Sportem k lásce

,,Rychleji! Rychleji!" Popohání mě trenér. ,, Tohle musíš dát rychleji jinak nemám příští měsíc šanci."
Zaberu a nohama kmitám ještě rychleji.
Samozřejmě, že bych šanci měla - podle výsledků z minulé soutěže bych s tímhle skončila tak na třetím místě - ale na první místo by to nebylo.
Doběhnu do cílové rovinky, předkloním se, chytnu se za boky a zhluboka oddechuji.
,,Musíš to dát rychleji, Markéto," skloní se k mně trenér, ,,a máš na to, tak to koukej zrychlit."
Udýchaně kývnu.
Na závody trénuji celý rok. Vytrvalostní běh nejvíc. Ten je pro mě asi ze všech disciplín njduležitější.
Trenéra mi naši zařídili už v třetí třídě, kdy jsem nečekaně předběhla všechny třeťáky a čtvrťáky a na atletických závodech jsem se umístila druhá s tím, že do prvního míst mi zbývalo půl bodu. A když pak i tenhle trenér řekl, že by ze mě něco bude, bylo rozhodnuto.
Normálně každé úterý a čtvrtek chodím na tréninky, ale vzhledem k nadcházejícím závodům jsem tu skoro denně. Skoro,no.
Tenhle rok to chci dotáhnout až na úplnou špičku. A to doslova.
,,Fajn,"podívá se trenér na hodinky, ,, dneska už máš padla, ale v sobotu ať jsi tu jako na koni."
Slíbím, rozloučím se a utíkám do šaten. Pustím na sebe osvěžující vodu, převléknu se do civilu a zamířím domů.

A je to tu. Den D. Zavážu si tenisky, zatímco trenér netrpělivě podupává. ,,Markéto tu výšku máš dobrou, jen se zkus trochu víc odrazit, až budeš nad stopadesátkou,jo? Běh musíš co nejvíc zrychlit, ale každopádně mysli na rezervy. Ať se neuženeš. Počítej s tím, co budeš mít ještě před sebou. První v první disciplíně neznamená první celkově, pokud to bude jediný umístění, co dáš. Až budeš házet zkus to trochu víc zvednout, to budou body navíc."
Narozdíl od něj nervozitou netrpím. Tedy alespoň ne takovou. Nejsem nervák, což je v tomhle docela dost výhoda.
Zatímco mi trenér dává všemožné rady - což už mi mimochodem říkal několikrát - uvážu si pevný culík, vlasy při sportu nestrpím, usměju se na potícího se nervozního člověka, kterému jsem za všechno své umění vděčná a vystoupím na hřiště.
Kdo by si představil píseček, prolejzačky a malé děti, byl by na velikém omylu. Tohle totiž není jen hřiště, to je HŘIŠTĚ s velkým H.
Kolem dokola už postávají lidi všeho druhu, někteří se protahují, jiní pijí, mluví, smějí se....tuhle atmosféru prostě miluju.
Sednu si na zadek a chvilku vystavuju své tělo paprskům slunce.
Potom se přižene vyděšený trenér. ,,Za deset minut je výška, musíš se okamžitě jít rozcvičovat!"
Věděla jsem, že něco takového přijde, proto jsem se už jsem se rozcvičovala v průběhu všeho, co jsem zatím dělala.
Ale samozřejmě vím, že to nestačí. Kývnu na trenéra a zaběhnu si jedno pomalé kolečko. Potom se protáhnu, udělám pár rozcvičovacích cviků, zkusím si jak nabhnu na výšku a potom zamířím k oné disciplíně.
Potom už všechno běží jako na běžícím pásu.
Výšku zdolám ze všech nejlíp, ale samozřejmě jsem si vědoma trenérových slov. První výhra v první disciplíně není vše.
Když překlenu všechny( skoro ) disciplíny, přijde běh na dlouhou trať. Zatím jsem se umístila celkem dobře, ale vím, že běh může hodně ovlivnit.
Otřu si čelo, začíná být nepřiměřeně horko. Vypiju flašku s vodou a zamířím k starovací čáře. Snažím se nahrnout dopředu.
Podaří se. Startuju třetí.
,,Připravit, pozor TEĎ!" Ozve se a my vyběhneme.
Snažím se dýchat podle pravidel, ale nějak na mě doléhá, že tohle je poslední disciplína a že když nebude tahle dobrá..... Šlápnu do "pedálů" a dostanu se do vedení. První zatáčka, uf. Ještě mě čekají minimálně tři.
Vtom se vedle mě objeví jakási blondýna. Kysele se usměje a srovná se s mojí rychlostí.
Je nesympatická, až to bolí.
Srdce mi divoce tluče, dech nestačím nabírat, když před sebou uvidím cílovou rovinku. Jo....
Už jenom dvacet metrů....patnáct....deset..... jsem stále první, blondýna mi dýchá na záda......pět....čtyři...tři... vtom do mě někdo surově strčí. Zakymácím se, ztratím rychlost i směr a padám na zem. Dopad je tvrdý, nejspíš si i vyrazím dech. Nohy zcela jistě neujdou poranění, stejně tak ruce,..... už nevnímám kde jsem si co odřela - jen zavřu oči.
Projela jsem to.

,,Bude v pořádku, má ale odřeniny a nejspíš zlomeninu,“ ozve se hlas.
,,Tu blondýnu asi….! Taková šance a ona jí to pokazí! A jenom díky blbý závisti! Půjdu si okamžitě stěžovat! Ta přece nemůže vyhrát. Vyhrála faulem, měla být až druhá! Teď Markétu předběhly asi čtyři holky - byly za ní hned v závěsu! Ale to nepůjde! Ta blondýna bude diskvalifikovaná! O to se postarám! A pokud nebude, příští rok pojedeme na olympiádu jinam!“
Pomalu se nadechnu. V žebrech mě píchá. Ten hlas….ten druhý patřil trenérovi…..ale ten první…..
Ozvou se kroky. Někdo někam odchází.
Opatrně se nadechnu a pomalu otevřu oči.
Před sebou spatřím anděla. Fakt vypadá jako anděl.
,,Já jsem v nebi?“ Zamžourám na anděla.
Anděl se rozesměje.
,,Ty jsi můj anděl?“
Usměje se. ,,Není to s tebou tak hrozný, ale chvilku nebudeš moct cvičit. Máš nejspíš přelomený žebro.“
,,Cože?“ Vykřiknu.
To neznamená chvilku ale pořádnou chvíli!
To nevydržím!
,,Jen klid,“ zatlačí mi na rameno, takže se položím zpět, ,,čím víc budeš poslouchat a budeš v klidu, tím líp se ti povede.“
Protože nemám zájem zůstat nemocná ani o vteřinu déle než by bylo nutné, poslechnu a položím se zpět.
,,A kdo vlastně jsi?“ Zeptám se ho, když už mám jasno kde jsem.
,,Tvůj anděl,“usměje se.
,,Když jsem pořád tady tak nemůžeš…“
,,Léčím tě,“pokrčí nevinně rameny, ,, Ale jinak studuju medicínu. Jsem tu na praxi. A hlavně proto, že taky rád sportuju.“
,,Fakt? A jaký sporty děláš?“
,,Všechny,“usměje se, ,,a teď chvilku v klidu lež, potřebuješ klid.“

Prstem přejedu po zlatém poháru. Můj sen….
Olympiádu jsem vyhrála třikrát. Tenhle a příští rok se budu připravovat na tu opravdovou olympiádu. Světovou.
Posadím se na židli a promnu si ruce. Pohled stočím na hodinky. V tom cvaknou dveře a vyjde hrozně hezký kluk. Usmívá se.
Zavře dveře a dojde ke mně.
,,Tak co?" Vyhrknu.
,,Mám ji,"odpoví, popadne mě do náručí a protočí se se mnou.
,,To je úžasný!" Vykřiknu v návalu radosti.
Můj anděl se na mě šťastně podívá.
A já to vím.
Bude můj anděl napořád.
Navždycky.