, trochu shrbená nad svým objednaným pitím. Ztrápeně koukala na hladinu nápoje a zamyšleně kroužila brčkem.

„Ty ses nechtěla sejít se mnou jenom proto, aby ses zeptala, jak mi je bez Štěpána, že ne?“ zeptala se pomalu a zkoumavě na kamarádku pohlížela. Ta jen tiše zakroutila hlavou. Mlčky dál seděla a neměla se k prolomení ticha. Eva naproti ní trpělivě čekala, až se Kamila odhodlá.
„Já se zamilovala,“ vypadlo z ní nakonec. Jenže na tváři se jí objevil spíš smutný úsměv.
„No to je přece skvělý, ne?“ ožila okamžitě Eva a dychtila po podrobnostech. „Tak povídej! Jak vypadá, jaký má oči, jak se vůbec jmenuje, kolik mu je, odkud je … Co mlčíš? Vždyť to je skvělá zpráva!“ Kamila se ironicky ušklíbla. Vlastně ani nebyla tak špatná z lásky, ale bála se, co na to řekne kamarádka. Být po jejím, nehne se od něj ani na chvíli.
„No,“ osmělila se po minutce rozmýšlení, „vypadá fakt dobře. Oči má světlounce modrý, jmenuje se Ondřej, je ze Sivotic a je mu čtyřicet šest let.“ Eva ztuhla. Automaticky se jí otevřela pusa, oči jí div nevypadly z důlků a neschopna slova zírala na Kamilu. Ta pod jejím užaslým pohledem zčervenala, stydlivě sklopila oči a čekala na další reakci.
„Ty … ty krávo,“ ulevila si Eva a zhluboka se nadechla. „To je síla. A on o tobě ví? Jako chodíte spolu?“
„Jo, už zhruba tak čtrnáct dní je to oficiální.“
„Jak oficiální?“ nechápala.
„No, že spolu už jako chodíme. Neschováváme se, byli jsme spolu v divadle, v kině. A před pár dny o nás řekl i manželce.“ Další vlna ohromení. Evě šla hlava kolem. Kamila má přítele. Který je dvakrát tak starší jako ona. Který je ženatý a dokonce o ní své ženě řekl. To snad není možný?!
„Manželce? On je ženatej?“ Kamilu očividně přestal jakýkoli Evin úžas zajímat. Dosud se k tomu nijak nevyjádřila, nebude ji proto nejspíš ani odsuzovat. Pustila se tedy nadšeně do líčení.
„Jo, je. Je to ředitel jedné větší firmy v Praze, takže tam často jezdí. Což je super, protože se budeme moct vídat i během týdne, kdy budu ve škole. A má dvě úplně úžasný děti. Byli jsme spolu nedávno v cukrárně a jsou děsně milí.“
„Ty jim děláš chůvu?“
„Ne, Ondřej mi je chtěl představit,“ divila se její otázce.
„Aha. A to jako řekl: ‚Milé děti, tohle je Kamila. Je to milá dívka a táta ji má rád. Odteď je to vaše druhá máma, a tak bude spát se mnou v posteli.‘,“ ironickým hlasem pronesla řeč Kamilina přítele.
„To’s nemusela,“ podotkla dotčeně kamarádka. Eva si okamžitě uvědomila, že přestřelila, a věnovala Kamile omluvný pohled. „Pro tvoji informaci mě představil jako svoji přítelkyni, takže mě berou jako novou tetu. A s Ondřejem jsem ještě nespala,“ oznámila jí hrdě.
„Promiň,“ špitla provinile Eva a zmlkla. Valný zbytek večera proseděly jen tak mlčky, obě zabrané do vlastních myšlenek. Eva se rozhodla, že o svém malém problému jménem Jirka řekne Kamile raději později.