Černá a bílá 33

Páteční večer sliboval skvělou zábavu všem, kteří vyráželi někam se bavit. Bylo teplo, slunce vytvářelo krásnou tmavě červenou atmosféru. Na minutu přesně, když Evě skončil další pracovní den, objevil se u stánku Mirek.
„Tak jsem tady,“ zašveholil a usmál se na kamarádku a její dva kolegy.
„Fajn, já už jsem taky připravená,“ odpověděla mu spokojeně a vylezla z občerstvení ven.
„Tak si tu prácičku užij a moc se nezmasakruj,“ přál jí se škodolibým výrazem Ivoš, když se pomalu chystal na úklid obchůdku. Jirka s ním souhlasil, rozloučili se a Eva po Mirkově boku vyrazila k východu.
„Viděl jsem odcházet Štěpána,“ hlesl jen tak mimochodem Mirek. Bylo vidět, že se chvíli rozmýšlel, jestli se má vůbec zmínit.
„Já vím. Byli tady skoro celej den,“ odpověděla mu neurčitě Eva.
„Zase tady byl s tou jeho kapelou?“ Zněl poněkud dotčeně. Jen zabručela na souhlas a prošla branou.

Když asi za dvě a půl hodiny za sebou zamykali byt, byli naprosto spokojení se svým výkonem. Veškerý nábytek byl pod plachtou, odsunut ode zdi. Uprostřed místnosti stály štafle a v rohu byly naskládané kýble s barvami. Vše bylo připraveno …

Byla už neděle dopoledne, když stěhovala žebřík naposledy. Kuchyň právě vymalovala a obývák byl hotov od včerejška. Vypadalo to naprosto perfektně, přesně podle jejích představ. Obývací pokoj byl plný barev, přesto nebil do očí. Kuchyň byla vymalovaná podobně, jen podkladová barva nebyla bílá, ale světle zelená. Byla sama se sebou spokojená. Už se v tomto novém domově úplně viděla. Představovala si veškeré doplňky, které má ještě v plánu udělat, aby byl interiér dokonalý. Měla skvělý pocit. Konečně v sobě překonala ten strach. Od loňského podzimu nechtěla o dalších změnách ani slyšet. A teď? O tomhle víkendu za sebou nechala posledních pár let. Překonala stesk po tátovi, překonala rozchod se Štěpánem a touhle změnou bytu vše završila. Byla na sebe hrdá.

Pořádně uchopila obě strany štaflí a opatrně je vynášela z kuchyně. Podlézala futra a dávala pozor, aby někde neulomila roh. To by byla teda fakt smůla. Prošla i druhými dveřmi a hledala správné místo uprostřed koupelny. Jenže v tu chvíli se ozval zvonek, Eva se lekla a upustila si žebřík přímo na nohu. Zavyla hlasitě bolestí. Nechala žebřík tam, kde byl, a klopýtala ke dveřím. Ve dveřích stál usměvavý Jirka.
„Ahoj, soudružko dělnice,“ pozdravil ji a zatvářil se zvědavě na její bolestnou grimasu. Až když si ji pořádně prohlédl, uvědomila si, jak nejspíš vypadá. Na sobě měla staré Mirkovi montérky, nemyté a neučesané vlasy ledabyle hozené do drdolu a na tvářích a rukou zaschlé kapky barev.
„Nazdar. Co tady děláš?“ vypadlo z ní upřímně. Vždyť přece říkala klukům v práci, že bude přes víkend pracovat.
„Napadlo mě, že když máš celej byt pod plachtou, nebudeš si mít kde udělat oběd. Tak aby nebyl náš pracující lid hladem jako v Somálsku, donesl jsem ti jídlo.“
„Aha,“ ustoupila trochu stranou, aby mohl vejít dovnitř. Oči se mu roztáhly úžasem. Tohle byl úplně jiný byt, než ve kterém byl zhruba před týdnem. V malé chodbičce měl po levé straně v úrovni ruky silný žlutý pruh, který se táhl po stěně až ke dveřím do kuchyně. Nad postelí byl další pruh, tentokrát sytě zelený, který uprostřed protínala bílá polička. Na druhé straně, vedle vchodu do koupelny, byl poslední pruh – červený, ve kterém byla malá bílá kytička. Na pravé straně obývacího pokoje, kde byly od země po strop do zdi zasazené bílé police, hrála stěna barvami jako duha. Pozadí každé poličky bylo vymalováno jednou z těchto tří barev. A kuchyň taky nevypadala vůbec špatně.
„Teda,“ vydechl po chvíli okouzlení, „seš větší šikula, než jsem čekal. Vážně jsi to dělala všechno sama?“ Eva se pomalu táhla za ním a snažila se rozchodit bolavý palec. Jen přikývla a šla se dál věnovat nevděčným štaflím.
„A jedla jsi dnes vůbec něco?“ staral se dál Jirka, čímž se vrátil k původnímu tématu.
„Ne, jsem svůj vlastní otrok. Najím se až to bude celý hotový,“ prohodila jen tak mimochodem. Pak si ale všimla jeho káravého pohledu. „Jo, ježiši. Ráno jsem snídala jako každý jiný a k obědu jsem si sem přinesla nějakej chleba s pomazánkou. Jak tě vůbec napadlo mi nosit jídlo?“ otočila se na něj pobaveně. Přišlo jí hrozně vtipné, že normálně to bývá naopak. Muž by měl tvrdě dřít do roztrhání těla a žena mu má poslušně donést vždy teplé jídlo.
„Ani nevím. Jsem si tak vařil oběd, vzpomněl jsem si na tebe a řekl si, že bych toho mohl udělat víc.“ Ohlédla se po něm, nasadil svatouškovský usměv.
„A co teda máme k obědu, šéfkuchaři?“
„No, vlastně to jméno ani nemá. Je to nakládaný kuřecí maso v marinádě a la co dům dal,“ odpověděl s profesionálním gestem číšníka. No jasně, pomyslela si, jen jsem si tak ráno řekl … Maso přece musel nakládat už včera.
„Je to ještě teplý, tak pojď,“ chytl ji kolem pasu a přímo ztrhnul ze žebříku, protože už se na něj znovu sápala. „Podle nápisu na etiketě by ti ta barva utýct neměla.“ Jako z kouzelného klobouku vytáhl z tašky dvě plastové misky s připraveným jídlem a příbory. Usadili se na igelit na schodech a pustili se do jídla.
„Páni,je to dost ostrý,“ usoudila s pálící pusou Eva po pár soustech. Jen přikývl a ládoval se dál.

„Plastový nádobí má jednu obrovskou výhodu,“ prohlásil světově Jirka, když spolknul poslední sousto nedělního oběda, „nemusíš je po jídle umývat.“ S americkým úsměvem hodil prázdné misky zpět do tašky.
„To byla dobrota,“ oblízla se Eva a už se zvedala z podlahy. Na rozdíl od ní se Jirka na schodech a natáhl a zezdola ji pozoroval. Upravila naposledy pozici štaflí, donesla si do koupelny barvu a už se šplhala nahoru.
„To je pohled,“ lebedil si Jirka a s potěšeným úsměvem se válel po schůdcích.
„No jo, typickej kluk,“ komentovala to Eva z koupelny, zatímco namočila štětec a pustila se do malování rohu. „Sedí, čučí a holku nechá pracovat.“ Už nacvičenými tahy rámovala stěnu koupelny, na stropě nechávala původní bílou barvu. V myšlenkách se už viděla u Kamily doma. Na horkou vanu a měkoučkou postel …
„Zapomněla sis v kuchyni váleček,“ promluvil najednou pod ní Jirka. Byla tak zabrána do představ, že si nevšimla jeho příchodu. Rukou sice polekaně škubla, naštěstí žádné vady na kráse nové koupelně nezpůsobila.
„Jo, díky. Stejně musím ještě najít hadru, pokaždý ji někde nechám.“ Pomalu slézala ze žebříku, ale až když byla jednou nohou na zemi, uchopil Jirka žebřík oběma rukama tak, že ji zabránil se pohnout.
„Měla by sis dát pozor, aby sis něco neudělala, když budeš pořád lozit nahoru a dolů,“ řekl klidným hlasem a jejich tváře byly od sebe jen na minimální vzdálenost. Znovu nasadil ten pohled, který jí už několikrát věnoval. Byl to přesně ten pohled, kdy na něm nebylo nic hezčího než oči. Uhrančivé oči. Tak asi na tohle všechny ty holky sbalil, pomyslela si a na tváři se jí objevil lehce ironický úsměv. Aniž by si to připouštěla, i na ni působil. Jirka si její úsměv vyložil po svém a rozhodl se vzdálenost mezi nimi ještě zmenšit. Neposedné kamínky uvnitř ní opět zapracovaly, tentokrát ale z jiskry vzešel plamínek, který jí vháněl horkost do tváří. Musela být rudá jako rajče. Navíc jeho rty působily jako magnet, takže musela vynaložit nadlidskou sílu k tomu se do nich nezakousnout. Eva se odtrhla od těch očí a pohled jí padl na špinavou hadru na zemi v obýváku.
„Tam je!“ vykřikla tak, že se okamžitě odtáhl a neubránil se pobavenému uchechtnutí. „Já říkala, že ji vždycky někde nechám, mrchu jednu,“ lamentovala a zvedla špinavý kus látky ze země. Opřel se elegantně o futra koupelny a se stále ještě pobaveným zájmem ji sledoval.
„No … myslím, že se teda dám do té koupelny. Tím pádem asi nebudu mít moc času tě tady pohostit, nabídnout sušenky, džus, ani nic jinýho. Děkuj moc za oběd, bylo to výborný, jenže se teď …“
„… musíš pustit do práce. Chápu,“ zastavil její vysvětlování. Naposled se na ni podíval, sebral svoji tašku se špinavým nádobím a věnoval jí poslední sebevědomý úsměv.
„Tak se uvidíme v úterý u stánku. Ahoj,“ rozloučil se. Ještě slyšela, jak na ni ode dveří zavolal: „A nezapomeň na tu pracovní bezpečnost,“ a pak už bylo ticho. S hlasitým vydechnutím se sesunula na schůdky a vyčerpaně pozorovala místnost. Po chvíli se ale přece jen zvedla a šla rozdělanou práci dokončit.

Do zatemněného pokoje procházely jen úzké paprsky červeného večerního slunce a osvětlovaly kousky z Kamilina pokoje. Majitelka ležela na posteli a zírala do stropu. Vedle ní na polštáři se povaloval mobil. Na zemi, na pár madracích odpočívala Eva. Už byla oblečená do pyžama, nachystaná poslušně usnout. Mlčky si užívaly večerní pohodu. Mobil se rozsvítil a ozvalo se veselé zavýsknutí. Kamila se dychtivě chopila telefonu a otevírala zprávu. Byla nadšená, už se bála, že neodpoví.
„Kdo ti píše?“ zeptala se Eva spíš jen proto, aby řeč nestála. Oči měla stále upřené do stropu.
„Ondřej,“ odvětila jí nepřítomně kamarádka a bleskově ťukala odpověď. Chtě nechtě se Evě na tváři rozlil otrávený výraz. Moc toho o novém příteli své kamarádky neslyšela, ale už teď jí byl nepříjemný. Co je to za chlapa, který ženě a dětem oficiálně představí milenku? Ať mi nevykládá, že má spokojené manželství. Jak by to ta ženská mohla vydržet? Kamila její výraz koutkem oka zachytila, nekomentovala ho však. Dopsala zprávu, s dětskou radostí ji odeslala a svalila se zpátky na záda.
„A kdy teda končíš na koupališti? Teď někdy, že jo?“ začala po chvíli. Nechtěla se s kamarádkou dohádat, když u ní byla poslední noc.
„Jo, příští neděli tam jdu naposledy,“ odpověděla jí jednoduše, nijak to nerozvíjela.
„To si teda zas tolik nevyděláš,“ namítla Kamila a nechtěla se tohoto tématu pustit.
„Proč myslíš? Každá koruna je dobrá,“ namítla Eva a nechápala, kam kamarádka míří.
„No a neříkala jsi náhodou, že sháníš práci proto, abys nebyla tak závislá na mámě?“
„Jo, to jsem říkala,“ přitakala trpělivě.
„Já si teda myslím, že těch pár stovek tě nevytrhne ne? No dobře, ale ani tři tisíce by nebyly závratná částka. Pokud ti je teda ten chamtivej skrček z kumbálu vůbec dá. Podívej se, inkaso ti platí máma. Každej měsíc ti na účet chodí docela slušná částka peněz na živobytí. A uznejme, že je to docela dost na jeden měsíc. V pololetí jsi od ní dostala notebook. Cokoli přece potřebuješ, tak ti koupí. Tak mi neříkej, že tam pracuješ proto, abys nebyla závislá na mámě,“ dokončila svůj výklad Kamila a převalila se na bok, hodila po Evě pohledem žádajícím vysvětlení. Jenže ona neodpověděla. Dívala se do stropu, snášela Kamilin pohled a přemýšlela. Jo, možná má pravdu. Možná do té práce nechodím právě z toho důvodu. Třeba jsem sháněla brigádu jen tak, abych zabila třetinu prázdnin. Malou škvírkou v mysli se jí do myšlenek vetřela představa – co když tu práci vzala proto, aby měla klid od Štěpána. Když on si může založit kapelu a trávit veškerý čas s ní, proč by si nemohla najít práci? Když na ni nemá ani chvíli čas, proč by ten svůj nemohla trávit někde mezi lidmi?

„Evičko, nechceš ještě buchtu? Moc jsi toho u večeře nesnědla. A je čerstvá,“ ozvalo se najednou z otevřených dveřích, kterými do pokoje proudil nepříjemný proud světla.
„Mami, tys pekla buchtu? O půl jedenácté večer?“ divila se šokovaná Kamila a pohodil marně rukama na posteli.
„Proč ne? Evka u nás zítra snídá naposledy, tak ať jí to chutná,“ bránila se nevině matka a znovu se tázavě otočila na Evu.
„Ne, děkuju. Jste moc hodná,“ usmála se jen Eva.
„Tak fajn. Dobrou noc, holky,“ rozloučila se ještě a pak už ten protivný paprsek světla zmizel. Chvíli bylo ticho. Kamila už nejspíš dala mobilu pokoj, neboť teď poklidně ležel na nočním stolku. Eva klidně oddychovala a oči se jí pomalu zavíraly.
„Vážně jsi toho moc nesnědla. To tě ten chleba na oběd tak zaplnil?“ promluvila opět Kamila. Oni to maj snad v rodině, povzdechla si sama pro sebe Eva, když už ji po několikáté vyrušili z usínání.
„Ne, měla jsem teplej oběd,“ odvětila jí, byla si však jistá, že tím tuhle konverzaci rozhodně neukončila. A měla pravdu.
„Co? Jak to?“ pokračovala podle jejích předpokladů kamarádka. Bylo jí divné, že by si Eva v montérkách zašla do restaurace na oběd.
„No, stavil se u mě Jirka a donesl mi teplý jídlo.“
„Jirka? To je ten plavčík? A to měl takovou starost, abys neumřela hladem, nebo co?“ vyzvídala dál, ale v hlase bylo poznat určité napětí. Každopádně veškerý útočný tón zmizel.
„No asi,“ neulehčila jí to Eva. Přemýšlela, zda se kamarádce svěřit. Když ne teď, kdy jindy, řekla si konečně a pustila se do vysvětlování. Popsala jí všechno, jeho pohledy na koupališti, jeho „pomoc“ při úklidu, jeho narážky i jeho dnešní akci. Jako dodatek na konec připomněla jeho nechvalně známou pověst.
„Ty jo, takže ty myslíš, že máš být jeho další oběť?“ netajila teď zájem Kamila, dokonce se na posteli posadila na bobek, aby na Evu lépe viděla.
„Co já vím?“ mlžila.
„No ale mě to tak teda připadá. Víš, když se ještě nijak přesněji nevyjádřil … a to cos říkala, to vypadá na jasný svádění,“ moudře radila Kamila a zažrala se do toho jako do detektivky. Eva zatím přemítala.
„Nejhorší je, že mám pokaždý co dělat, abych se ho nedotkla, nepřiblížila se k němu …,“ pronesla jednu ze svých myšlenek nahlas.
„Takže ty bys do něj šla?“ vykulila Kamila oči.
„Ne, to ne. Víš, že na žádný „úlety“ nejsem. A vím jistě, že kromě přátelství k němu nic necítím. Jen mě prostě …“
„… šíleně přitahuje,“ dořekla Kamila a neubránila se úsměvu. Eva jen bezmocně pokrčila rameny a položila hlavu na polštář. Kamila se pustila do dalších hypotéz, obšírně probírala každou jí popsanou situaci jako na pitvě a v hlavě se jí honily úplné románové scény. A zatímco takto mlela naprázdno, Eva usnula.