Černá a bílá 34

Hned po snídani poděkovala Kamiliným rodičům za pohostinnost a pak se vydala k sobě. Měla před sebou hromadu práce. Nejprve sama stáhne veškeré plachty z podlahy a nábytku, pak ty lehčí věci roznosí na svá místa. Počká na Mirka až se vyspí a dorazí pomoci jí dostat těžký nábytek zpět. Pak už jsou to všechno jenom drobnosti. A bylo právě deset hodin, když seděla na schůdcích a vyráběla si doplňky do „nového“ bytu. Zbytkem červené barvy malovala rámečky na fotky. Malovala takto už asi třetí rámeček. Vedle těch hotových ležel štos malých výkresů, vybarvených do světle červené, s růžovými kytkami. Jakmile jí první rámeček uschnul, zasadila do něj místo fotky právě tento jeden výkres. Spokojená s výsledkem ho postavila do jedné z polic u vchodu. Měla z nového bytu radost, byl barevný, hravý, dodával jí energii. Pak zazvonil zvonek a šla otevřít.
„Nazdárek,“ pozdravil ji rozespale Mirek a vrhnul se dovnitř. „Fíha,“ ujelo mu, když se ocitl v obývacím pokoji. „To je super.“
„Dík. Ale úplně dokonalý to bude, až přestěhujeme poslední nábytek,“ upozornila ho Eva a uklízela ze schodků rozdělanou práci. Jakmile byla cesta volná, mohli přenést postel nahoru.

Odpoledne už byl byt zase k obývání a veškeré věci byly na svých místech. Seděla s Mirek na gauči a cpali se obědem, který Eva sama ukuchtila.
„Ty jo, ty … mlask … prej nerada vaříš, ale když už, tak pořádně, co?“ lichotil jí a ládoval do sebe jedno sousto za druhým. Byl to takový malý dík za všechnu pomoc. Když pak Evě začal zvonit mobil, zvedla ho a ze sluchátka se ozval Kamilin hlas. Po chvíli telefonát skončil.
„A máme program na večer! Půjdeš s náma?“

V osm večer byl už místní klub narvaný k prasknutí veškerou mládeží. Pili, tancovali, bavili se. Byli prázdniny, a tak se jelo ve všech podnicích nonstop celý týden. Jako obvykle stály před klubem malé skupinky kuřákům, kteří si dopřávali své večerní cigárko, neboť kouření uvnitř podniku bylo zakázáno. Když Kamila přicházela ke klubu, málem Evu a Mirka mezi všemi těmi kuřáky přehlédla, přestože ani jeden by cigaretu do ruky nevzal.
„Nazdar,“ pozdravila je zvesela. Byla extra oblečená, extra nalíčená a moc jí to slušelo. To nenechal bez poznámky Mirek, který její vzhled ihned pozitivně okomentoval. Avšak nálada jim o něco poklesla, když už ode dveří viděli jejich koutek zabraný.
„Pravda,“ poznamenal Mirek a musel se přemáhat, aby to neznělo příliš zklamaně, „dlouho jsme tady nebyli co?“
„Stejně, pro tři by tam bylo místa až moc,“ snažila se to napravit Eva a zamířila k malému stolku kousek vedle. Zasedli a Mirek se jako správný gentleman okamžitě vydal pro pití.

„O víkendu odjíždím pryč,“ oznámila jim Kamila, když už před každým stála sklenice s pitím a pomalu se začínali opět bavit.
„Kam?“ zajímal se Mirek. Tím pádem mu tady zbude už jen Eva, naříkal v duchu.
„Jedu na týden s Ondřejem na dovolenou,“ usmívala se od ucha k uchu, očividně z toho měla obrovskou radost.
„Nekecej? S Ondřejem?“ převzala Mirkovu zpovědní pozici Eva a snažila se, aby nepoznala její zahořknutí proti Ondřejovi.
„Jo, s Ondřejem a jeho rodinou.“ Mirek, který právě upíjel pořádný hlt piva, je všechno vyprskl na stůl. V Evě zatrnulo, protože se potvrdily její obavy.
„S rodinou? Myslíš s matkou a otcem?“ opatrně se otázal Mirek, zatímco mu Eva pomáhala utřít kapesníčkem stůl od piva.
„Ne, s jeho ženou a dětmi,“ odpověděla mu s okázalou samozřejmostí Kamila, jakoby to byla naprosto běžná věc.
„Ty vole,“ uklouzlo Mirkovi a zůstal tupě zírat před sebe.
„Aha, takže to bude taková klasická rodinná dovolená. Ty se budeš válet s Ondřejem na lehátku a jeho žena se bude poslušně starat o děti,“ neodpustila si rýpavou poznámku Eva a kroutila přitom hlavou.
„Co proti tomu máš?“ ptala se dotčeně.
„Nic, nic,“ ukončila to Eva. Teď se pro změnu snažila dostat Mirka z šoku.
„Tak si půjdem zatancovat, ne?“ zkusila to nakonec, když jim zábava opět na chvíli zamrzla. Oba kamarádi souhlasně přikývli a vydali se na parket.

Během tancování, kdy Mirek neustále předváděl své vtipné taneční kreace jedné dívce kousek od nich, si Eva všimla podezřele známé tváře v rohu klubu. Nebyla si jistá, a tak tím směrem co chvíli vrhala svůj pohled. Po pár okamžicích si však byla jistá. Byl to určitě Štěpán. Postával tam v koutě, rozhlížel se netrpělivě kolem sebe a občas se porozhlédl po lokále. Zdálo se ale, že si Evy nevšimnul. Mirkovi raději nic neřekla a byla si jistá, že Kamilu by to nijak nezajímalo. Co by si s ním taky povídala, že? Kapela dohrála sadu a všichni tři si šli sednout zpět na svá místa. Eva chvílemi neodolala a sem tam se podívala zase tím směrem, kde postával Štěpán. Teď se ale zdálo, že tam s někým něco řeší. Nakonec i s tím člověkem odešli někam dozadu do kanceláře.
„Co si dáte teď, dámy?“ optal se Mirek, když se zvedal, že půjde pro další pití.
„Víš co, půjdu s tebou,“ nabídla se Eva a Kamilu, zběsile ťukající do mobilu sms, tam zanechala o samotě.
„Co to bude, mládeži?“ ptal se barman, když na ně přišla řada.
„Dvakrát vodku s džusem a jedno pivko, kámo,“ odpověděl mu zkušeně Mirek a nahodil sebevědomou pózou. Kolem totiž právě procházela ta dívka z parketu.
„Evi, krásko!“ ozval se za nimi najednou radostný výkřik a spatřili Jirku. Už na první pohled byl slušně napitý a krok, kterým k nim mířil, byl značně nejistý. Ve chvíli, kdy k nim dorazil a pověsil se Evě na krk, se otevřely dveře od zadní kanceláře a na prahu se objevil Štěpán. Znechuceným pohledem je sjel a velkým obloukem vyšel z podniku ven. Eva jeho reakci postřehla a zamrzela ji, přestože přesně to čekala. Vždyť už si stejně myslel, že ona a Jirka spolu něco mají. Teď se mu to, bohužel, jen potvrdilo. Mezitím jí Jirka visel kolem krku, objímal ji a dokonce mu jedna ruka sjela o něco níž. Ve správný okamžik jej od sebe odtáhla, ale vdechla silný zápach alkoholu. Mirek jeho výstupu nesouhlasně přihlížel a nechal Evu, ať se s ním vypořádá sama. On se ujal pití a nesl je Kamile.
„Evi, já tě tak rád vidím,“ šplhal se opatrně na barovou stoličku a ve tváři měl blažený opilý úsměv.
„No to já tebe taky,“ konejšila ho Eva. Už tolikrát zažila kámoše opilé, zvláště pak Karla, takže moc dobře věděla, jak s takovými případy jednat.
„A co byt, Evi?“ ptal se dál, a když se konečně na stoličku vyšplhal, tvářil se nanejvýš světácky.
„Jo, ještě nespadl,“ podotkla a se strachem sledovala, jak se na stoličce kymácí. Zasmál se její poznámce, přestože dvakrát vtipná nebyla. Oči měl zakalené a těkaly mu ze strany na stranu.
„Evi,“ objal ji kolem krku a položil si hlavu na její, „já tě tak rád vidím. Ty takhle ven moc nechodíš, že?“ Pomalu se vymanila z jeho sevření, připadalo jí to vtipné. Snažila se rozhovor nějak šetrně ukončit a vrátit se k ostatním.
„To ne, no, máš pravdu. Ale někdy se ven vyrazit musí.“
„To jo,“ zareagoval okamžitě Jirka a zagestikuloval rukama tak mocně, že se sklátil ze stoličky. Naštěstí ho stihla podepřít, takže nespadl na zem.
„Hele, Jirko, já už musím běžet. Třeba se ještě potkáme,“ vymluvila se nakonec, opřela ho o bar a zamířila ke stolku.
„To doufám, Evi. Krásko …“ slyšela už jen nepřesně za sebou.

Přisedla si ke stolu ke kamarádům, kteří zapáleně debatovali na téma dnešní kapely.
„Evi, víš, koho jsem tady viděla? Štěpána,“ ohlásila jí okamžitě Kamila s domněním, jakou neobjevila senzaci.
„Jo, já vím. Už odešel,“ reagovala na to prostě a už se k tomu nechtěla vracet. Když se s ním rozcházela, měla v úmyslu nadále s ním mluvit, být aspoň trochu trošičku přátelé. Bohužel.
„Jé,“ vyjekla najednou Kamila, „a není tamhleto ten váš plavčík?“ Ona si snad dělala špionážní kurz, pomyslela si Eva. Nebyl to náhodou účel, jít sem dnes večer do podniku a sledovat každého kluka v Evině blízkosti?
„No, toho už jsme taky viděli,“ podotkl mrzoutsky Mirek. Žralo ho, jak se na Evu prvně lepil. Jirka je fajn a v pohodě, ale Evu by měl nechat raději na pokoji.
„Slušně nametenej, co?“ konstatovala po chvíli Kamila a nespustila z něj oči. Oba jen mlčky přikývli na souhlas. Dál pozorovala Jirku, který se už dokymácel ke svému stolu a posadil se. Byl v kruhu téměř samých dívek, mezi nimi jen pár kluků. Vesele se tam s nimi bavil, nejspíš měli i oni něco popito.
„Myslíš, že nějakou z nich dnes sbalí?“ pošeptala Kamila Evě tónem typické drbny.
„Jak to mám vědět?“ obořila se na ni, neboť ji to špehování dávno omrzelo.
„Myslím, že ne,“ odpověděl místo ní Mirek. Přestože Kamila šeptala (no, šeptala, v sále už zase hrála kapela), nejspíš je slyšel. Tázavě se na něj obrátila.
„Očividně jsou to jeho známé, takže asi vědí, co je zač, a sbalit se nenechají.“ Eva sklonila hlavu a dívala se pod stůl na své nohy. Tohle téma se jí opravdu nezamlouvalo, Kamila se ho očividně nechtěla pustit a Mirek zatím nepřišel na žádné nové. Nechtěla Jirku sledovat, proč? Přišlo jí to trapné. A každý panák, kterého viděla, jak do sebe Jirka lije, jí mrzel. Je snad nějaký důvod, proč tak pije?

Pak Kamile zapípal mobil a ona ho bleskovou rychlostí vytáhla z kabelky. Nedočkavě hltala každé písmenko zprávy a nakonec se jí obličej vesele rozzářil.
„Tak lidi,“ promluvila a zároveň mrkla na hodinky, „jsme tady už docela dlouho. Pokecali jsme, ale já teď asi půjdu. Nebude vám to vadit, že ne?“ otočila se s otázkou hlavně na Evu. Ta se jen zeptala:
„Ondřej?“ Kamila horlivě přikývla. Ach jo, povzdychla si Eva.
„Jo, jasně běž. Nebudem ti bránit v lásce, že ne, Mirku?“ hledala podporu u Mirka, kterému to teď bylo nejspíš jedno. Tak jen kývl. Kamila jim nadšeně poděkovala, rozloučila se a zmizela.
"Tak jsme zas o jednoho chudší. Nechystáš se nikam na dovolenou, že ne?“ zeptal se Mirek a Eva se musela smát. Dloubla ho do ramene a dál spolu pozorovali parket.
Jak už to bývá zvykem, ubíhajícím časem se klub ne vyprazdňoval, naopak přicházely hromady dalších a dalších lidí. Uvnitř už bylo téměř nedýchatelně, barmani se za pultem nestačili ohánět a parket byl nacpán k prasknutí. Mirek občas zanechal Evu u stolu samotnou a šel si zatančit s onou „vyhlédnutou“ dívkou. Pokud by to měla objektivně posoudit, docela se k době hodili, tedy vzhledem. Zbytek záleží jen na nich. Měla příjemný pocit, když je spolu viděla ploužit. Třeba ta dívka Mirkovi zvedne náladu a už nebude po většinu prázdnin tak smutný. Sem tam její pohled padl na stůl, kde posedával Jirka. Jeho společníků pomalu ale jistě ubývalo a po druhé hodině v noci už seděl u stolu jen on sám se sklenicí vína. Chvíli se rozmýšlela, jestli za ním má jít a aspoň se rozloučit. Měla v úmyslu co nejdřív odejít. Když pak zahlédla Mirka, jak s dívkou odchází na skok z klubu, zvedla se a zamířila k Jirkovi.

„Ahoj,“ upozornila jej na svůj příchod a přisedla si. Zvedl k ní opilý pohled a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu.
„Evi,“ zachroptěl ospale, „Evi, ty seš ještě tady?“
„Jo, jo.“ Jirka se s velkou námahou přisunul k Evě blíž.
„Mě to udělalo takovou radost, že sem tě tady potkal,“ žvatlal dál zamotaným jazykem. Smrad alkoholu se mísil s příjemnou pánskou vůní, které si Eva u Jirky všimla. Byla výrazná a přitom nevadila. Na jeho poznámku se jen usmála a podpírala ho, aby jí nespadl do klína.
„Evi, krásko,“ zašeptal a nakláněl se k ní blíž. Poznala jeho záměr, uhnula a Jirkova hlava se jí sklátila na rameno. V tu ránu usnul. Ozvalo se přidušené zachrápání. Ani se z toho nestačila vzpamatovat a už nad sebou slyšela káravé zamlaskání.
„Co to má znamenat?“ ptal se s otcovským tónem Mirek a nevěřícně na ten obraz zíral.
„Nic. To tady budeš jen tak stát a zírat? Pomoz mi s ním,“ žádala ho urychleně a opatrně se vymaňovala z Jirkova sevření.
„Copak ti šeptal sladkého do ouška, když při tom usnul?“ zajímal se dál Mirek a pomáhal Evě dostat Jirku na nohy. Jirkovi spadla hlava dolů a malým škubnutím se probral k vědomí.
„Jé ahoj, Míro,“ začal žvatlat zase na druhou stranu, „co ty tady?“
„Snažím se tě postavit na nohy,“ brblal naštvaně. Těžkým krokem se vydali k baru poptat se barmana, zda Jirka platil. Když se dočkali kladné odpovědi, vyvlekli nemohoucího plavčíka před klub.
„Domů?“ zeptal se Mirek jednoduše. Jirka jen tupě přikývl. Každý ho vzali pod jedním ramenem a vydali se směrem k němu do bytu.

Už po pár metrech zjistili, že to rozhodně nebude lehká práce. Jirka byl těžký a jeho krok čím dál tím rozložitější. Několikrát dokonce nevědomky podkopl nohu jednomu z kamarádů. Jeho svalnatá postava jim visela na ramenech jako kus pořádně těžkého hadru. Noc byla teplá a v okolí vládlo bezvětří. Jirkova hlava neustále padala Evě na rameno.
„Proč prosím tebe pořád takhle pije?“ rozčilovala se Eva, když jí po dlouhé době znovu Jirka nechtěně podkopl nohu a ona silně zavrávorala.
„To fakt netuším,“ hlasitě funěl Mirek a vypořádával se s nákladem po svém. „Ale pokud bude takhle chlastat i ve Švýcarsku, tak nám tady pana lyžařského instruktora hodně brzo vrátí.“ Pomalu už necítili nohy ani ruce, když Mirek radostně zavýskl. Byli jen pár set metrů od vchodu šedé bytovky, kde Jirka bydlel. Ztěžka se dobelhali až ke schůdkům, neobratně se po nich dostali až před vchod a tam se zastavili.
„Kde má klíče?“ vyptával se Mirek, pustil Jirku a dal se do prohledávání.
„Co se ptáš mě?“ rozčilovala se Eva, která teď nesla celou Jirkovu váhu.
„To seš gentleman, když ho takto necháš na mě?“
„Já byl gentleman celej večer, tak bych si taky rád na chvíli odpočinul,“ namítl jen a dál mu prošacoval kalhoty. Eva se mezitím snažila Jirku trochu probrat, snad by jim mohl říct, kde ty klíče nechal.
„Doufám, že je nenechal v klubu,“ komentoval své neúspěšně hledání Mirek. Jirka se zatím pod návalem facek, jež mu Eva věnovala ku probuzení, trochu vzpamatoval. Otevřel stěží oči a vrhl po své zachránkyni ospalý pohled. Jakmile ji poznal, potichu mu uniklo:
„Evi …“
„Mám je!“ vykřikl radostně Mirek a začal zkoušet v zámku jeden klíč za druhým.
„Pohni,“ pobízela ho, protože Jirkova váha bůhvíproč každým okamžikem rostla. Z Mirkových úst se ale vydral jen jakýsi netrpělivý skřek a chrastění klíčů pokračovalo. Jirkova hlava opět spadla Evě na rameno.
„No tak, Jirko,“ nabádala ho a snažila se ho pořádně probrat. Snad se jí to i podařilo, ale místo toho, aby jim ukázal správný klíč, se Evě přisál ústy na krk. Kupodivu neucukla. Nejspíš už není až tak opilej, pomyslela si. Jirkův polibek totiž vůbec nepůsobil jako od slimáka. Kdepak, dokonce jí to bylo příjemné. Nechala se od něj laskat, částečně se poddala tomu všemu, co poslední dobou v jeho přítomnosti cítila. Stejně si to nebude ráno pamatovat.
„Hurá!“ zaradoval se do ticha Mirek a cvakly dveře. Eva rychle drkla do Jirky, jeho hlava jí sjela po rameni dolů, tak tak jej stačil Mirek zachytit, aby nespadl. Vydali se tedy spolu po schodech.

Jakmile konečně našli dveře s Jirkovým příjmením, opět přišly na řadu klíče. Tentokrát se Jirky chopil Mirek a Eva mu ho s radostí přenechala. Zaprvé ji nehorázně bolelo jedno rameno a zadruhé se chtěla vyhnout dalšímu podlehnutí. Začala se přehrabovat klíči až našla ten správný.
„Takhle se to dělá,“ střelila poznámku po Mirkovi, neboť jí trvalo odemykání podstatně kratší dobu. Vtáhli nemohoucího Jirku do bytu a zavřeli za sebou. Po malé pátračce objevili ložnici s postelí, na kterou Jirku svalili.
„Já ho svlíknu, ty najdi kýbl,“ udílel pokyny Mirek, který na tváři zase vyloudil otcovský výraz. Jako správný otec chtěl totiž chránit Evinu čest a „neposkvrněnost“. Jakoby svlíkala kluka poprvý, bručela si pro sebe, když se vztekle otáčela po malé koupelně a hledala nějaký kýbl. Prohledala snad každý koutek, každou skříň i poličku. Nic. Ospale se vydala hledat jinam. Po dalších několika minutách se vrátila do ložnice i s kýblem.
„To ti to trvalo,“ vrátil jí narážku Mirek, který už měl práci dávno hotovou a teď se procházel po pokoji a prohlížel si jej. Střelila po něm vražedným pohledem a dřepla si k Jirkovi. Ležel a spinkal jako mimino. Plastovou nádobu mu postavila vedle postele.
„Dobrou noc,“ zašeptala a pohladila ho po vlasech.
„A co když pije ze smutku?“ promluvil najednou do ticha Mirek a vytrhl tak Evu ze zasněného pohledu na spící tvář.
„Cože?“ vstala a zamířila k němu.
„Co když se mu stýská?“
„A po kom?“ ptala se nechápavě a první myšlenka jí padla na jeho rodinu žijící na druhé straně republiky.
„Tak například po synovi.“ Evě ztuhlo celé tělo. Ta věta ji tak dokonale šokovala, že chvíli nejspíš ani nepobrala její význam.
„Koukej,“ dodal na obhajobu své teorie a ukázal na fotografie na policích. Téměř na všech byl malý chlapec, jako miminko i jako nejspíš čtyřletý. Většinou u něj stál Jirka, vypadal šťastně a očividně měl chlapce nesmírně rád. Byla tam dokonce fotka, kde s nimi byla i mladá dívka. Matka?
„Co myslíš?“ zeptal se Evy na její názor a nespouštěl z fotografií oči.
„Myslím, že bychom už měli jít,“ odpověděla mu nepřítomným hlasem a vyrazila ven.

Nemohla tomu uvěřit. Je to vážně pravda? Pořád jí to vrtalo hlavou. Už byla několik hodin v práci a kdykoli jí pohled padl na Jirku, vybavila si vedle něj toho malého kluka. Jirka jí ale nepřijde jako otcovský typ? A kde k synovi přišel? Co to bylo za holku vedle něho? Je to tedy stesk po synovi, proč se Jirka tak často opíjí? A proč tedy není se synem, když ho má tedy tak rád? Kde je jeho matka? Dumala nad jeho svědomím, někde má malého syna a přitom je zde známý jako sukničkář. Jak se ten malý vůbec jmenuje?

I Ivoš měl sám myšlenky zatoulané bůhvíkde, takže spolu tvořili dokonalou dvojici. Každý zákazník se musel o pozornost dvakrát hlásit, než si jej některý z prodavačů všimnul. I Mirek, který během odpoledne dorazil, se mezi ně výborně hodil. Mluvil z nich nejvíc, přestože za celou dobu pronesl k Evě jen párkrát:
„Myslíš, že je to pravda?“ Ivošovi se s tím nesvěřila. Je možné, že zná odpověď, ale ona není drba. Navíc jí do toho přece nic není, že?
„Ach jé,“ povzdechl si Mirek a byla to teprve jeho čtvrtá věta za celý den. Vchodem právě prošel Štěpán s celou svojí kapelou, přičemž Sylva se mezi nimi nesla jako rubín. Na chvíli upoutali pozornost Eviných myšlenek, když ale ke stánku dorazil Jirka, vrátily se zpět. Místo Jirkova obličeje tu před ní stál ksichtík jeho synátora.
„To je zvláštní …,“ poznamenal Ivoš, který už od Evy slyšel o jejich půlnoční procházce, „že tě dnes nebolí hlava.“ Jirka se na něj jen zašklebil.
„Jo, jo. Taky jsem si ráno říkal, že jsem dnes nějak v pohodě. Na to, že skoro nevím, jak jsem se dostal domů, slušný, ne?“ Mirek se nad jeho optimistickým tónem ironicky pousmál a drobným gestem si promnul rameno. Eva si toho všimla a zasmála se. Její kamarád měl očividně za včerejšek Jirky plné zuby a obrátil svoji ctěnou pozornost na Štěpána a jeho partu. Zatímco Jirka se bavil o čemsi s Ivošem, Evě se to v hlavě motalo víc a víc. Jedna otázka za druhou a každá nová s sebou nesla několik možných odpovědí.
„Jak se spolu baví,“ odfrkl si uraženě Mirek a otočil se zpět k Evě. Nesnesl pohled na kamaráda, který ho už pár dní ani nepozdravil. „Máš rád děti?“ hodil zničehonic pohledem po Jirkovi, kterého ta otázka očividně zaskočila. Kdyby mohla, kopla by jej Eva do nohy. Teď by si však jen zlomila palec o stěnu stánku.
„Dá se říct,“ vypadlo po chvíli zaražení z Jirky. Překvapeně na Mirka zíral. „Proč?“
„Jen tak,“ zabil toto téma Mirek a už zase se obrátil k Evě.
„Ehm ehm, zákazník,“ zakašlal téměř neznatelně Ivoš a drkl do Evy. Ke stánku mířil Štěpán. Mirek protočil oči v sloup a příchozího ignoroval, Eva se přesunula na druhou stranu pultu, kde stál Jirka, a Ivoš se chystal obětovat.
„Co to bude?“ zeptal se tím svým klasickým optimistickým tónem a vesele na Štěpána zamrkal.
„Jedno pivo a kolu,“ odpověděl mu a koutkem oka zamířil na ostatní tři stojící zhruba metr od něj.
„Díky,“ promluvil najednou Jirka k Evě poté, co s klidem sledoval jejich stěhovací manévry. Mirek koukal zarytě do země, Ivoš soustředěně točil pivo a Štěpán se snažil seč mohl, aby nepoznali, že poslouchá.
„Za co, prosím tě?“ udiveně reagovala na jeho poděkování.
„Za včerejšek.“ Štěpán nervózně přešlápl.
„Jo,“ pochopila náhle a zeširoka se usmála, „to byla maličkost.“
„Ale ne, málokdo by to udělal,“ pokračoval a přátelsky poplácal Mirka po rameni. Tomu uklouzl potěšené pousmání. Ivoš před Štěpána postavil kolu a vrátil se k roztočenému pivu.
„Ráno jsem si říkal, jestli to třeba nebyl všechno jen sen. Věřila bys, že se mi spalo mnohem líp po tom přání na dobrou noc?“ Eva mírně zčervenala. Avšak to ji hned přešlo. Štěpán vztekle praštil penězi o pult, sebral pití a naštvaným krokem mířil ke své dece. Všichni čtyři u stánku se za ním dívali, dokud nedošel až k cíli. Nějaký kluk na druhé straně se rozběhl a skočil nepovedenou šipku do bazénu a postříkal všechny okolo. Jirka se rozkřičel:
„Kolikrát jsem vám říkal, že nemáte …“ Zmlkl. On, Eva, Mirek i Ivoš v tu ránu oněměli a užasle zírali před sebe. Eva přestala dýchat.