Můj úsměv

Řekl, že se mu líbí můj úsměv...ale copak to stačí? Ke troše štěstí - snad...k lásce? Jen minimálně. Navíc to neřekl mě...pověděl to mé kámošce...a ta se ho na to zeptala...Prej:"Co se ti na ní líbí?" Hmm...můj úsměv...
Kámoška? Jen trochu...spíš sokyně...a ne jediná...Proč nás je tolik? Vždyť jemu by ke štěstí stačila jedna...možná. První to vzdala. Druhá bojuje - ale je s ním spíš kamarádka. Třetí bojuje ještě víc...má šanci...ale to má snad každá...Co čtvrtá? Moje bývalá nejlepší kámoška...teď už jen kámoška - ne kvůli tomuhle...možná se taky prodíra spletitými chodbami lásky k němu...kdo ví?...Doufám, že ne. A já...z těch tří jsem přišla poslední...můj mozek jeho krásu zaregistroval pozdě...ale ne až tak pozdě...mám šanci. Možná největší? To asi ne...byla jsem poslední...
Co by bylo pak? Dvě, možná tři holky by jse se mnou nebavily...Byla bych šťastná? Asi ano...z poloviny...měla bych jeho...jako jediná...Šancí je málo...ale jsou...
Můj úsměv...