Možná až jednou. . .

Tvář. . .Moje.
Oči. . .Hledíc k tobě.
Slza. . .Pro tebe.
Tvá ruka jí nesetře. Tvůj pohled je pro mě tak mrazivě prázdný. Proč? Kam se vytratila ta láska cos mi sliboval? Nevím, nechápu.
Snad řekneš mi jednou, nač říkal si ty krásná slova, která pro mě znamenaly svět. . .Dnes zní tak strnule a nezajímavě.

Teď všímáv si vášně, která pomalu dohasíná, sotva plápolá. Jen tak nevšímajíc stojí a čeká až někdo přiloží.
Jak je to dávno, co snažili jsme se pravidelně udržovat její žár. Tolik pro nás znamenal.
Časy bohužel minulé a dnes?
Už jsme skoro jako dva cizinci, kteří se možná někdy někde potkali, ale zaboha si nevzpomenou, kde jen to mohlo být.
Takže pozdrav? Když je nálada. Jindy - Na co?

Ten slaboučký úder mezi žebry, to bývala velká rána do srdce. Těžko se hojila a kdo ví jestli někdy vůbec. . .
Milionkrát jsem si přála, abys alespoň jednou jedinkrát pocítil tu bolest, co cítím při jediné vzpomínce či myšlence na naše společné zážitky.
No, řekni, nebylo to krásné? proč mlčíš? Proč se mnou jen nemluvíš? Stydíš se za to ,jak si mi ublížil?
Jo, to bys totiž měl.

Doufám, že jednoho krásného dne si uvědomíš, že všechny ty pletky a intriky ti nestály za to, abys ublížil jedné malé blonďaté víle, která tě milovala každým kouskem svého těla.
Teď by stála za odpověď otázka, kdo z nás dvou se chová dětinsky?
Se svým věkem k tomu mám blíž, což jest pravda. Jenže já měla od začátku jasno, co chci a po čem toužím.
Ty, ač dospělí, měníš názory jak na běžícím páse a kdo ví, kdy se ten pás zastaví.
Zatím je to jen - Mám tě rád, chci s tebou být - memám čas, nemůžu přiject - chci tě - nechovej se takhle.
Kdyby měl někdo návod k tomuto charakteru, ať se ozve, ráda vyzkouším.
Zatím jsem poradila cvičenou opici a i k té měl své výhrady.
Složitost této osoby by byla oříškem i pro matematického genia. To je totiž nula a mínus nekonečno, zpruzená nálada z nuly na sto a sladké řečičky někdy na prvou, jindy na pátou.

Neexistuje jediný zákon, který by to jeho chování vysvětloval, a tak mi asi nezbyde nic jiného, než smířit se s tím, že mi osud do cesty postavil svůj přírodní úkaz, asi abych při dalších životních překážkách pochopila, že může být i hůř.