Requiem for last day(s) ...

/Mohla bych psát ve 3. osobě, ale nechci!
Je totiž na čase si přiznat, že žiji mezi
řádky svých děl ...
a že čím jsem starší a mé povídky
zůstávají stále stejně neveselé,
měla bych si začít užívat tu malou,
nepatrnou chviličku, kdy je tomu jinak,
a proto ... /

.. Toulám se bosa černo-bílým světem ze spletitých a chladně kamenných uliček, ve kterých jsme se včera procházeli spolu, a já si jich nevšimla. Bez červenání. Hřály, přísahám! To když jsme se dobrovolně ztráceli v duze slunného dne, mých snů a tvého úsměvu. Chtěla bych si to pamatovat navždy. Ten žár, tu pohodu. / a tak snad i budu, protože něco se splnit musí / . Víš, možná by tam nahoře -na radnici- měli vědět, že to tak krásné a všemi opěvované město je právě bez tvých rtů a roztomilého pohledu něčím daleko menším a nicotnějším. Ale já jim to ani tobě nikdy neřeknu, protože by se mohlo stát, že bych zítra zůstala sama. A toho se víc než sobecky bojím. Mám strach. .....
.
(( Mohla jsem být navždy jen dívkou na druhé straně ulice, když jsi měl první jízdu a smrt v očích. Stejně jako metaforicky řečeno knížkou, kterou by jsi dobrovolně nikdy nečetl. Ale nejsem, jsem šťastná./snad jsi i ty, nevím/ . A jako jsou bolesti, které ticho nevyléčí, něco neuzdravíš =třeba zlomené srdce.... Tak jsou i okamžiky, které nebudou zapomenuty. Nosil jsi mi dary, nejen k nohám. Můžu se do smrti dívat na dvd, protože tě kamarádky přivedou na dno paklu s filmy, stejně tak jako mi na stěně bude do doby než vybledne viset tvůj obraz, malíři.... Jsem vděčná za spoustu věcí a nevím, jestli ti vůbec kdy budu moci tvé štědrosti splatit. Moc toho nemám. Jen vím, že skrze tyhle řádky můžu říci, že děkuju za to nejlepší, co jsi mi jednoho dne dal. To cosi nádherně upřímné v tvých prázdných dlaních....přesně v tom momentu jsem totiž pocítila tlukot srdce a poprvé uslyšela svůj vlastní dech.Asi. Pocit. Štěstí. ))
.
.. Počítám kroky do taktu ,,naší" a hlavně jeho milé písně a připadám si naplněná / paní vedle mě kroutí očima /.... tebou a vůní něžného bílého šeříku. A i když jsem na vás oba občas trochu alergická -červenám- , usmívám se. Maličko nostalgicky a zároveň schizofrenicky víc než vesele – abych to byla doopravdy já. Já zamilovaná- si kapu roztoky citu, co zabírají. Na všechno. A nejen proto mi teď hodně moc chybíš, jsi den pryč a já tu chodím jako tělo bez duše.. Už vím, že jsou závislosti, které stojí mít za to rád. / doufám. Ale spíš i kdybych pochopila, proč voda neteče proti proudu, Slunce vyhasíná a ten chlapeček pláče...nikdy s jistotou, že dobrečí, nepřijdu na to, proč jsem jen já a všechny ostatní dívky tak naivní. / Asi to za to stojí. Znáte ten pocit náhlé euforie? O kterém byste nevěděli bez dítěte, co se na vás z ničeho nic usmálo- chyběl mu přední zub-...Víš, netušila jsem, že je pěkně a slunečno, dokud mě neofoukl vítr a já konečně otevřela pořádně své věčně snivé oči....a zjistila jsem, že ta pouť, kolem které se cíleně potloukám bez tebe ztratila svůj zářivý lesk a hlas, zvoucí k rádoby šťastným chvilkám, zeslábl. Tak že ho skoro neslyším. Asi jsem si uvědomila, že dva spletené copy dítě nedělají. Už jím nejsem, zestárlnula jsem. A nejspíš mi to nevadí......
.
(( Pozorovala jsem tě potají, dost nápadně. Výraz tvé tváře a tak. Když ses na mě podíval, bylo to jako něco....na co ještě jako spisovatelka nemám a chudit to nechci. Ráj. Víš, celý měsíc jsem skládala báseň na tvá zavřená víčka a bez ostychu se chvějicí řasy. Fantazie pracovala....a myslela jsem, že když to pošlu do soutěže, vyhraju. Teď však už vím, že to byla hloupost. Teď vím, že tvá víčka jsou jen můj záchranný ostrov a chvějicí se řasy stébla, co mě podrží. Chtěla bych, aby tohle byla ta výhra. Až totiž jednou otevřeš při vyměňování citů oči, tuším a vím, že ztroskotám. Tak tě prosím, nedělej to. Asi jsem v tom víc než bych chtěla. A ty mlčíš... Neřekl jsi, že mě máš rád. Ale já to nějakým přihlouplým způsobem cítím – srdce bije - . A mnohem radši budu cítit sama, než aby ses ty naučil lhát ...I když mě to občas bolí, ale aspoň vím, z jakého důvodu po nocích brečím.))
.
.. Zatroubil na mě u obchoďáku, kdes mi dal taky pusu, jeden přehnaně zgelovanej kluk, mrknul a myslel si bůhví co. Blázen. Jen jsem se lekla a vyrušil mě z přemítání, drzoun. Nic víc, snad jen... uviděla jsem kolem sebe spoustu přehnaně spěchajicích lidí, utrápených tváří. Znuděných obličejů. A tak mě napadlo, byli tu ti lidé včera? Jaktože o nich nevím? Vidíš, co děláš ?... A tak jsem tam křídou na chodník sepsala petici na podporu lásek, snů a všech lidí podobných tobě, co zvedají náladu .... a zase někdy se tam půjdu podívat. Třeba jen kvůli té louce. Žluté. / nesmím dávat tolik najevo, jak moc mi záleží na Lásce/ .Oči se mi na ní zastavily. Půjdu tam, abych s ohledem na odkvetajicí smetánky lékařské, zjistila, že jsme spolu teoreticky docela dlouho. Pamatuješ, jak jsem pletla pampeliškové věnce? Neptám se, zjistila bych třeba, že už vůbec nevíš...Ale zas na druhou stranu, pokud nemá smutek a slza v oku patřit k velkým láskám, potom stejně nebudeme milovat jinak než dnes .....
.
(( A pokud k jaru nepatří bouře, tak nikdy nebudu taková, jakou bych být stejně nechtěla. Občas jsem zvláštní..tak jiná než jsi ty. Potřebuju vědět, že cítíš. A prostě se jen tak pro smutný oči neodnaučím žárlení na tu blond holku, kvůli které jsem tě vlastně nemusela ani znát. Uvědomil sis někdy, že jsem mohla navždy zůstat tou druhou, nezaujatou stopařkou -citů- na protější straně silnice? Za vším je jen její rozhodnutí. Tak se mě nesnaž změnit a vlastně ani chápat. Když neumím to sama. A až budu zase zlá a protivná, promiň mi to. Protože si tě poztrácím jako části puzzle z úplně jiného důvodu než je tenhle....To vím, jednou se probudím a bude to tak. A proto bych ti chtěla vysvětlit, že to svazování tě něčím, co se nehodí pro vztah, spočitatelný na prstech jedné ruky, má svůj důvod. To bijící srdce a všechny blond holky. Asi tě trochu dusím, jako strom z pohádky o Někom. Jenže to všechno jen z pocitu, že tě potřebuju. Nic míň než vlastnit tvůj pohled, když ráno rozespale mžouráš, a být s tebou v bezpečí..A proto mě asi mrzí ty chvíle, kdy si tebou chci být jistá jen majetnicky, místo abych byla šťastná, že v tobě mám jistotu. Takže mám asi pravdu- je na čase si vybrat velkého, poslušného psa. Dům s věžičkami, takový ten soukromý vzdušný zámek a taky určit jména nenarozených dětí-Kluk po tobě a holčička?- na kterých jsme vlastně ještě ani nepracovali...protože třeba ani nikdy nezačnem a ve třiceti se už nebudeme znát......... " A jestli se ti zdám bláznivá a malá, tak aspoň navždy zůstanu v tvé hlavě a budeš se mít čemu smát. Proto říkám, že nad svými chybami nepláču " ))
.
Došla jsem až k nádraží, bez ztracení černobíle na konečnou Skze včerejší den. Stihla jsem u toho všechny naše dny shrnout do pár řádků, učinit se zamilovanější a pocítit to všechno podruhý a znova a znova a ještě navrch jsem si spálila lýtka. Vesměs úspěšný den. Ty lidi, co jsem potkala...se usmáli a podepsali. Chodník není průchodný...a i když mi nikdy nikdo z nich nedá svatozář, čest a ani slávu...vím, že mi ale nevezmou pro podpisy a naději ani naši lásku. Určitě úspěšný den. Nezbývá než si koupit lístek, podívat se na tu lavičku, kde jsme spolu včera seděli .....
.
(( To zaprášené nádraží nikdy nebylo příjemnější a útulnější, dokud tvé ruce nehladily mé tělo a já se necítila...... součástí. Víš, byl to zvláštní den. Včera. A zaslouží si víc než jen zádušní mši, pár mých slov. Taky jsi cítil, že je člověk někdy tak moc ponořen do svých myšlenek a topí se v sobě tak moc, jak hodně ten druhý vedle něj doufá, že promluví a řekne něco krásného, co pohladí na duši? Každý jednou zalže, ale jen někoho to mrzí. A proto jsem ráda za minuty upřímnosti v tvém objetí....a až ti budu příště na prsty – bílé klávesy- vyťukávat Osudovou, nebudu to myslet míň vážně než na té lavičce / I kdybych měla být osudová jen jeden den / tak třeba to příště pochopíš.....protože já už tebe začínám.A jsem ochotná přijmout všechno, nechu´t mi psát vyznání mezi nocí a ránem, když mě přepadá smutek a brečím si do talíře, protože mě k noci přepadá i hlad a ostatní biologické i psychické potřeby. Tak....je to všechno jen na tobě, Lásko?..... ))
.
Koupila jsem si ho. " Jednou domů, prosím! " a doběhla jsem na nástupiště, i když normálně neběhám. Jsou situace, kdy..... Miluju nádraží, to jeho kouzlo. Ale přesto se vrátím jen až tu budeš. Protože mi chybíš, protože se na tebe tak moc těším....
protože tohle město bez tebe je tak nicotné a malé, takové černo- bílé. / chtěla bych ti říct, že než jsem nastoupila do vlaku, tak jsem přísahala, že....../
-Si budu víc vážit něžných, krátkých chvilek po tvém bohu, pevně sevřených dlaní i nevystřelené papírové růže z poutě. Půjdu s tebou objevovat nové měsíce, co pak ponesou naše jména. Budu plašit na loukách koně i lézt po vratkých větvích.....Když si to budeš přát.Roztáhnu ruce a budu si myslet, že poletím...poletím ke hvězdám.....i za cenu toho, že jako ony jednou stejně spadnu...
Budu dělat cokoli za co by stálo se milovat v té jarní bouři,
žít jenom pro okamžik
a klidně i okamžitě zemřít . / mtr. /

(((( doufejme, že plním sliby a přísahy )))