Stíny

Stíny
Bílé písečné pláně se rozprostíraly všude kam oko dohlédlo. Slunce spalovalo každé písečné zrnko, jež se vznášelo v lehkém vánku a dopadalo na nové stanoviště opodál. Odlesk, který vytvářely drobné kamínky občas zapůsobilo na lidské oko jako idea ráje avšak s každým přicházejícím paprskem se tato představa vytrácela pod nánosem obtíženého, spalujícího vedra. Velké písečné kopce, občas nazývanými dunami či hory pouště utkvěly svými zraky na dvou stínech, jež se blížily. Vánek byl ohromen jejich sounáležitostí, spojení v jedno pouto, držely se ruce a bez jediné hmotné známky života se pohybovaly tak jasně jako hvězdy na nebi. Pluly si jen tak pouští, překonávaly ty monumentální písečné obry, zabíjely spalující paprsky žhnoucího obra, neznaly hranic, neznaly hradeb, které by se nedaly překonat. Nekonečné ticho vystřídala harmonie, celý svět se náhle zastavil jen aby alespoň na malý okamžik mohl závidět stínům. Pomyslel na svoji osamělost uprostřed pustého vesmíru. Ve víru mléčných drah, Sluncí různých velikostí, Měsíců s jinými zářemi a meteorů, kterých se tak obával, si neměl s kým povídat, neměl s kým by tvořil jeden celek, jen se tak dynamicky točil pořád dokola, až ho najednou z té krásy omrzelo i to točení. Začal plakat slzami tak slanými, že kdesi v nejtajnějších koutech Evropy začalo prudce pršet.

Stíny pořád putovaly pouští…až v dáli zahlédly planoucí oheň, zlákalo je jeho krásná záře hřející, milující..a ach..! to praskání dřeva, jaká to byla pro jejich stinná srdce lahodná melodie. U ohně seděl beduín v černém plášti, po tváři mu kanuly slzy otázek. Třeštila ho hlava, pálily oči, třásl se. Stíny vystrašil tento obraz smutného beduína. Byl osamělý..? Cítil snad, že se někde děje něco špatného..? Neznal správnou cestu..? Ztratil drahocenný dar..? škoda, že stíny nemohou mluvit, pomyslily si. Jen ho pohladily, chtěly mu vstoupit do duše a promluvit s ní o jeho strastech, avšak klíč k jeho tajným branám byl kdesi v hloubi, jehož cestu ani stíny neznaly. Vykouzlily však pro jeho srdce růži, nechaly ji vykvést blízko ohně aby s ním mohla sdílet jeho slzy, záři a obraz noční oblohy, jež se skvěl nad jejich hlavami.

Stíny stále putovaly až došly na místo, kde jejich srdce zůstaly oněměné krásou zářivé hladiny. Řekly si, že jistě došly na konec světa, že toto je cíl jejich plutí. Právě k této průzračné hladině, kde je ukryto nejtajnější tajemství světa, připlouvá každých sto let magický koráb, který s nimi odpluje k hvězdné klenbě, pozdravit Slunce, za měsíční zář a ještě dál,do míst, kde lidský rozum zůstává stát nad krásami nekonečna. Jen stály a zíraly do obrazu odrážející třpyt hvězdných končin, občas zahlédly kometu nebo mlhovinu s rozmanitým spektrem barev či meteor samozřejmě jen maličký jako dlaň dětské ručky. Čekaly až připluje…čekaly až bude ta správná chvíle, kdy se z nebeských trumpet ozve zatroubení na počest korábu. Nevím jak dlouho tam stály, možná se rozplynuly, možná je rozvál vítr, jedno vím ale jistě, měly jeden druhého, bylo mezi nimi kouzlo pouta a čas se pro ně zastavil stejně jako pro jejich srdce…