Seděla ve vlaku

Seděla ve vlaku, poslouchala hudbu a koukala z okna. Nemohla se ani věnovat jiné činnosti, protože její mozek už byl vyčerpán. „To zkouškové tě jednou zabije“, prohlásil její vnitřní hlas. Musela s ním souhlasit, přepnula na další písničku a dále koukala z okna.
Otevřely se dveře a do prázdného kupé přistoupila žena středního věku. „Sakra, a to jsem se těšila, že dneska pojedu sama.“ Žena se posadila a chvíli vydržela být potichu. Poté se zeptala: „Prosím vás, byl už zde průvodčí?“ Odvětila jí, že nebyl. Paní začala povídat o tom kam cestuje, že se vrací domů a najednou už byla u svých známých a přátel.
Rychle se dozvěděla, že dáma není vdaná a ani nikdy nebyla, nemá děti. „Ta musí být asi osamělá,“ zaznělo jí opět v hlavě a následovala další hluboká myšlenka: „Budu jednou já ve stejné pozici?“ Tak tohle nechtěla slyšet. Teď, místo toho, aby nemyslela a nechala hlavu odpočinout, bude přemýšlet o tom, že dopadne stejně jako tato paní.
A dost, musí o tom přestat přemýšlet a potlačit ten vnitřní hlas, který si tak rád říkal intuice. Ale nedalo jí to. Vždyť sama věděla, jak na tom s muži je. No, spíše teda není. Být ve 22 holkou, kterou kluci brali jako kamarádku a vrbu a ne jako holčičí holku, byl asi vcelku velký problém. Muži jí říkali, že je super holka, že z ní bude skvělá mamina. A že je moc chytrá. O vzhledu už tolik lichotek nepadlo, ale jí to nevadilo. Boubelky nejsou moc velkým ternem. I když jí její postava nevadila. Bohužel, muži si vybírali dívky podle vzhledu a ne podle povahy. „No jo, vypatlané krásky vládnou světu.“ Ale co ona s tím nadělá? Opovrhovala povrchností a neměla ráda, soudil-li ji někdo podle vzhledu. Jenže v dnešní době to asi bylo všechno, co existovalo.
„Tak teď si holka lžeš do kapsy“, rýpnula si do ní intuice. Věděla, že zde bylo několik můžu, kteří o ni stáli. A ne všechny z nich by odmítla. Jenže se o tom hoši zapomněli zmínit, a nebo to přišlo v nepravou chvíli. „Máš holt smůlu.“ Tak s touto myšlenkou souhlasila. Asi to je opravdu o štěstí naleznout „pana pravého“. „Nebo jsi moc náročná,“ zazněl hlas v její hlavě. Ten vnitřní hlas je opravdu strašný, protože měl zřejmě opět pravdu. I když…..možná, že ne. Vždyť si nepřipadala tak hrozně náročná. A připadalo jí, že ze svých nároků slevila. Navíc už dlouho nebyla opravdu zamilovaná. Ani si ten pocit pomalu nepamatovala. Asi to bylo dobře, stejně vždycky bolel. Kolikrát se jí už stalo, že kluk začal chodit raději s kamarádkou než s ní. „Čtyřikrát,“ zaznělo. Sakra…už zase další pravda. Byli celkem čtyři. A teď by řekla, že se rýsuje pátý. Jenže teď se to snažila brát s nadhledem. Strach z toho, že dopadne jako vždycky, jí nedovoloval ztratit hlavu. Raději se vsázela, než aby truchlila. Nesmí už být smutná. Je tady tolik jiných věcí, které by ji mohly rmoutit, tak tohle zkoušela eliminovat. Když si člověk nepřipouští pravdu, tak je vše stejně jednodušší. „Ale vždyť ty víš, že nikdy nepotkáš někoho s kým zažiješ to, co chceš,“ ozval se opět hlas. Hmm, už jsi dlouho mlčel co? Byla to pravda, která bolela, ale ona snad doufala, že se na ni jednou usměje štěstí a že to bude dříve než jí bude 30. Dum spiro spero…..Dokud dýchám doufám.
S touto myšlenkou potlačila jakékoli přemýšlení o lásce a začala zase koukat z okna. Aspoň tu školu musí dodělat.