Černá a bílá 35

Štěpán rychlým krokem došel až k jejich dece, kde teď ležela jen jejich zrzavá klávesistka. Bezohledně bouchnul lahví koly o zem, takže polovina vyšplíchla ven. Klekl si nad Sylvu a naléhavě ji políbil. Nečekala to, ale evidentně ji to moc nepřekvapilo. Eva s ostatními stáli u občerstvení jako přimražení. Dívala se na Štěpána, jak líbá cizí holku, jak se k ní tiskne a hladí ji po celém těle. Jak ji zasypává polibky navzdory tomu, že kolem byla spousta lidí. Jirka taktně odvrátil oči jinam a snažil se udržet normální výraz. Mirek ještě nevěřícně zíral jejich směrem, pak se ale naštvaně rozběhl z koupaliště pryč. Ani se nerozloučil. Eva se snažila udržet na nohou, ten obraz jí naprosto vyrazil dech. Nemohla tomu uvěřit. Nakonec se sesunula na židli, kterou jí Ivoš podal. Okamžitě k ní přispěchal i Jirka, dřepěli okolo ní a utěšovali.
„To je dobrý. Nepotřebuju pomoc,“ odháněla je od sebe tichý hlasem a s vděkem přijala jejich reakci. Ivoš kývnul a šel zastat práci za oba. Jirka jí daroval poslední pohled, pohladil ji po vlasech a odešel na své místo plavčíka.

Co blbnu? nadávala sama sobě. Vždyť jsme se rozešli, ať si dělá co chce, ať si líbá koho chce. Co je mi proboha do toho? Dokola si to opakovala a snažila se uklidnit. Přesto přese všechno nemohla popřít, že ji to nedostalo. Samozřejmě si naivně nemyslela, že ze Štěpána bude mnich a že ji bude milovat do smrti. Ale stejně … tak brzy po … A s tou klávesistkou! Je možný, že jsou spolu už dýl. Vždyť se chovala, jakoby to bylo naprosto normální. Třeba … Ale ne, to ne, to by Štěpán neudělal. Určitě spolu nejsou tak dlouho. Jenže stejně tak věřil i Štěpán jí a přece jej loni podvedla. Možná je to stejný případ. Ne, ne! Nechovej se jako on, nepřemýšlej tak, domlouvala si a promnula si oči. Už se rozešli, je to tak. Rozešli se, protože o sebe ztratili zájem, neměli na sebe čas … čas. Co když se Štěpán na zkouškách zdržel vždycky proto, že byl s ní?! Ticho!! On si myslí, že s Jirkou něco mám, a není to tak. Neudělám stejnou chybu jako on. Jirka. Jirka?! Určitě Jirku slyšel a proto to udělal. Udělal to schválně? Natruc, právě kvůli tomu, co Jirka říkal? Každopádně to tak vypadalo. Nic, nedívej se na to tak. Prostě si našel někoho jinýho a já bych mu to měla přát. Jo, ať jim to vyjde. Ale rozhodně nedávají najevo nějakou taktnost … Postavila se na nohy, uklidila židli a stoupla si zpět k pultu za Ivošem. Štěpán ležel na dece a vedle něj spokojená zrzka.

Poslední dobou už mu přestávaly ty nesnesitelné chvilkové deprese. I lidi v jeho okolí poznali, že je o něco míň nerudný. Pomalu se snad začal vracet zpět do normálu. Normál, normál, součástí jeho normálu je přece i Eva. Jenže Eva je pryč. S každým novým ránem byl smířenější a smířenější. Každé nové ráno myslel na to, že se s ní ten den neuvidí. Se Sylvou teď spolu zůstávali po zkoušce jen málokdy. Na co? Začínal se sbírat ze dna a už její „pomoc“ nepotřeboval. Dokonce několikrát přemluvil kapelu, aby s ním vyrazili na koupaliště. Své tajné úmysly jim ale samozřejmě neprozradil. Chtěl se k Evě nenápadně přiblížit zpět, pokecat si s ní a pomalu se s ní zase sblížit. Chtěl vše vrátit zpět, stýskalo se mu po tom starém, idylickém a zaběhnutém životě. Chtěl ji a věděl, jak moc.
Jenže bodná rána přišla za pár dní, když si večer v místním klubu domlouval první vystoupení. Uviděl ji tam v rohu sedět s Mirkem. Okamžik se rozmýšlel, že by si za nimi šel přisednout, jenže jeho první krok předběhl majitel klubu, a tak musel svůj úmysl odložit. Z kanceláře vyšel nadšený, neboť jednání dopadlo dobře a jejich první vystoupení před lidmi bylo smluveno. Avšak nadšení kleslo neuvěřitelně rychle a stejně tak rychle ho opustila i myšlenka se k Evě přiblížit. Klidně se tu objímala s plavčíkem! Se stejným plavčíkem, se kterým se v práci vždy dobře baví a který byl nahý u ní v koupelně. Nehodlal ze sebe dělat vola a raději bar rychle opustil. Ještě ten večer volal Sylvě a sešli se.
Další den dopoledne mu volal Roman, že když je tak hezky, že by byla škoda zavírat se ve zkušebně. Že by si rádi zašli zase na to koupaliště jak posledně. Nebyl z toho sice nadšený, ale kvůli nim souhlasil. Vyrazili. Bylo opravdové parno, takže kluci šli jen v kraťasech a Sylva si omotala šátek kolem pasu, jinak měla na sobě jen plavky. Ani si nevšiml, jak jí to v nich sluší. Už tolikrát ji viděl nahou a přesto si nevšiml, jak má krásné tělo. Nesla se mezi nimi královna, byla si totiž moc dobře vědoma pohledů ostatních. Částečně takticky vybrala místo přímo naproti stánku, kde, jak moc dobře věděla, pracuje Štěpánova bývalá. Dokud s nimi na dece leželi i ostatní kluci, chovala se ke Štěpánovi normálně, přátelsky. Jakmile ale odešli do vody, dovolila si mu zašveholit do ucha:
„Přineseš mi pití, broučku?“ Jejího oslovení si ani nevšiml, automaticky se zvedl a zamířil k občerstvení. Mám ji pozdravit? Mám jí něco říct? vrtalo mu hlavou. Když se zvedl z deky a uviděl ji stát ve stánku za pultem, byl ochoten jí celý včerejšek i vše ostatní odpustit, jen aby se na něj usmála. Kráčel ke stánku, pak si však všiml jejího odsunutí, hned jak jej spatřila. Co to má znamenat? rozčílil se. Se mě snad štítí? Rozhodl se proto ani se na ni nepodívat. Jako obsluhující se ho ujal ten protivný, falešně milý kluk.
„Co to bude?“ zeptal se a koukal na něj jako buzerant.
„Jedno pivo a kolu.“ Kousek od něj tam stál Mirek, Eva i ten její plavčík. Usmíval se na ni jako sluníčko. Neubránil se chvilkovému pohledu na ni. Kdyby mohl, díval by se na ni celý život. Byla tak krásná, tvář měla tak zvláštně kouzelnou. Byla úžasná. Včerejšek?? Slyšel dobře? hrklo v něm znenadání, když zaslechl plavčíkova slova. TEN včerejšek? A co pro něj mohla tak proboha udělat? No, co asi … Krev v něm začínala vřít jak v konvici. A nakonec, když uslyšel z jeho úst slovo polibek, vyrazila mu z uší pára. Zaplatil, vzal kolu a okamžitě odtam vypadl. Jak může? Copak je jí už naprosto volnej? To jí nevadí, že stojí metr od ní? A ona tam cukruje s plavčíkem, se kterým očividně strávila noc!!! Neviděl, neslyšel. Jen srdce mu krvácelo z nesčetných ran. Nevnímal absolutně nic. Lidi kolem, letní horko, jen mu šíleně hučelo v hlavě. Potřeboval pomoc. Okamžitou. Došel až k Sylvě. Nasupeně postavil láhev s pitím na zem a klekl si nad ni. Zachytil už jen její příjemně překvapený výraz a pak už ji políbil. Přitáhl se k ní, téměř si na ni lehl. Volnýma rukama ji hladil po stehnech a zádech, líbal ji nenasytně a naléhavě. S každým polibkem, s každým dotekem jejich jazyků se bolest v srdci zmenšovala. Po chvíli zbyla jen apatie. Skulil se vedle Sylvy a vyčerpaně jen tak ležel. Byl vyčerpaný z veškeré té bolesti, kterou mu Eva neustále způsobuje. Nedokázal už déle snášet tu bolest a potřeboval pomoc. Tu pomoc mu pokaždé velmi ráda poskytla Sylva. Ona však netušila, že slouží jen jako tlumící lék a že Štěpán v jejich společných chvílích vlastně téměř ani netuší, že je to ona. Byla pro něj teď už jako nějaká droga tišící bolest. Dostal ránu a po ráně přichází lék. Sylva.

„Vážně nemám uklidit?“ ptal se už aspoň potřetí Ivoš, když se s Evou přetahovali o koště. Pracovní doba jim před chvílí skončila a čekal je jen úklid.
„Ne, dnes mám uklízet já,“ řekla naposledy a silou mu vyrvala násadu z ruky. To však byla pouze chabá výmluva. Nechtěla, aby to za ni uklidil proto, že by to dělal z lítosti. Nechce, aby ji litoval. Nemá proč! To se Štěpánem přece neznamená konec světa! Naopak, přeje jim to, očividně se se vším vyrovnal dost rychle a ona učiní po jeho příkladu.
„Dobře,“ rezignoval Ivoš a vzal si svoje věci, „ale zítra teda uklízím já.“
„S tím počítám,“ mrkla na něj a zamávala mu, když zmizel u vchodu na koupaliště. Jakmile jí zmizel z očí, ještě před chvílí optimistický výraz zmizel a vystřídal jej smutek. Není to tak lehký, jak si myslela. Je toho teď nějak moc. Bolelo ji u srdce, že na ni Štěpán tak rychle zapomněl. A co Jirka a jeho syn! Další novinka za poslední dny.
„Ach jo,“ povzdechla si potichu a zametala dál. Jak se jí tak motali všichni ti kluci hlavou, napadlo ji, jak se má asi Aleš v Anglii s tou svojí zmijí. Třeba i jim to vyjde a bude dalším z rodiny Bílých, kterému bude přát štěstí. Jenže její štěstí je v nedohlednu. Zametla, utřela pult, porovnala věci v policích a zamknula za sebou dveře.

Pomalým krokem došla až k bazénu, zula si sandále, sedla si a smočila nohy v teď už chladivé vodě. Bože, v tomhle bazénu se nenamočila už téměř měsíc. Zatímco jí voda příjemně chladila chodidla, opět se zabrala do myšlenek. Nesmočila se tu skoro měsíc … Co se to poslední dobou děje? A přitom měla na prázdniny jednoduché plány. Strávit co nejvíc času s kamarády, užívat si volna se Štěpánem, najít si na pár týdnů brigádu, připravit se na vysokou. Nic závratného. A dopadlo to vše jinak. Parta se jim postupně rozpadla, Štěpána poslala pryč, dobrodružství zatím taky nic moc. Viděla to na další příšerné prázdniny. Z toho všeho se jí zamlžily oči a po tváři jí stekla velká slaná slza. Vzpomněla si na dnešní Štěpánův výstup a to jí ke všemu tomu jen přidalo. Jak je možný, že tak rychle zapomněl? Ale zároveň nechce být sobecká. Samozřejmě že nebude navždy sám. Proč by měla být kvůli tomu zahořklá? Ne, když on to nese takto, jí také nebude nikdo bránit s někým jiným.
„Děvenko,“ promluvil k ní starý třesoucí se hlas. Pan Skalický k ní přišel, aniž by si ho všimla. Lekla se a trochu nadskočila.
„Jé, pardon, já úplně zapomněla na čas,“ začala se hned omlouvat. Vážně, docela zapomněla na to, že se bude zavírat. Jindy protivný dědula se na ni mile usmál a doprovodil ji až k východu.

Doma na ni čekal opět jen prázdný byt. Aspoň že teď s novými barvami vypadal přívětivěji. V kuchyni si uvařila kakao a s hořícím hrnkem došla až k posteli. Z police vytáhla notebook, svalila se k němu na postel. První, co ji zaujalo byl nový email ve schránce. Kdo jí tak asi může psát? Odpověď ji opravdu překvapila. Příjemně? Autorem emailu byla její matka. Co ta může chtít? divila se.
Ahoj Evo, měla bych ti oznámit, že se chystáme tě příští týden navštívit. Snažila jsem se to Janovi vymluvit, ale on na tom trvá. Chce tě poznat a seznámit tě s dětmi. Takže, ač tím nejsem zrovna nadšená, budeš s námi muset počítat. Zatím nevím přesně kdy, ale ještě ti napíšu. A zvedla jsem ti o něco měsíční dávky, tak doufám, že jimi neplýtváš Zatím ahoj – matka.
Tak tohle byl opravdu cituplný dopis milující matky, pomyslela si ironicky a s ještě víc zkaženou náladou notebook zaklapla.
„Bože, to je den,“ posteskla si a vypila kakao na jeden lok. S lhostejností se zahleděla na dno hrnku a došla si pro víno. Dostala jej od Kamily k oslavení staronového bytu. Ani nevěděla jak, usnula kolem půlnoci a vedle postele prázdná láhev.

Ta kocovina, která ji zastihla druhý den ráno, už naštěstí dávno vyprchala. Teď byla neděla a ona se ze stánku naposledy dívala na davy lidí valící se k bazénu. Aniž by si to pořádně uvědomovala, začínala mít tady toho plné zuby. A na to, že je šéf nutil chodit do práce i za deště (což lidi samozřejmě na koupaliště nechodí), byla výplata dost chudá. S těžkým srdcem si musela přiznat Kamilina slova, že tahle práce ji z matčiných spárů opravdu nevytrhne. Její kamarádka byla už pár dní na zmiňované dovolené s přítelem a jeho rodinou a jediným jejím návštěvníkem u stánku byl stále Mirek. Bohužel ani ten jí tu náladu moc nezvedal, protože místo povídání si s ní pořádal neustálé výpady na Jirku.
„A nenapadlo tě někdy dělat ve škole tělocvikáře, když máš rád děti?“ ptal se už poněkolikáté a Jirkovi začínaly být jeho otázky podezřelé.
„Ne,“ odpověděl prostě a zamyšleně zakroutil hlavou. Vzal si své pití a šel hlídkovat k bazénu.
„Nech už toho,“ okřikla Mirka, když jim plavčík zmizel z doslechu.
„Proč? Už jsem blízko,“ odporoval Mirek a hodil podezřelým pohledem k bazénu.
„To teda rozhodně nejseš. Nikam jsi se nehnul. A začíná to být opravdu blbý.“ Koukla po hodinách, které hlásily, že jim za hodinu končí práce. Konečně, zaradovala se pro sebe. Mirek jen něco zabručel a prohlížel si boty.
„To už je tolik hodin?“ vykřikl znenadání, jakoby na zemi uviděl hodinky.
„Já musím! Tak si tady pořádně užij poslední hodinku, já se ti ještě ozvu. Něco pro tebe možná mám,“ mrkl na ni a zvedal se.
„Co?“ ptala se zvědavě, ale to už jim jen zamával a odešel.
„Šmejd,“ ulevila si. Ivoš se jen zasmál:
„Moc dobře ví, že seš zvědavá. Hele, nezačnem uklízet dřív, ať to máme z krku?“ Její návrh se jí zamlouval, chystala se dnes večer pořádně natáhnout. A čím se do postele dostane dřív, tím líp. Dali se tedy do toho.

„A je to tady,“ řekl napůl smutně, napůl vesele Jirka, když minutová ručička skočila na celou a Evě tak oficiálně skončila brigáda ve stánku.
„Konec,“ povzdechla si melancholicky, přitom se jí ale neuvěřitelně ulevilo.
„Tak dáme malou oslavičku, ne?“ nadhodil Ivoš jen tako, jako by už to neměli připravené.
„Cože?!“ kulila na ně oči. Jirka vytáhl z batohu několik litrů rybízového džusu a Ivoš odkudsi vytáhl misku s nakrájeným melounem.
„Vy jste se zbláznili!“ smála se, když to vše viděla. „Ale moc dobře jste si všimli, co mám ráda, že?“ oba kluci se uculili a mrkli na sebe.
„Tak na ten rybízovej džus nezapomenul snad ani tvůj gauč, ne?“ podotkl Jirka a všichni se rozesmáli. Vytáhli umělohmotné hrníčky a rozlili pití.
„Tak na Evču,“ pronesl hrdě Ivoš a pozvedl svůj fialový hrnek do výše.
„Na Evku,“ přidal se k němu Jirka a věnoval jí jeden ze svých zvláštních pohledů. Ta se začervenala s přiťukla si s nimi. Kluci napodobili cinknutí skla a následně do sebe džus nalili.
„Tak nám sděl své zážitky z měsíční brigády,“ pobídnul ji Ivoš, když po čtvrt hodině vypili první litr džusu a probrali pár jiných témat.
„Popravdě?“ zašklebila se na ně podezíravě. „Tak popravdě, hoši, nic moc. Jako plat – nízký, kolektiv – nic moc, nepřívětivý, vůbec se mi sem nechtělo. A co se týká prémií, tak já jsem se žádných nedočkala.“ Jirka se hlasitě rozesmál, zatímco Ivoš nechal hrnek s pitím na stole a začal Evu lechtat.
„Co je to tady?“ ozvalo se najednou vedle stánku a ve vteřině se tam objevil šéf.
„Dobrý večer,“ pronesli všichni pokorně, ale Ivoš byl ve skvělé náladě, a tak pokračoval:
„Oslavujeme Evin odchod … teda spíš nad ním smutníme,“ dodal rychle, protože se po něm chtěla Eva ohnat. Šéf jen tak stál a koukal na ty tři, teď i Ivoše přešla vstřícnost. Nakonec promluvila Eva:
„Nechcete se s námi napít? Máme tady rybízovej džus.“ Oba kluci se na ni vyjeveně obrátili, ale šéf už promluvil.
„Rád si dám aspoň jednu skleničku,“ usmál se přívětivě. To bylo snad poprvé za celou dobu, co ho ti tři viděli se usmát.
„No … ale máme jen plastové hrnky,“ dodal se zdrženlivým úsměvem Ivoš a už jej podával.

Po další hodině a půl Eva s Jirkou u stánku osaměli.
„Tak to vypadá, že si díky tobě Ivoš polepší,“ poznamenal Jirka, když se díval za mizící dvojicí.
„Myslíš? No, pravda je, že si dost rozuměli,“ reagovala na jeho slova, což potvrdil hlasitý výbuch smích z dálky. Podívali se na sebe a oba se rozesmáli. Pak se rozhlédla po tom, co po nich zůstalo a povzdechla si:
„Jo, prej uklidíme dřív, ať to máme z krku. Pak tady udělá další bordel, sbalí se a nechá to tu mě.“
„Třeba chtěl, aby sis to zakusila ještě naposledy sama,“ rýpnul si do ní s úsměvem a pobaveně se na ni zadíval.
„Co tak koukáš?“ ohradila se, když ji stále ještě pozoroval. Sklízela hrnky a vyhodila do pytlů všechny prázdné krabice od džusů. „Hodilo by se k tobě označení
„Krásná pokojská“, odpověděl jí na její otázku. Bože, ty seš originální, pomyslela si, přesto se začervenala.
„Jenže já nejsem pokojská. Jen tu povinně uklízím po práci. A pokud jde o tu pokojskou – zapomeň na to, že bych ti šla stlát postel.“
„Škoda,“ dodal, ale šibalsky se usmál. Viděla jeho výraz a hodila po něm hadru.
„Hotovo,“ pronesla pak a raději se k předchozímu tématu nevracela. „Zamknu a můžem jít.“ Vylezla z občerstvení a otočila klíčem v zámku.

Pomalými kroky se procházeli po areálu koupaliště. Připomínali si obzvláště vtipné příhody a následně připomínali ještě vtipnější. Mířili ke kabince plavčíka, kde si Jirka nechal věci. Obcházeli bazén po okraji, Eva napnutou špičkou nohy přejížděla po hraně kachliček, Jirka kráčel těsně za ní a s přivřenými víčky vdechoval vůni jejích vlasů. Okamžitě toho ale nechal, když se na něj otočila, takže nic nepoznala.
„Počkám tady,“ oznámila mu, a tak se vydal do kabinky sám. Po chvíli vylezl už převlečený a na sobě měl její černé triko. Opravdu mu padne, to se musí nechat. Usmála se, když si toho všimla.
„Co je?“ ptal se jí na oko uraženě.
„Ale nic. Jen se dívám, pane, jak vám to růžové tílko sekne,“ rýpla si do něj. Nasadil pomstychtivý škleb.
„Takže slečna se chce smočit?“
„Né!“ zaječela a rozběhla se ve stejnou chvíli jako Jirka. Jenže závod byl předem prohraný. V půli bazénu ji dohonil a strčil do vody. Ozvalo se hlasité šplouchnutí, párkrát zamávala rukama a potom se nad hladinou objevila její mokrá hlava.
„Pomóc! Plavčík! Topím se,“ křičela a plácala naprázdno do vody rukama.
„Neboj, Mitch tě zachrání!“ zvolal, rozhlédl se po okolí jako seriálový hrdina a skočil ukázkovou šipku. Vynořil se kousek od ní, připlaval blíž a začali se oba smát.
„Mám jeden velký nedostatek,“ poznamenala, když se oba dostatečně uklidnili, „nemám silikony, které by mě držely nad hladinou.“ A znovu se rozesmáli. Udělali pár rozverných temp a protáčeli se jako delfíni.
„Bože, tady jsem si už nezaplavala,“ povzdechla si Eva. Kolem už bylo šero, neboť pan Skalický už odešel a všechna světla byla zhasnutá. Podívala se k nebi a do tváře jí spadlo pár kapek letního deště. Kde se to bere, pomyslela si, na obloze nebyl jediný pořádný mráček. Voda v bazénu se rozvlnila jako jemné plátno pod pády všech těch kapek, tančících po hladině. Když svůj pohled odvrátila od nebe, byl už Jirka těsně u ní. Uf, to je jak v blbým filmu, blesklo ji na vteřinu hlavou. Hned to ale zmizelo, když ucítila Jirkovu ruku na zádech. Nohama máchala ve vodě, na dno nedosáhla. Přitáhl si ji k sobě blíž a přes mokré triko jí přejel dlaní po zádech. Proti své vůli se spokojeně prohnula. Jakmile otevřela oči, vpila se do těch jeho. Jejich modř ji hypnotizovala, něco za nimi bylo moc krásné a lákalo ji to. Netušila, jak dlouho se mohli takto prohlížet. Cítila uvnitř sebe žár, místo, kde se jejich hrudníky dotýkaly, ji pálilo. Jeho volná ruka, která doteď volně ležela na hladině, se zvedla k její tváři. Něžně ji po ní pohladil a začal se opatrně přibližovat k jejím ústům. Těžko zvládala odolávat síle, která ji k němu přitahovala. Těžko se bránila, když viděla jeho rty se přibližovat. Rty, na nichž byly kapičky vody stékající z vlasů. Pak jako by jí projel blesk. Místo Jirkovy tváře viděla tvář malého chlapečka na fotografiích, viděla Alešovu tvář, Štěpánův výstup na koupališti. V posledním momentě, kdy už byl snad jen centimetr od ní, odvrátila tvář a Jirkův obličej skončil na jejím rameni. Jeho sevření kolem pasu úplně povolilo, ruce se stáhli a Eva se trochu odtáhla. Svůj smutný pohled zabořil do strany do vody a beze slova zůstal na místě. Darovala mu omluvný pohled, otočila se a plavala ke kraji.

Doplavala až k okraji a jedním pohybem se ocitla venku. Sedla si a nohy nechala plavat po vodě. Sledovala, jak se vodní hladina vlní, jak se malé kapičky vody vynořují a zase mizí. A uprostřed té nádhery Jirka. Dosud se nehnul, jen pohled bloumal bezcílně po hladině, stejně jako její. Ne, okřikovala sama sebe, nespadnu do toho zase. Prober se. Je to stejný jako loni. Vzpomeň si na Aleše, na chatu, na rybník, … To nejde. Dostávala ses z toho víc jak čtyři měsíce, tak neudělej tu stejnou chybu znova. Na konci prázdnin zmizí stejně jako Aleš a co po něm zbude? Smutek, prázdnota, stesk, nic. Ne, to prostě nejde! Navíc tenhle má k tomu všemu ještě syna. To nemá cenu, nepokoušej to. David neměl pravdu. Měsíc povyražení nestojí za ty další tři čtyři měsíce bolesti. Ne, to nejde. Je to vyhlášený místní děvkař, budeš jen další zářez na čele jeho postele. Jen si párkrát užije a odhodí tě. Musíš bojovat. Ještě tě úplně nedostal, ještě je brzy, zatím se ti jen líbí. Zachraň se, dokud je čas. Nedovol to. Zatímco prožívala těžký boj sama se sebou, Jirka k ní neslyšně připlul. Zastavil se těsně před ní, položil si ruce na její kolena a opřel si o ně bradu. Neubránila se znovu omluvnému, až lítostivému pohledu. Jirka odpověděl jen chápavým úsměvem. Z výšky jejích kolen jí pozoroval klidnýma očima, kapky stékající z něj jí chladily již uschlá lýtka. Ne, nejde to, připomínala si dokola, když odolávala nátlaku jeho pohledu.
„Asi bychom měli jít,“ řekla nakonec ztěžka. Se souhlasným pokýváním se stáhl a Eva vstala. Z mokrých šortek a trika jí kapala voda, vlasy si spravila stáhnutím do copu. Jirka se lehce vytáhl z vody a zamířil si pro batoh.
„Nechceš na sebe něco suchýho?“ zeptal se jí, když si sbíral věci ze země. Prohlédla se a pokývala hlavou. Mávl na ni a ještě jednou vešel do své kabinky. Přišla blíž, ale zůstala stát na prahu.
„Tohle by ti mohlo být,“ řekl s lehkým pousmáním a podal jí modré triko a černé kraťasy.
„Díky,“ špitla a vzala si je. Podíval se na ni a pak vyšel z kabinky ven.

Déšť ustal. Odešel stejně rychle jako přišel. Počkal tam, dokud se dveře místnůstky neotevřely. Eva z nich vyšla v suchém oblečení, které jí bylo na první pohled o dost větší. Udělala drobné vtipné pukrle, ale smutného výrazu ve tváři se nezbavila.
„Nic menšího tu už ale nemám,“ dodal, když zamykal dveře.
„To je v pohodě,“ ujišťovala ho a po jeho boku vyrazila k východu z koupaliště. O pár set metrů dál se ocitli u křižovatky, každý se chystali jít jiným směrem. Ta skvělá nálada, která jim patřila ještě před zhruba půlhodinou, je už dávno opustila. Teď se oba snažili tvářit klidně, normálně, cítili se však úplně jinak.
„Tak jo, tak se měj hezky,“ začala s loučením Eva, když už ta chvíle ticha byla k nevydržení. „A pozdravuj Ivoše a šéfa.“ Na všechno jí kývl, přestože skoro vůbec neposlouchal. Hlavu měl plnou něčeho naprosto jiného.
„Tak … ahoj,“ zvedla ruku na malé zamávání.
„Ahoj,“ odpověděl jí s těžkým úsměvem. Nejistě se otočila a kráčela dál svým směrem. Zůstal stát na místě, pak se však přece jen ještě ozval:
„Kdy zas přijdeš?“ Jenže to už ho neslyšela, šla dál bez jakékoli odezvy. Anebo se spíš snažila neslyšet.